Nejlepší a nejlevnější prevencí krátkozrakosti je pobyt na denním světle, říká optometrista Martin Bartoš

Způsobují mobilní telefony krátkozrakost, nebo jsou jen jedním z faktorů?

Mobily samozřejmě moc nepomáhají, nicméně hlavním problémem je v tomto případě celková změna životního stylu. Dříve lidé trávili čas venku, teď jsme najednou několik hodin zavření doma, v kancelářích nebo ve školách. Právě nedostatek světla má na rozvoj krátkozrakosti obrovský vliv, což dokazuje řada výzkumů.

S mobily to tedy vůbec nesouvisí?

Ale ano, souvisí. Digitální věk nám způsobuje to, že jsme víc v místnostech, protože venku se na mobil špatně kouká. Navíc je tam extrémně krátká pozorovací vzdálenost, což je druhý velmi rizikový faktor. Čím blíž koukáte, tím je riziko rozvoje myopie (krátkozrakosti – pozn. red.) vyšší. Vzdálenost čtyřiceti centimetrů je celkem v pořádku, proto zase tolik nevadí třeba počítače, ale dvacet až třicet centimetrů je problém. Největší problém tedy je, že u mobilů se nám tyto dva rizikové faktory spojují. Navíc nás to láká dívat se na displej co nejdéle. Děti na mobilech hrají hry, komunikují s kamarády, odehrává se tam pro ně celý svět. Průšvih je ale třeba i psaní úkolů, protože děti do sešitů a učebnic koukají zblízka, navíc často večer při lampičkách.

Jak tedy to dlouhé koukání do mobilů nebo učebnic kompenzovat?

Nejlepší a hlavně nejlevnější prevencí je pohyb venku. Za plně slunného dne dosahuje intenzita venkovního světla hodnoty až sto tisíc luxů, ale to se bavíme třeba o Itálii. Průměr je kolem dvaceti až třiceti tisíc luxů. Když jsme doma, pouhý metr za oknem máme i za nejvíc slunného dne jen dva a půl tisíce luxů. Účinná hodnota, kterou můžeme považovat za prevenci s pozitivním vlivem na oko, se přitom pohybuje kolem tří tisíc luxů. Navíc kolik tady máme plně slunných dnů? Jakmile je pod mrakem, hodnoty doma jsou ještě mnohem nižší. Třeba v zimě vždy myopie „poskočí“ mnohem víc než v létě.

Kolik času bychom tedy měli trávit venku?

Doporučují se alespoň dvě hodiny denně, a to za každého počasí. Nemusí nutně svítit slunce, naopak v zimě, nebo když je zataženo, je to ještě důležitější. Venku je vždy víc světla než v místnosti. Potom už je celkem jedno, co venku děláte. Ideální samozřejmě je najít si nějakou jinou zábavu než koukat do mobilu, ale ani to není venku až takový průšvih jako doma. Pokud jde o děti, skvělé je, když se venku mohou učit.

A co sluneční brýle? Neberou nám venku to potřebné světlo?

Když si venku nasadíte sluneční brýle, intenzita za sklíčky kupodivu většinou pod hranici tří tisíc luxů neklesne. Samozřejmě záleží na osvětlení. Když brýle nosíte večer, ideální to není. Nicméně ve chvíli, kdy je nemáte nasazené od rána do večera, nevidím důvod proč je nenosit. Jako problém vnímám akorát to, když se sluneční brýle vnucují malým dětem a ještě se opatří gumičkou, aby si je dítě nemohlo sundat. Je třeba, aby mělo možnost volby. 

Jsou děti k myopii a podobným poruchám zraku náchylnější než dospělí?

Rozhodně ano, protože dětský organismus se průběžně vyvíjí. Cokoli do něj zasáhne, to může vývoj ovlivnit. Za krátkozrakost nejčastěji může to, že dítě roste a prodlužuje se mu oko. Čím je oko delší, tím víc komplikací se objevuje. Může dojít až k porušení sítnice, která se kvůli délce oka přestane vyživovat. To je takzvaná myopická makulopatie.

Sami na sobě asi varovné příznaky – hlavně rozostřené vidění – poznáme. Ale čeho bychom si měli všímat u dětí?

Dítě to většinou samo řekne, ale mezi první znaky patří třeba mhouření očí, sedání blíž k televizi a podobně. To už ale řešíme vzniklý problém, nikoli prevenci. Co za mě chybí a mělo by se dělat, je preventivní měření zraku v předškolním věku. Tady to bohužel funguje tak, že když není problém, nic se neřeší. Přitom by bylo mnohem lepší a efektivnější řešit to v situaci, kdy je dítě takzvaně premyopické. Existují na to tabulky, kdy třeba šestileté dítě by správně mělo mít víc než plus třičtvrtě dioptrie. To je hraniční hodnota. Když má v šesti letech plus třičtvrtě dioptrie, v pozdějším věku se s největší pravděpodobností stane myopické. A to je přesně ta situace, kdy nejvíc pomáhá prevence v podobě pobytu na denním světle.

Co se stane, když problém včas nepodchytíme?

Problém se v takovém případě bude zhoršovat. To se bohužel děje i při použití standardních minusových čoček, což potvrzují i výzkumy. Pokud myopii korigujeme standardní minusovou čočkou, paprsky dopadají na žlutou skvrnu a pacient vidí ostře. Čočka ovšem zobrazuje i okolí. Můžete si ji představit jako hluboký talíř, do kterého posadíme mističku, to je oko.  Paprsky ovšem v periferii dopadají za sítnici, tomu se říká hypermetropický defokus a je to potvrzený faktor, proč oko roste. Je zajímavé, že když máte opačný problém, tedy plusové dioptrie, paprsky sice ve žluté skvrně dopadají za sítnici, zbytek jde ovšem před sítnici, tudíž oko dál neroste. Když máte malé dítě, které má plusové dioptrie, s vysokou pravděpodobností bude mít stejnou hodnotu i ve stáří, protože oko roste jen minimálně. Když ovšem máte dítě s minus půl dioptriemi v první třídě, na konci druhé třídy už může mít dvě dioptrie, protože oko roste.

Vaši vědci vyvinuli speciální čočku. Ta je tedy v něčem jiná?

Ano, brýlová čočka MiYOSMART byla vyvinuta ve spolupráci s The Hong Kong Polytechnic University v roce 2014. Původně bylo v plánu udělat minusovou čočku, která se v periferii chová jako plusová. Jenže tam nebyl ostrý obraz, periferie zůstala rozmazaná. Proto jsme vyvinuli technologii segmentů, kterou jsme nazvali D.I.M.S., a to už funguje velmi dobře. Část paprsku v periferii dopadá před sítnici jako u plusové čočky, část za sítnici jako u čočky minusové. Tato kombinace funguje a oko díky ní neroste, respektive růst se výrazně zpomalí. Podle výzkumů je tam zpomalení o přibližně šedesát procent. To znamená, že oko následně roste už jen fyziologicky, tedy tak, jak má u zdravého člověka. Toto řešení funguje velmi dobře u dětí, které mají takzvanou školní myopii vznikající v období školní docházky. Samozřejmě do toho pořád výrazně promlouvá genetika, takže třeba u dětí, které jsou myopické už ve třech nebo čtyřech letech, je účinnost o něco nižší. Ale pořád dokážeme růst zpomalit.

Je možné krátkozrakost v nějakých případech úplně vyléčit?

To bohužel nejde. Když oko vyroste, už ho nezkrátíme. Nicméně protože v oku probíhají takzvané emetropizační pochody – emetrop je člověk bez dioptrií –, stává se, že jak oko roste, čočka na to nějakým způsobem reaguje. Takže se může stát, že když zpomalíme růst, dítěti se zrak třeba o půl dioptrie vylepší.

Dřív se občas objevovaly názory, že nasazovat brýle co nejdřív není správné, protože oči „zleniví“ a zrak se zhoršuje. Co si o tom myslíte vy?

To je samozřejmě mýtus. Ale když si vezmeme dítě, které má třeba minus jednu dioptrii, je tam několik variant, jak postupovat. Můžeme to korigovat plně a nasadit čočky, které si s tím poradí. To je nejlepší varianta – zvlášť pokud použijeme čočky, které mohou rozvoj myopie zastavit. Druhá varianta je, že to nebudeme korigovat vůbec, ale otázka je, jak dlouho si to můžeme dovolit. U jedné dioptrie možná ano, ale u vyšších hodnot, když už dítě špatně vidí, to úplně nepůjde. Třetí a vůbec nejhorší přístup je částečná korekce, kdy lékař nasadí třeba o půl dioptrie méně. S tím se bohužel v praxi setkáváme poměrně často. Proto se snažíme přesvědčovat lékaře, aby děti korigovali přesně.

Děti tedy musí přímo k lékaři, nikoli k optometristovi? 

Optometrista bohužel dítě měřit nemůže, respektive může, ale jen pod dohledem lékaře. Protože abyste dobře změřila vadu u dětí, je třeba vypnout akomodaci, tedy ostření. Může se totiž stát, že dítě má takzvanou akomodační křeč, která výrazně zkreslí výsledky měření. Proto je třeba oči „rozkapat“ – a to může udělat jedině lékař. Jenže lékaři mají i čtyřicet pacientů za jediný den. Když optometrista „sklíčkuje“, má na pacienta půl hodiny. To lékař při takovém množství pacientů zvládnout nemůže. Navíc optometrista jen tuto problematiku studuje tři roky. Za mě by tedy bylo nejlepší, kdyby lékař v ordinaci „rozkapal“ oči a následně tam měl optometristu, který bude mít čas si s tím „vyhrát“. Protože jinak se tam dějí chyby v měření. A musíme si uvědomit, že člověk postižený myopickou makulopatií se v pokročilém stádiu stává invalidou. Na celém světě budeme pravděpodobně mít téměř miliardu lidí, u kterých hrozí těžká myopie. Pokud by se to skutečně naplnilo, pak tu můžeme mít více než desetinu populace, která bude zcela slepá. To je dostatečně pádný důvod, proč bychom tomu měli věnovat pozornost.