Objem investic u českých domácností roste, pořád je to ale málo, říká Patrik Novotný z Investony. Chce to jednoduchost

„Věříme v to, že Češi už sami poměrně dobře vnímají, že se o sebe musí finančně postarat jinak než jenom skrze ty nejméně rizikové finanční produkty. Ale tempo růstu objemu investic okolo deseti procent ročně, navíc podpořené i tím, že roste hodnota už zainvestovaných peněz, je pořád malé,“ říká.

Investona patří mezi platformy, kde mohou lidé investovat peníze do některého z předem definovaných programů. Tím pádem odpadá potřeba řešit rozložení portfolia, jelikož jednotlivé investiční programy již sestavila platforma. Zároveň inkasují, na rozdíl od některých fondů, poměrně nízký poplatek. S programy Investona je spojen pouze jeden poplatek ve výši 0,99 procenta ročně z hodnoty investic, což patří k nejnižším na trhu. Programy jsou pak tři, s různou mírou rizikovosti, a platforma navíc nabízí i možnost sestavit si vlastní portfolio s autopilotem, kde si klient sám určí, v jakém poměru se investice do vybraných nástrojů a produktů rozloží.

Rozinvestovat i menší města a obce

Podle Novotného je přitom důležité „rozinvestovat“ celé Česko, tedy nejen velká města. „Na běžných účtech nebo účtech s nízkým úrokem leží zhruba čtyři biliony korun. A ty nejsou jenom v Praze, Brně, Ostravě a krajských městech,“ zdůrazňuje. Aby se podařilo oslovit i obyvatele menších měst a obcí, je podle něj třeba být ještě srozumitelnější, jednodušší a přístupnější, než je obvyklé – tedy nabízet modelová portfolia a jen jeden poplatek. „Složitost nabídky a ceník s několika poplatky za různé služby jsou jedním z faktorů, které řadu lidí odrazují,“ dodává.

Totéž se týká produktové nabídky. „Není problém nahrát do systému tisíce ETF a desetitisíce akcií. Ale to je pro produktové supermarkety a tradingové aplikace,“ doplňuje. Investona si dokonce před časem zjišťovala v průzkumu, co Čechům a Češkám brání v investování, a často šlo právě o pocit, že jde o abstraktní svět. Proto je třeba ho zjednodušit.

Nakoupit a sednout si na ruce

Při aplikaci takového přístupu se nabízí otázka, zda by měl investor nakoupit a obrazně řečeno na léta zapomenout, jak radí mnozí investiční guru, nebo přece jen alespoň čas od času portfolio přehodnotit, což doporučují finanční poradci. Patrik Novotný připomíná srovnání, podle něhož rozdíl mezi těmi, kteří by za desetiletí nakupovali vždy každý rok na ročním maximu, a těmi, kteří naopak nakupovali na minimu, dosahuje dlouhodobě jen něco málo přes jedno procento ročního výnosu.

„Pointa je, že snažit se čekat na optimální moment na trhu nebo optimální konstelaci je spíše bezvýsledné. Protože ten finální rozdíl v průměru bude prakticky zanedbatelný,“ zdůrazňuje. Navíc podle něj hraje roli psychika, která by nás při sledování trhu mohla vlastně odrazovat stále: „Když všechno roste, říkáme si, že je to už možná moc, příliš velká euforie, a začínáme čekat, kdy to spadne. Což se dělo od roku 2014 a přišly jen korekce, například ta způsobená covidem. A když jsme v korekci, tak se novinové titulky plní zprávami, proč to tak je. Takže zase můžeme mít pocit, že teď přece nemá cenu investovat, když je něco špatně. Jenže pak se trh obrátí a zase přijde obava, jestli to už není moc vysoko.“

Nejziskovější dny jsou podle něj samozřejmě vždycky na konci recese. Jenomže málokdo je trefí. „Zjednodušeně řečeno, takhle bychom mohli být zacyklení v nekonečné sinusoidě – teď je to moc drahé, teď je to moc pesimistické, a tak pořád dokola,“ zdůrazňuje Novotný.

Proto preferuje přístup s dlouhým horizontem, diverzifikací a bez prudkých pohybů. Index S&P 500, který se měří od druhé poloviny dvacátých let, totiž vykazuje přes všechny recese, války a otřesy sedm až devět procent standardního ročního výnosu.

„Pokud člověk nemá silné přesvědčení, že se tentokrát opravdu stane něco, po čem se trhy už nevzpamatují – třeba že se globální ekonomika zastaví nebo se z monetárního systému začnou ztrácet peníze – tak podle mě ani nemá smysl číst, co zrovna dělá Donald Trump. Optikou mého portfolia je potřeba spíš vědět, že osmdesát procent času akciové trhy rostou. Také že býčí trh většinou znamená zhodnocení okolo sto osmdesáti procent, zatímco medvědí ztrátu kolem třiceti,“ říká investiční šéf Investony.

Upozorňuje zároveň na příklad jednoho z největších správců peněz a důchodových investic v USA, společnosti Fidelity. Ta zveřejnila zprávu o úspěšnosti investorů během velké finanční krize v roce 2008. Vyplynulo z ní, že nejúspěšnější byli ti klienti, kteří se během krize ani nepřihlásili – třeba zapomněli heslo nebo šlo o účty v dědickém řízení. Ti realizovali na pětiletém horizontu v průměru nejlepší výnosy. „Takže my jsme velcí zastánci toho nastavit a nechat běžet a prostě si takzvaně sednout na ruce,“ uzavírá Novotný.

Demografie nás jednou stejně dožene

Jinou cestu než investovat pro budoucnost přitom nevidí. „Když se podíváme na demografickou křivku, tak nejširším bodem grafu je generace, která zhruba za patnáct až dvacet let bude v důchodu – budeme-li uvažovat penzijní věk mezi 65 a 67 lety. Bohužel pak následuje jen užší a užší hrdlo. Takže budeme mít poměrně velké zastoupení důchodců a poměrně malé, nebo poměrově menší zastoupení produktivní populace. Nehledě na to, co nám bude před dalšími volbami slibováno, nás ten problém dřív nebo později dožene – a to nejen v Česku. Bavíme se o podobném problému prakticky napříč Evropou. To nás přirozeně donutí podstupovat o něco větší riziko, abychom se zajistili na stáří, tedy dívat se na nástroje, které cílí na vyšší reálný výnos. Přičemž za těch patnáct až dvacet let už může být pozdě, protože investice jsou dlouhodobá záležitost,“ dodává Patrik Novotný.