Část bezpečnostní zásoby plynu by mohl nakoupit přímo stát, podobně jako to dělá s ropou. Jinak se náklady na naplnění zásobníků komerčními subjekty promítnou do už tak vysoké ceny pro koncového uživatele, říká předseda představenstva Pražské plynárenské Martin Pacovský. Stát totiž s ohledem na situaci letos požaduje zvýšení povinné zásoby zemního plynu jednotlivých dodavatelů. Zatímco loni stálo vytvoření zásob Pražskou plynárenskou miliardu korun, letos to může být téměř i desetinásobek.
Co vás teď nejvíc zaměstnává?
Požadavek na navýšení bezpečnostní zásoby. Všechny plynárenské společnosti v létě tvoří zásoby na zimu, přičemž stát určuje takzvanou bezpečnostní zásobu, kterou každý obchodník musí mít proto, aby byl schopen vykrýt třeba mimořádně chladné období. Teď je tu ze strany státu tlak, aby se tato zásoba poměrně výrazně zvýšila.
S tím samozřejmě vyvstává problém s financováním. Loni jsme jako Pražská plynárenská měli plyn v zásobnících za miliardu korun. Letos to vypadá, že v závislosti na aktuální ceně se budeme pohybovat v rozmezí čtyř až devíti miliard. Je třeba vyřešit, že stát chce na jedné straně vyšší bezpečnost, ale na druhé to plynárny musejí nějak zafinancovat.
Stačila by záruka nebo dotace na úroky a podobně?
I na úrovni Evropské komise se vede právě diskuse o zárukách. My se bavíme s ministerstvem průmyslu a obchodu, kdo by měl tu bezpečnostní zásobu vlastnit. Vidíme určitou paralelu se Státními hmotnými rezervami, protože v těch stát drží například ropu. Takže by analogicky mohl nakoupit i plyn, který by držel jako zásobu pro případ přerušení nebo snížení dodávek. Ovšem v případě, kdy to budou muset udělat komerční subjekty, tak některé na to nemusí mít ani peníze a rozhodně to bude mít velký dopad do cen.
Kdy začnete zásobníky plnit?
V dubnu, nejpozději v květnu. Takže ta diskuse musí být poměrně rychlá.
V Evropě si spoustu zásobníků pronajal Gazprom a nechal je prázdné.
Tato situace se více méně týká Německa. Otázka, kdo je vlastníkem těchto zařízení, je legitimní. Zda by neměly být součástí kritické infrastruktury a zda by některé neměl vlastnit stát. V České republice je naplňují soukromníci, nikoliv stát, a v diskusi, která běží, jde o to, kdo je teď naplní a za co.
Preferujete tedy, aby to byl stát? Nebo by vám stačily i jiné formy podpory?
V zásadě je možné všechno. Primárně by stát mohl bankám garantovat úvěry k financování nákupu plynu. Takto to teď funguje v Německu. Nebo tedy nakupovat sám. Ale je třeba si uvědomit ještě jednu věc. A sice, že plyn do zásobníku nakoupíte za nějakou cenu, která ale nemusí platit v době, kdy ho budete prodávat. Právě teď platí, že plyn nakoupíme za cenu vyšší, než je očekávaná cena v příští zimě. Žádný komerční subjekt přitom nemůže nakupovat s tím, že bude prodávat se ztrátou. Řešit tento problém by měl také stát.
Což asi nepotěší tvůrce rozpočtu.
Výhodou je, že ty peníze nevyletí do vzduchu. V zásobnících bude plyn, který bude mít nějakou cenu. Jestli ale stát či Evropská komise chtějí vyšší bezpečnost dodávek, což je samo o sobě správně, musí se k tomu přihlásit i finančně. Pokud se to nestane, bude nám muset město posílit kapitál, o čemž s ním jednáme. Naštěstí vidíme poměrně velkou vstřícnost u bank. Ale znovu říkám, dopadne to na spotřebitele. Takže se ještě víc dostane do popředí otázka energetické chudoby. Podpora nízkopříjmových skupin se bude muset zintenzivnit a zjednodušit.
Je plynu na takovou operaci dostatek?
Je. To je důležité říct. Situace je divoká, ale v současné době je plynu dostatek. Nikdo se teď nemusí bát, že ho mít nebude. Je ovšem potřeba nakoupit i kapacitu zásobníků. Takže kdyby měl plyn nakupovat částečně stát, bylo by třeba mu část kapacity přepustit. To je další důvod, proč s rozhodnutím nelze moc otálet. My jako Pražská plynárenská jsme tomu nakloněni. Nakonec, když náklady spojené s bezpečností nezaplatí stát, zaplatí je silnější komerční subjekty, ale následně se nutně promítnou do cen pro koncového spotřebitele.
Všichni teď říkají, že je třeba diverzifikovat zdroje plynu pro Evropu. Ale o tom se mluvilo už před léty a nic se nestalo.
Nord Stream tu závislost dokonce zvýšil. Což je dané německou energetickou politikou postavenou na tom, že přechod k obnovitelným zdrojům půjde prostřednictvím plynu. To je samo o sobě v pořádku. Diverzifikace dodavatelů ale musí být výraznější. V Evropě jsou reálnými alternativami zkapalněný plyn, tedy LNG, bioplyn a břidlicový plyn. Jeho těžba ale zatím není povolená hlavně kvůli ekologickým dopadům.
Je ale reálné nahradit ruský plyn z hlediska kapacity?
Terminálů na zkapalněný plyn je bohužel nedostatek a třeba Německo nemá ani jeden. Vybudovat ho přitom zabere pár let. Navíc je zkapalněný plyn samozřejmě dražší. Podle mě je řešením mix opatření, ne sázka na jedno. Já jsem velkým zastáncem obnovitelných zdrojů, abychom snížili závislost na plynu, ale i uhlí. Potom je potřeba snižovat spotřebu zateplováním budov, což už se děje, ale také snižováním tepelného komfortu. Protože většina plynu se používá na topení. Přitom podle statistik topíme víc než třeba Holanďané. A takových opatření je možných celá řada.
I když je plynu dostatek, už se mluví o prioritizaci zákazníků. Co by znamenala?
V případě nedostatku nebo omezení dodávek do České republiky by nastoupila desetistupňová škála, podle níž se omezuje spotřeba. Nejdřív se omezují největší průmysloví zákazníci a až na posledním místě jsou domácnosti. Kdyby nějaká krize nastala, tak bude spíš ohrožen průmysl než domácnosti. Podle mě ale představují větší ohrožení průmyslu vysoké náklady na energie, než že by k omezování skutečně došlo. Jestliže jsou vstupy na pěti až desetinásobku, u energeticky náročných provozů to musí vést ke zdražení.
Předvídat cenu třeba za rok by asi bylo věštěním, ale lze aspoň naznačit nějaké scénáře?
Podle mě bude záležet na tom, jak se například podaří naplnit zásoby. Cenu pro příští zimu ovlivní nejen vývoj konfliktu na Ukrajině, ale třeba i počasí. To může vyřadit obnovitelné zdroje, nebo znamenat, že musíte víc topit kvůli větším mrazům. Cena plynu se skládá z více faktorů, přičemž některé může stát ovlivnit. Ale věštit z křišťálové koule vážně teď nelze. Jsme v situaci, kdy cena obrovsky kolísá. Loni touto dobou stál plyn dvacet euro za megawatthodinu, ještě před pár dny stál tři sta. Tedy víc než desetinásobek. Je zvláštní, jak rychle se změní myšlení. Teď, když cena klesla na stovku, tak jsme si říkali, že už je to dobré. Přitom je to pořád pětinásobek.
Je technologicky jedno, jaký plyn nakupujete?
Pokud hovoříme například o ruském, norském nebo zkapalněném plynu, tak je to jedno. Něco jiného je bioplyn, jehož využívání by mělo přispět k diverzifikaci. Pražská bioplynka v Troji, jejímž jsme partnerem, už dnes dokáže vyprodukovat tolik bio CNG, že by se jeho pomocí dala provozovat velká část městské hromadné dopravy v Praze.
Plyn měl být nejdřív zeleným palivem, potom fosilním a teď se zase trochu bere na milost. Jak vidíte budoucnost z hlediska evropské regulace?
Já jsem přesvědčen, že plyn tady bude nejméně ještě dvacet let. V Praze, kde je jeho pomocí vytápěna většina budov, to bude ještě déle. Budeme muset diverzifikovat zdroje a situace, v níž jsme, tuto změnu zrychlí. Na druhé straně očekávám diskusi o tom, jak nahrazovat plynem uhlí. Ovšem všechno to bude nějakou dobu trvat. V energetice neexistují rychlá řešení. Osobně si myslím, že by Evropská komise měla dál rozpracovat myšlenku společného nákupu zemního plynu. Protože v takovém případě půjde lépe pracovat s požadavkem na jeho původ.
Martin Pacovský (49)
je předsedou představenstva Pražské plynárenské. V minulosti působil na vysokých manažerských pozicích ve skupině ČEZ. Po dočasném odchodu z energetiky se svou skupinou Gourmet Invest investoval do několika menších pivovarů, například ve Znojmě a Jarošově. Předsedou představenstva Pražské plynárenské je od ledna 2021.
