Už nežijeme v „přirozeném světě“. Naše existence se odehrává v technologických kulisách a vše je otevřené. Mnohé jistoty padly. S těmito závěry přichází světově uznávaný autor a analytik Bruno Maçães ve své poslední knize, která nyní vychází v češtině v edici INFO.CZ. Publikaci s názvem Svět změny: Civilizace na prahu nové éry Bruno Maçães osobně představí příští týden v Praze. Při té příležitosti zveřejňujeme a odemykáme pro všechny rozhovor, který s autorem vedl Jan Růžička a který je zároveň předmluvou ke knize.
Jan
Bruno, tvoje kniha, kterou čtenáři právě otevřeli, je celá o „nových normách“. O nových normách, jež si vynutila pandemie, o disrupci světa digitálem a inovacemi a o stále větší fragmentarizaci světa. Je taky o deglobalizaci. Když vyšla, svět se měnil hodně rychle a surreální pocit a ohromení z těchto změn je v knize vidět. Od prvního anglického vydání uběhlo deset měsíců a teď, na jaře 2022, se zdá, že svět se mění ještě rychleji. Byli jsme svědky kvapného stažení Američanů z Afghánistánu, dodavatelské řetězce jsou úplně zasekané a je tu válka na Ukrajině. Řítí se na nás potravinová krize. A samozřejmě vysoká inflace. Věci, které se nám zdály samozřejmé, jako byla neutralita Finů a pacifismus Švédů, jsou pryč. Zároveň se zdá, že covid je už hodně hodně daleko. Že je za námi. Přitom ale některé části světa jsou stále zavřené a Čína a Hongkong opět připomínají Říši středu.
Bruno
A je stále zjevnější, že Čína může zůstat zavřená roky. Roky!
Jan
Taky mi to přijde hodně neuvěřitelné. Každopádně právě Čína a Asie obecně jsou příkladem, jak je štěstí vrtkavé: na začátku pandemie byla Asie hvězdným příkladem, jak se s covidem vypořádat. Pak přišly vakcíny a země jako Portugalsko, Spojené arabské emiráty a Izrael se staly premianty. Teď se ukazuje, že premiantem bylo celou dobu Švédsko. Spolu s tím vidíme, že strategie zero covid je vlastně behaviorální past; že čím déle zůstaneš zavřený, tím těžší je otevřít. Proč vlastně Čína na zero covid stále věří?
Bruno
Tahle sázka je pro režim v Pekingu kritická, a musí proto usilovat o tvrdou kontrolu šíření viru až do konce. V Číně tak zůstanou pod zámkem. Snad jen kdyby WHO vydala prohlášení, že pandemie je oficiálně za námi, tak by se v Pekingu něco změnilo. I tak ale Číňané budou potřebovat potvrzení, že jejich vakcíny – buď ty současné, nebo nějaké budoucí čínské mRNA vakcíny – budou proti převládající variantě covidu fungovat.
Jan
Čím to je? Další velké asijské země jako Indonésie, Indie a Thajsko už se posunuly dál…
Bruno
V případě Číny je hlavním důvodem režim. Strana má nad tamní společností takovou moc, že je zodpovědná za všechno, co se děje. Ať už je to dobré, nebo špatné. A proto si teď nemůže dovolit prohrát, protože vina půjde za ní. Oproti tomu jinde jsme viděli dynamiku, kdy se vlády snažily postupně přenést odpovědnost na jednotlivce.
Jan
Čína zároveň usiluje o to, aby se stala vedoucí světovou velmocí. Vidíme to v oblasti technologií, mezinárodního obchodu i geopolitiky. Nyní je ale zavřená za Velkou zdí. Nebrání to jejím aspiracím?
Bruno
Brání, ale neměli bychom to přeceňovat, protože navzdory všem problémům je čínský trh stále největší na světě a svět je na Číně závislejší než Čína na něm. Chtěl bych dodat, že každá země si na začátku zvolila svůj přístup k řízení pandemie, v závislosti na ekonomickým a zdravotních potřebách a taky v závislosti na kulturních zvyklostech. Takže jsme viděli americkou reakci podle amerických standardů, evropskou reakci a měli jsme i asijský přístup. Asijský, velmi komunitaristický, model přitom fungoval výborně až do nástupu omikronu. Zero covid strategie jim také dala pocit jistoty a důvěru v to, že jejich společnost je schopna zvládnout kolektivně velké věci. Je to celé součástí víry, že 21. století je stoletím Asie.
Jan
Jak mám konkrétně pochopit spojnici mezi zero covid a národním vzepjetím?
Bruno
Pandemie pro Asii byla momentem národního ujištění se. Podobně jako když Spojené státy získaly sebevědomí díky misi Apollo 11. Pokud se totiž celá země spojí a dosáhne cíle, který byl na začátku považován za nesmírně obtížný, masivně to zvýší její důvěru v sebe sama. V Asii tohle platí dvojnásob. Navíc tady bylo možné ukázat asijský klid v kontrapozici s chaosem na Západě.
Jan
Teď už ale tvrdá opatření s důrazem na nulový výskyt covidu nefungují. Řada asijských států včetně Indie už se posunula dál, ale v Číně situace zůstává velmi složitá.
Bruno
Číňané stále věří, že to se svým přístupem zvládnou. Jestli je to správné, nebo ne, to je jiná věc. Jaká je ale pro Čínu alternativa? Kdyby zvolila mírnější „americký“ přístup, pravděpodobně by to znamenalo nějakých deset milionů mrtvých. To by zcela rozmetalo politickou a společenskou stabilitu a toho se Peking nesmírně bojí. Logicky. Upřímně řečeno, žádný asijský národ by si nemohl dovolit americký nebo evropský přístup ke covidu. Zničilo by je to.
Jan
Zůstaňme ještě chvíli u tvojí metafory s Apollem 11, dobře nám poslouží jako můstek k dalšímu tématu tvých knih: k politickému virtualismu. Hodně to řešíš právě v souvislosti se Spojenými státy…
Bruno
Vztah mezi virtualismem a USA je úzký, ale není exkluzivní. Ve virtuálním světě totiž žije i řada dalších zemí. Samozřejmě i metaversum, prosazované třeba Markem Zuckerbergem, je zjevným pokusem o tvorbu komplexní virtuální reality odtržené od toho, co se skutečně děje.
Je zajímavé, že spousta recenzentů téhle knihy si všimla, že pandemie nám vlastně pomohla virtuální svět lépe pochopit. Protože covid byl vlastně eskapismem právě do virtuálního světa. Žili jsme jen přes Zoom a podobné nástroje. Navíc spousta lidí ignorovala pandemii jako celek. No a tenhle trend „pokusu o únik“ stále pokračuje a spousta lidí vědomě ignoruje, co se děje ve světě, spousta jich ignoruje přírodu kolem nás a spousta ignoruje samotnou biologii a její pravidla. Ze světa se tak stává umělý konstrukt a tebou zmíněný politický virtualismus je pro mě nejvyšší formou takového kulturního konstruktivismu. Všechno mu je podřízeno.
Jan
Ale realita nezmizí...
Bruno
Ne, to teda opravdu nezmizí. V případě pandemie nás tenhle virtualismus dovedl téměř do kulis katastrofického filmu. Vzpomeň si na Trumpa a jeho tiskovky, kde se covid řešil ve fantaskních souvislostech úplně odtržených od reality. Podobné odtržení se děje celosvětově a ženou ho dvě věci: populismus a právě eskapismus.
