K rozšíření nanovláken je třeba snížit jejich cenu. Vzduchová filtrace se ale bez nich už neobejde, říká šéf společnosti Elmarco

Váš příběh začal patentem Technické univerzity v Liberci. V Česku se často nedaří dostat akademické objevy do praxe. Jak se to podařilo u vás?

Je potřeba to přiznat i náhodě. Zakladatel Elmarca Ladislav Mareš firmu původně přivedl na svět kvůli byznysu v polovodičovém průmyslu. Zároveň ale pořád hledal něco nového. Podle historky, kterou ovšem popírá, potkal pana profesora Jirsáka z liberecké univerzity, když se mu na zahradu zatoulala jeho slepice. Každopádně se dali do řeči a vznikla z toho spolupráce.

Jak dlouho vlastně zná svět nanovlákna?

Přes sto let. Včetně poznatku, že je lze vyrobit uměle. Ovšem průmyslové využití bylo slabé, v podstatě se vše dělo vždy jen v laboratořích. Technická univerzita v Liberci přišla právě s patentem na průmyslovou výrobu. Elmarco jej licencovalo a začalo s vývojem prvního průmyslového zařízení na výrobu nanovláken a následně i vývojem další generace na vlastním principu.

Během zhruba tří let se ukázalo, že univerzitní patent je funkční, ale i ten náš, tedy vyvinutý Elmarcem jej dokáže plně nahradit. Ladislav Mareš zároveň doslova slítal celý svět a oslovil spoustu lidí, aby zjistil, jakým směrem dává smysl se ubírat. A rozhodl nasměrovat vše do průmyslu.

Jak se podařilo uchránit pozici před silným, globálním kapitálem? Což se netýká jen vás, protože Česko je v nanovláknech v podstatě dominantní?

Průmyslová výroba nanovláken je poměrně nová a my máme dvacet let zkušeností. Všechno je o know how a zkušenostech. Když je nikomu nedáte, respektive vám je nikdo neukradne, protože u patentu to jde, ale zkušenosti se kradou těžko, tak na nich stavíte a vlastně jedete pořád dál.

Jinak my nejsme úplně česká firma, protože kolem roku 2008 do majetkové struktury vstoupily švýcarské investiční fondy. Mají sedmdesát procent a třicet procent drží Preciosa. Ale ten úspěch vznikly tady. Vstup zahraničních investic, které převzaly podíl pana Mareše, nám mimo jiné otevřel cestu k otevření pobočky v USA a v Japonsku. Díky nim můžeme zákazníkům ukazovat, že na těchto trzích může být i relativně malá firma z Česka.

Teď už mohu říct, že zhruba dva roky se s námi konečně baví ti největší hráči v různých oborech. Třeba ve vzduchové filtraci s nimi opravdu spolupracujeme, zatímco dřív jsme pracovali se společnostmi, které byly velikostně níž. Povedlo se nám také zvýšit poptávku po nanovláknech. Ne všichni, kdo je používají, mají naše zařízení, ale pravděpodobně spolupracují s někým, kdo ho má.

Na co nejvíc narážíte?

V řadě oborů existují produkty, které mají podobné vlastnosti, ale jsou tradičnější a třeba i levnější. Například ve filtraci jsou to vlákna skelná. I hodně mikrovláken z polymerů pořád ještě splňuje některé podobné charakteristiky jako nanovlákna. Ale my máme jednu výhodu. Produkty z nanovláken už nepotřebují nic dalšího, aby plnily danou funkci. Když si vzpomenete na covid, tak respirátor, aby dokázal plnit svoji funkci, musí být nabitý. Textilie má svůj náboj, přitahující to, co má odfiltrovat. Náboj se může časem ztratit, třeba kvůli vlhkosti. Nanovlákno filtruje čistě mechanicky, takže si mohu být jistý, že pořád.

Pro některé produkty je tato přidaná hodnota pořád ještě drahá. Nicméně se situace zlepšuje, ve vzduchové filtraci jsou některé stupně filtrů už jen z nanovláken.

Můžete jednoduše vysvětlit, čím je ta efektivita daná?

Nanovlákenná vrstva má menší póry než třeba papírová. Proto ji stačí k tomu papíru přidat ve velmi tenké podobě. Tím, jak je vláken víc, také více reagují s okolím. Což si hodně lidí neuvědomuje. Takže vy nanesením tenké vrstvy vlastně zvětšujete povrch původně filtračního papíru.

Je to spíš pro průmysl, nebo by mohla tato technologie přinést i vyšší komfort do domácností?

Záleží na tom, jak čistý vzduch potřebujete. My jsme s nanovlákny těsně pod vrcholem, který představují HEPA a ULPA filtry. Ty jsou pro super čistá prostředí. My už jsme skoro všude jinde včetně průmyslových komínů.

Určitě tak směřujeme k lepšímu životnímu prostředí a v průmyslu chráníme zařízení, která by se jinak mnohem rychleji ničila, typicky kvůli prašnosti. Jsme zaměření více na průmysl, protože za vším jsou peníze a zákazníci na ty ekonomické argumenty slyší. Nejde jen o to, aby věci fungovaly, ale aby také vycházely ekonomicky.

Velkým tématem začínají být odpadní vody. Je to téma i pro vás?

Pracujeme na tom. Narážíme ale na křehkost nanovláken. V případě tekutin už totiž nemluvíme o vrstvě ale vysloveně o membráně, která musí být zároveň pevná i pružná. Zákazníkům, kteří ji chtěli kvůli filtraci tekutin, jsme nedokázali vyhovět, a byl to jeden z důvodů, proč jsme se pustili do vývoje další generace strojů. Tlak vody totiž dokáže i naprosto miniaturní otvor rozšířit a membránu roztrhnout. U vzduchu se to zpravidla nestane, u kapaliny ano. Takže na tom pracujeme.

Komunikují s námi například firmy vyrábějící čipy. Málokdo ví, že při této výrobě se používá hodně kapalin a je potřeba, aby byly opravdu čisté. U odpadních vod to podle mě není jen otázka peněz. Pokud to totiž někdo zkoušel, musel narazit na stejný problém jako my. Takže je vše otázkou vývoje, přičemž třeba pro takové zbytky antibiotik asi jiná cesta než membrána z nanovláken neexistuje. Samozřejmě, čím víc se budou používat, tím bude i výroba levnější. To platí v každém průmyslu, i v tom našem.

Může i technologický vývoj přinést pokles cen výrobního zařízení, jako tomu bylo třeba u počítačů?

To je otázka poptávky, větší kvantitou se zdroje vždy zlevňují. Proto jde také o to, aby se nanovlákenné materiály dostaly do běžného užívání. My například intenzivně pracujeme na nanovlákenné membráně do funkčního oblečení i s vědomím toho, že produkce musí být levná, aby finální bunda nestála sto tisíc. Řešení již máme, výkon našeho zařízení jsme zvedli na dvojnásobek.

Nemůžeme na tom ale pracovat sami bez partnerů. Když jsem v roce 2009 do Elmarca nastupoval, zakládali jsme aplikační oddělení. Cílem bylo pracovat na tom, kam všude se dají dát nanovlákna. Do roka jsme ho ale zrušili. Naši vědci třeba vymysleli, že se dají dát do betonu, protože získá určité vlastnosti. Ale neznali jsme výrobce, který by to chtěl. Takže dnes se namísto toho snažíme navazovat strategická partnerství s velkými jmény. S těmi, kteří znají trh a umí říct, kam se zaměřit.

Kam půjde další vývoj?

Určitě nepotřebujeme jít níž, než je úroveň nano. Tedy dělat ještě tenčí vlákna. V tom je rozdíl mezi námi a dejme tomu univerzitami. My vidíme praktické využití. To znamená vytvářet stroje, které umí vyrábět hodně materiálu v dostatečné kvalitě za ideální cenu. Já si přitom myslím, že výrobky s nanovlákny toho mají ještě pořád strašně moc před sebou. Pracujeme hlavně na neustálém zlepšování tak, aby bylo třeba i více těch funkčních bund.

Jaký obor je vašim největším odběratelem?

Bez diskuse vzduchová filtrace. Ať už výrobci filtrů nebo materiálů pro filtry. Jeden čas to představovalo devadesát procent produkce, dnes okolo sedmdesáti.

Co medicína?

To je pro futuro. Už dnes máme zařízení schopná vyrábět třeba pro tkáňové inženýrství. Je to ale laboratorní záležitost. Podle mě vždycky bude, protože těchto výrobků nejsou potřeba kilometry nebo tuny. To je ale jedna část. Ta druhá se týká léčiv. Říkáme tomu „drug delivery“. Jde o to, aby nemuseli lidé pořád jíst léky ve formě prášků a místo toho si dali třeba malý pásek pod jazyk a z něho se ta účinná látka dostala rychle do těla. Přičemž by jí mohlo být i méně. Tady vidím prostor pro naše zařízení. Třetí oblastí je obvazový materiál, náplasti a podobné výrobky. Tam už máme minimálně dva zákazníky.

Na Expo v Japonsku jste uspořádali konferenci. Co vám přinesla nového?

Nechtěl jsem další konferenci, kde by se vyprávělo o tom, že nanovlákna jsou známá sto let. Chtěl jsem na ní mít průmyslové zákazníky, a to se podařilo. Někteří také poprvé řekli, že používají naše stroje Nanospider. Myslím, že to byla jedna z prvních konferencí, kde vystoupili představitelé průmyslu a mluvili o svých zkušenostech. Posunulo nám to i komunikaci s dalšími zákazníky, protože teď vidí, že další firmy to používají. Japonci to navíc berou jako prestižní záležitost, že jsme vystoupili v českém národním pavilonu na EXPO.

Miloslav Masopust

je výkonným ředitelem společnosti Elmarco, vyrábějící stroje na výrobu nanovláken. Působí v ní už šestnáct let, když začínal jako ředitel oddělení lidských zdrojů. Vystudoval španělštinu a literaturu na Univerzitě Karlově v Praze.