Mám pocit, že konečně dělám něco pro sebe a svoji rodinu, říká hlavní hrdina reality show Farma Vojty Kotka
- Vždycky si pečlivě hlídal soukromí, teď se však herec Vojtěch Kotek i se svou rodinou vydává veřejnosti všanc v reality show na TV Prima.
- „Hodně mě to naučilo improvizaci, filmařské i vypravěčské. Život prostě přináší jiné příběhy, než jsou ty, které napíšete u stolu,“ říká Kotek
- Před očima obyvatel jedné středočeské vsi a půl milionu televizních diváků buduje biofarmu. Je to jen další role, nebo život sám? A v čem je to jiné než účinkování ve Zrádcích?
Chodit spát před půlnocí a vstávat se svítáním. Ráno sebrat vejce, vyhnat ovce na pastvu a dát se do práce, té řemeslné, manuální. Poobědvat z vlastních výpěstků, zapít to vodou ze své studánky a s přicházejícím večerem naplno vnímat zpěv ptáků, šum lesa, bublání potoka, zvuk deště… Tak nějak si představujeme život na farmě. Život, po němž vnitřně touží asi většina z nás.
Výjimkou není ani Vojtěch Kotek, od dětství plně vytížený herec, který se před pár lety rozhodl, že ta vzletná vidina už pro něj nebude jen vzdálenou touhou. A tak se snaží, aby se jeho přání stalo skutečností a aby se svou ženou Radanou a dnes tříletým Hubertem jednou mohli žít v souladu s přírodou. Jeho klopotnou cestu za vysněným statkem nyní sledují statisíce diváků v dokumentární show Farma Vojty Kotka. „Jsem nadšený z toho, že nám lidi fandí, a doufám, že ten projekt má i přesah. Že inspirujeme každého, kdo má chuť splnit si svůj sen,“ říká hlavní protagonista na úvod našeho setkání.
Pojďme to zkusit
Kozárovice. Ves ve Středočeské pahorkatině, nedaleko Orlická přehrada, celkem čtyři stovky obyvatel. Vojta je tady autem z Prahy za hodinku. Také proto před lety v katastru obce zakoupil pozemek s kusem lesa a rybníkem. „Odmala jsem jezdil na koních a chtěl jsem tu původně vybudovat něco jako koňskou farmu. Pozemek měl stavební povolení a hotovou studii na výstavbu hotelu s biofarmou. V první fázi jsem chtěl využít jen stavebního povolení, ale pak se mi začala líbit idea té biofarmy, kde by byla i další zvířata. Tak dlouho jsem o tom doma mluvil, až mi Ráďa řekla, pojďme to zkusit,“ vypráví.
Radana Kotková pak přišla s tím, že by mohli proces budování farmy zachytit v souběžně vznikající dokumentární show inspirované Clarksonovou farmou, britskou sérií, která je od roku 2021 s velkým úspěchem vysílána (nejen) ve Velké Británii. „Na Primě dali tomu nápadu zelenou, plácli jsme si už na jaře 2024. Když mě Ráďa přesvědčovala, že bychom to měli točit, říkala, že to je jediný způsob, jak u vzniku farmy můžu být. A měla pravdu. Točil bych filmy a seriály, a sice bych vydělal zhruba totéž co natáčením Farmy, ale nebyl bych ani u toho, jak se farma rodí, ani se svou rodinou. Nedávalo smysl pouštět se do něčeho tak velkého, jako je farma, kdybych měl být pořád v luftě,“ líčí Kotek.
A ještě tu byla jedna motivace. Když se v červnu 2022 Kotkovi právě v Kozárovicích brali, pozemek byl obsypaný paparazzi. „Schovávali se za stromy, fotili z posedu. Kámoši, které jsem na svatbě měl, proto celý prostor, kde stál náš pseudooltář, obehnali velkou černou plachtou. Aby na nás nebylo vidět. Tenkrát jsem si uvědomil, že to takhle nechci. Že už se nechci schovávat, k tomu na vlastním pozemku. Tou farmou se teď otevírám, říkám všem: Ano, jsem to já, tohle je moje rodina a budeme tady žít,“ vysvětluje.
Život píše nejlepší příběhy
A tak se na podzim minulého roku začala rodit usedlost a současně i televizní reality show svého druhu, jejímiž hrdiny jsou Kotkovi, jejich zvířena, ale i kozárovičtí občané, kteří novým sousedům s realizací ambiciózního projektu pomáhají. Jedním z nich je třeba kovboj Aleš, Vojtův dávný kamarád od koní. „Neviděli jsme se snad osm let, a když jsem pozemek v Kozárovicích koupil, zjistil jsem, že je Aleš můj nejbližší soused přes les. Obrovská náhoda. Tak jsme se potkali a já mu řekl, že tady budu točit, a jestli by mi nechtěl pomoct. Spoustu věcí o farmaření jsem se dozvěděl od něj.“
Koňák Aleš, hajný Pavel či všeuměl pan Kavka byli pro Vojtu přinejmenším v počátcích nepostradatelní, protože pro nezkušeného městského člověka může být zprvu problém například jen obsluha obyčejného křovinořezu, jak se trochu komicky ukáže hned v prvním dílu seriálu. Bavíme se o tom, že naši dědové uměli postavit nebo spravit všechno, naši otcové skoro všechno, ale moje a jeho generace už je na tom s manuální zručností o dost hůř.
„Já strávil velkou část dětství na statku, který můj táta v devadesátých letech koupil společně se svými kamarády,“ vzpomíná Vojta. „Každý z těch chlapů něco uměl, třeba můj táta byl dobrý na elektriku, takže jsem mu koukal pod ruce a něco málo pochytil. Ale jinak jsem byl hlavně takový ten přidavač, když se něco stavělo.“
Teď už má za sebou více než rok budování statku. Oč si doplnil své manuální portfolio? „Je toho hrozně moc. Já třeba nikdy neřezal s motorovou pilou, k tomu mě jako kluka nepustili. Učil jsem se taky jezdit s traktorem, s bagrem, s různými nakladači. Zvládl jsem principy stavařiny, základy pěstování, ale taky začínám trochu víc rozumět vztahům v přírodě, ekosystému, to mě baví vůbec nejvíc.“
Hodně se toho však Vojtěch Kotek naučil i po profesní, filmařské stránce. „Jako režisér a herec jsem byl vždycky zvyklý všechno dělat podle předem napsaného scénáře. V případě Farmy jsem měl sice napsanou synopsi, ale ta přestala platit víceméně už po prvním měsíci natáčení. Pak se všechno začalo dít úplně jinak,“ směje se.
Zajímám se, jak dlouho vznikal každý z devíti dílů seriálu. „Měli jsme osmnáct dvacet natáčecích dnů na jediný díl, což je extrémní rozdíl proti hraným věcem, kdy točíte stejnou stopáž pět dnů. Žádná z epizod Farmy přitom nevznikala stejně, pokaždé to bylo jinak. To mě hodně naučilo improvizaci, filmařské i vypravěčské. Život prostě přináší jiné příběhy, než jsou ty, které napíšete u stolu.“
Jaro, léto, podzim, zima… a jaro
Jak už bylo zmíněno, na počátku kozárovické ideje stáli koně, na kterých Vojta od pěti let jezdil. Dnes má vedle koně i psa, slepice, ovce. Jak se učil soužití se zvířaty? „Kamera za zády mě vybičovala k tomu, abych se překonával i v tomhle ohledu. Když jsem byl kluk, měla sousedka na tátově chalupě slepice, ale já se jich trochu bál a trochu štítil. Při natáčení jsem se jich snad poprvé v životě dotkl a překvapilo mě, jak jsou slepice hebké, ten dotek mi byl příjemný. Zajímavé jsou ovce, ty vám pomůžou i se starostí o ekosystém, spasou to, co potřebujete, nahradí techniku. Postupem času jsem začal za svoje zvířata cítit zodpovědnost. Když na farmě nejsem, stará se o ně Aleš, něco zastanou i moderní technologie, ale stejně vám to nedá…“
Na farmě Vojty Kotka právě panuje podzimní bezčasí. Napadá mě, že tohle je asi nejnudnější roční období, co se farmaření týče. Jak to má Vojta, který na svém venkovském statku už celkem intenzivně prožil celý rok? „Všechna roční období mají něco do sebe. Já měl donedávna nejradši právě podzim, protože byl takový nejromantičtější, ale z farmářského pohledu je to, pravda, dost smutný měsíc. Sice se sklízí úroda, ale jinak už se příroda ubírá k zimnímu spánku. Zima je tu asi nejhorší, ale až bude stát náš dům, bude tady i zima super. Asi nejlíp se tu zatím cítím v období pozdního jara, kdy to tady najednou začíná obrůstat, všechno je v květu a člověka to celkově nabíjí,“ zasní se.
Jak s roční zkušeností s životem na farmě, byť zatím v provizorní maringotce, Vojta vidí budoucnost svou a své rodiny? Uchýlí se jednou na venkov napořád? „Rádi bychom toho dosáhli. Už příští rok, až dostavíme domek, to bude reálně možné, ale v jakém časovém horizontu se sem přesuneme nastálo a taky jak to bude s Hubískem a školou, to je zatím k úvaze. Na druhou stranu, kdybych měl čekat, až bude Hubert velký, tak farmu nikdy nedoděláme. Zatím to ale nechceme hrotit a necháváme si dveře otevřené.“
Důvěra dokáže změnit vše
Vojtěch Kotek pěstuje v Kozárovicích nejen vlastní plodiny, ale i nadstandardně vřelé vztahy s místními. Hned na začátku svého velkého projektu je pozval do zdejšího kulturáku, aby jim povyprávěl svůj příběh a seznámil je s tím, co v okolí chystá. „Do placu“ dal pečené selátko a ledy roztály natolik, že se Kozárovičtí záhy stali hrdiny filmového natáčení.
„Nejdřív jsem si myslel, že budu muset jednotlivé díly Farmy kořenit svými pražskými kamarády a kolegy herci, abych měl v seriálu i nějaké sparingpartnery. Ale brzy jsem pochopil, že to vůbec nebude třeba, že stačí v uvozovkách obsadit lidi z Kozárovic. Ke každému z nich přistupuju individuálně, vůbec jim nediktuju, co mají říkat. Mluví o tom, čemu rozumějí, a měl jsem velké štěstí, že dokážou být vtipní, milí a působí i na kameru sympaticky. Klíčové bylo, když se mi je podařilo přesvědčit, že se jim nechci vysmívat. Naopak oni se vysmívají mně, protože já jsem v seriálu ten, kdo věčně něco neumí a nezvládá. Důvěra mezi námi byla na začátku hodně křehká, teď už je pevnější. Hrozně důležité je, abych ji nezradil.“
Když Kotek zmiňuje své kolegy z branže, napadá mě, jak se právě oni dívají na jeho velkolepý farmářský počin, kterému musel obětovat velkou část svých pracovních nabídek. „Občas zazní otázka: A neriskuješ moc? Neutíká ti práce? Je totiž pravda, že jsem odmítl veškeré nabídky na tenhle rok a odmítám práci i na rok příští, i když ještě nevím, jestli se bude točit druhá řada. Ale mně dává Farma smysl, v projektech jiných lidí jsem se už nahrál do aleluja a teď mám pocit, že konečně dělám něco pro sebe a svoji rodinu. Současně věřím tomu, že i když z branže na nějakou dobu vypadnu, nezapomene se na mě a budu se umět zase vrátit. Ale jinak máte pravdu, ano, obětoval jsem tomu seriálu z profesního hlediska vlastně úplně všechno – aniž bych před tím rokem a půl, kdy se v televizi Farma začala rýsovat, vůbec věděl, jak to celé dopadne.“
Reality show po česku
Televizi Prima se sázka na Vojtěcha Kotka vyplácí. V prosinci na obrazovkách vyvrcholila i druhá řada reality show Zrádci, která se stala novodobým fenoménem žánru. Vojta v ní účinkuje jako moderátor, ale v podstatě hraje postavu hradního pána, který celou show provádí.
Jak se formovala stylizace do figury trochu tajemného, trochu samolibého seladona? „Postupně. Zrádci jsou formát, který expandoval do mnoha zemí. Než jsme začali pracovat na české verzi, dostal jsem od produkce sestřih různých zahraničních verzí, ale hlavně stylů jednotlivých moderátorů. Zjišťoval jsem, že těch přístupů je spousta. Třeba britská verze Zrádců stojí na moderátorce, která vystupuje velice civilně. Americký moderátor byl zase přehnaně extravagantní a excentrický, řekl bych přestylizovaný. Říkal jsem si, že v našem prostředí by fungovalo něco mezi.“
Nakonec je v hradním pánovi v podání Vojtěcha Kotka stylizace dost, což souvisí i s tím, jak režisér Markus Krug pojal Zrádce exteriérově a jakou jim vtiskl vnitřní energii. Show se natáčí na hradě, což v rámci formátu Zrádců není nijak překvapivé, průvodce show se však temnotě křivoklátských hradních chodeb osvícených loučemi a celkově mystickému prostředí prodchnutého tajemnem a ozvučeného i vytím vlků dokonale přizpůsobil. I když, jak říká, nebyl si vůbec jistý, že to vyvolá nadšení ostatních protagonistů.
„Ze začátku jsem se trochu bál, že to soutěžící nevezmou, že si budou říkat, co to tady na nás ten Kotek zkouší. My jsme národ cyniků, nic moc s námi nepohne. Už v první sérii jsem ale zjistil, že mě hráči na Křivoklátě pustili v té stylizaci hrozně daleko, že tomu uvěřili, a tím pádem přirozeně napomáhali budování atmosféry jednotlivých dílů.“
Vojta bere své účinkování ve Zrádcích jako další divadelní roli. A není se čemu divit, protože jeho výstupy předpokládají tvrdou přípravu. „Když u filmu něco zkazíte, můžete to natočit znovu. Ale u Zrádců to nejde. Hráči berou moje vystupování jako divadlo a na divadelní scéně taky nemůžete nic opravit. Musím účastníky hry zaujmout, poskytnout jim nějaký zážitek – a pak už kamera jen snímá jejich autentické reakce. Takže Zrádci, to je první dobrá a konec. Proto je příprava tak důležitá.“
A jak taková příprava na roli hradního pána vypadá? „Ještě předtím, než přijdou hráči na plac, natočíme takovou zkušební variantu každého mého výstupu. Což předpokládá, že ho musím perfektně umět, mít promluvy našprtané slovo od slova včetně toho vzletného projevu, aby to pak naostro fungovalo. Výstupy ve Zrádcích v podstatě vnímám jako divadelní monology, které pak jdu před lidi odehrát.“
Dědictví Járy Cimrmana
Dopíjíme čaj z plecháčků s logem Farmy Vojty Kotka, které jsou součástí stylového seriálového merche, a na závěr našeho „farmářského“ povídání ještě přijde řeč na Vojtovy dočasně utlumené herecké aktivity. Možná tím jediným, co zcela nepřerušil, je účinkování v Divadle Járy Cimrmana, kde 45 let hrál i jeho tatínek Václav Kotek.
Vojta k Cimrmanům nastoupil asi před patnácti lety jako „profesionální posila“, aby společně s Miroslavem Táborským, Josefem Čepelkou a později i Ondřejem Vetchým doplnili postupně řídnoucí herecký soubor kultovní scény. „Já v tom divadle vyrůstal, ale nikdy jsem si nedovedl představit, že bych tam mohl hrát, protože lidi mě od Snowboarďáků vnímají přece jen úplně jinak než jako syna jednoho z cimrmanologů. Ale nakonec se to stalo a já začal účinkovat po boku táty ve Vraždě v salonním coupé, kde jsem hrál praktikanta Hlaváčka a táta stevarda. To byla dlouho moje jediná role. Asi před čtyřmi lety mi ale zavolal Zdeněk Svěrák, abych ve dvou rolích alternoval přímo jeho. A tak se mi splnil další dětský sen, protože jako kluk jsem na školních akademiích často prosadil, že odehrajeme nějakou cimrmanovskou hru – a já si samozřejmě vždycky zabral právě Zdeňkovu postavu.“
A „co bude, až tady nebude“ žádný z otců zakladatelů Divadla Járy Cimrmana? Zní to krutě, ale ten okamžik se blíží. Přemýšlí o tom? „Vždycky jsem zastával teorii, že podobně jako v případě Osvobozeného divadla nemůže ani v Cimrmanech pokračovat nikdo jiný. Možná by to tak ani nemělo být. Zdeněk, pokud to správně chápu, protože s ním o tom nechci mluvit, na druhou stranu soudí, že o další existenci divadla nemůže rozhodnout nikdo jiný než diváci. Ale já se tou myšlenkou vlastně ani nezaobírám, protože si to prostě nechci představovat.“
Damoklův meč a kompromisy
Některé věci si člověk vážně nechce představovat. Třeba to, že váš vysněný plán nemusí vyjít a že si jako McMurphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem budete moct jen říct okřídlenou větu: „Aspoň jsem to zkusil.“ Než se rozloučíme, připomenu Vojtěchu Kotkovi hlášku, která v jednom z dílů Farmy zazní trochu mimoděk z jeho úst: „Nikdy není pozdě říct si, že na něco nemáš.“ Kolikrát ho už při budování jeho venkovského sídla tahle věta napadla?
„Mám ji na paměti velmi často. Je to takový leitmotiv nebo i claim celého seriálu. Samozřejmě že k tomu může dojít. Ale farma je vlak, ze kterého nejde jen tak vystoupit. A z té televizní už vůbec ne. Stavaři vám můžou něco dodat o čtyři měsíce později, ale televize je jako Damoklův meč, tam nemůžete poslat další seriálový díl o čtyři měsíce později jen proto, že jste něco nestihl. Kšeft je svatej, divadlo taky musí večer hrát, protože lidi vždycky přijdou. Takže to chci dotáhnout, statek i seriál, a v nejvyšší kvalitě, jaké jsem schopen. Protože kdybych měl dělat kompromisy, o kterých bych věděl, že vzešly jen z mojí pohodlnosti, strašně by mě to ve finále štvalo. Tak se je radši snažím nedělat. A když si něco usmyslím, necouvnu.“
