Tou dobou v Evropě kulminovala dluhová krize a podmínky obchodů, jež Itálie dohodla se zahraničními bankami, zřejmě Římu zrovna nakloněny nebyly. Itálie však neměla na vybranou. Státní kasa zela prázdnotou.
Podle vládních zdrojů Financial Times se historie některých z těchto kontraktů táhne až k dobám, kdy Itálie platila lirou a ředitelem na ministerstvu financí byl mladý a ambiciózní Mario Draghi.
„Některé z dřívějších derivátových kontraktů mohly být v roce 2012 splatné. Italská vláda neměla potřebnou hotovost, a proto vstoupila do nových, zřejmě méně výhodných kontraktů,“ vysvětluje Jan Bureš z Era s tím, že uzavírání těchto obchodů patří k častým vládním praktikám v situacích, kdy se méně solventní vláda potýká se splatnými dluhy.
Červená nit příběhu se vine až do pozdních devadesátých let, kdy v Itálii vrcholily přípravy na přijetí společné evropské měny. Země musela splnit náročná přístupová kritéria, mezi nimiž hrál prim objem dluhu.
„Nejen Itálie se snažila dluhy opticky redukovat, k čemuž často sloužily operace s deriváty,“ uvedl Petr Sklenář z J&T Banky. Země obvykle uzavřely s velkou investiční bankou. jako Goldman Sachs nebo JPMorgan, derivátový kontrakt, který jim k určitému datu umožnil vykázat nižší objem dluhu. I to mohlo být příčinou zázračného poklesu italských schodků v předvečer přijetí eura.
Zatím není známo, jaká část ze zmíněných osmi miliard se může objevit jako reálná výdajová položka italské vlády. „Není jasné, kdy deriváty expirují,“ dodává Bureš. Odhad potenciálních ztrát vychází z jejich aktuálních tržních cen. Celková ztráta z derivátů nemusí končit jednocifernou částkou. Podle expertů 29stránkový materiál v rukou Financial Times zachycuje pouze období šesti měsíců loňského roku. Celkový objem derivátových pozic a potenciálních ztrát tak zůstává zahalen tajemstvím.
