Dluh vznikl ze čtyř černých jízd v době, kdy chlapec ještě žil u své matky. V odůvodnění jednoho z rozsudků mimo jiné stojí: žalovaný se při přepravní kontrole neprokázal platným dokladem o zaplacení jízdného, jeho totožnost byla zjištěna z občanského průkazu matky.
Selský rozum bije na poplach, čeští soudci nehnou brvou. Pohledávku dopravnímu podniku přiklepnou – a ten už nechá exekutory dělat jejich práci.
Šťastnější než jiní
„Soudce vůbec nezarazí, že jde o dítě a že mu v době, kdy jelo načerno, bylo sedm let. Zajímalo by mě, co má dítě dělat, když s ním matka nastupuje do tramvaje – jestli má podle názoru soudu povinnost nutit matku, aby mu koupila jízdenku, a co má dělat, když za něj matka jízdné zkrátka nezaplatí,“ ptá se advokátka Alena Vlachová, která rozjela projekt Děti bez dluhů, v rámci kterého se snaží dětem, jako je Martin, pomoct.
Martin měl větší štěstí než ostatní: na jeho dluh se přišlo včas, jinak mohl nepozorovaně růst až do jeho dospělosti. V dětském domově, kde Martin žije, nešlo o první případ. „Vedení domova se proto začalo u dopravního podniku zajímat, zda u něj nemají dluhy i jiné děti. A tak se složitým zjišťováním a po řadě peripetií přišlo i na Martinovy exekuce,“ vysvětluje Alena Vlachová.
Často se stává, že se děti o dluhu dozvědí, až když z dětského domova na prahu dospělosti odcházejí. „Většina z nich totiž má trvalé bydliště pořád u rodičů, i když s nimi nežijí. A soud posílá veškerou korespondenci tam. Když se chce o dluhu dítěte něco dozvědět dětský domov, tak ho obvykle odbydou s tím, že není účastníkem řízení. Takže je to začarovaný kruh,“ říká advokátka.
Bez možnosti volby
Jedenáctiletému chlapci běží exekuční řízení. Exekutor však zatím nebere – nemá totiž co. Alena Vlachová se snaží s plzeňským dopravním podnikem vyjednat, aby Martinovi dluh prominul. U některých dětí se jí to podařilo, jinde musela „přistoupit k právním krokům“.
Zastupuje také tři sestry z Pardubic. Každá z nich má šedesátitisícovou exekuci za černé jízdy z doby, kdy ještě žily u rodičů. Dopravní podnik prodal pohledávky společnosti, která na dívky poslala exekutora. Nejstarší z nich už bylo osmnáct. I když stále studuje střední školu, z dětského domova už odešla. Vzali si ji k sobě rodiče její kamarádky a nechali ji bydlet v jejich bytě. A téměř doslova se naplnilo rčení pro dobrotu na žebrotu. „Přišel k nim exekutor a začal oblepovat věci. I když ta dívka samozřejmě vůbec žádný majetek nemá,“ popisuje právnička.
„Ta děvčata neměla na výběr. Neutratila peníze na jízdenku za něco jiného – jako to udělá spousta dětí z běžných rodin. Musely do školy a na cestu neměly. Tohle jsou děti, které doma nedostaly ani najíst nebo ani neměly kde bydlet, a proto je soudy později umístily do dětského domova,“ vysvětluje Alena Vlachová.
Celý článek si můžete přečíst na webu Peníze.cz
