Šest miliard na odpis. Desítky dluhopisových firem skončily v insolvenci
V idylicky vypadajícím videu se otevřou mraky a pod nimi se skví krásný developerský projekt. Podnikatel Ondrej Spodniak a jeho skupina několika desítek firem mateřské společnosti Premiot to s působením na veřejnost uměli. Dnes se mraky nad Premiotem definitivně stáhly. Poté, co Spodniak odešel z vedení britské matky, se ukazuje, že firma upsala dluhopisy za přibližně 2 miliardy korun a tisíce investorů budou mít potíže své peníze získat zpět. Jde o nejkřiklavější příklad z přehledu prašivých dluhopisů, jejichž osud vrcholil loni. Loňský rok se zapíše jako ten s nejvyšším počtem emitentů dluhopisů v insolvenci za více než deset let.
Obsáhlou analýzu vypracovala forenzní společnost Surveilligence. Podle ní bylo v roce 2024 zahájeno insolvenční řízení se 74 emitenty dluhopisů, kteří emitovali 6,03 miliardy korun, z toho 2,15 miliardy tvořily podlimitní emise. Na rekordní sumě se podílel zejména krach firem kolem Premiotu a Future Farming.
Ještě k Premiotu: Ke konci roku bylo zahájeno insolvenční řízení s 37 z celkem 54 společností, které v rámci skupiny Premiot emitovaly dluhopisy. Z toho 9 v roce 2023 a dalších 28 řízení v roce 2024. „Lze očekávat, že insolvenční řízení bude zahájeno i s dalšími emitenty ze skupiny Premiot. Většina z insolvenčních řízení skupiny je řešena konkurzem,“ říká Ján Lalka, managing director agentury Surveilligence.
Skupina Premiot se zabývala developmentem nemovitostí, jejich nákupem za účelem rekonstrukce, prodeje či pronájmu a působila na realitním trhu nejen v České republice, ale i na Slovensku, v Maďarsku a Rumunsku. Skupinu tvořila složitá síť téměř stovky firem. Dluhopisy vydávala skupina prostřednictvím nejméně 54 společností, do kterých investovaly více než 3 tisíce investorů. Celkový objem emitovaných dluhopisů překročil 4 miliardy, skutečně upsány byly zhruba 2 miliardy.
Druhý nejsilnější příběh se pak točí kolem Future Farming. Hlavním byznysem skupiny GFF mělo být budování akvaponických farem a technologií právě v rámci její společnosti Future Farming. Firmy GFF vydaly dluhopisy za přibližně jednu miliardu korun, které koupili zejména drobní investoři.
Skupina GFF a Future Farming prezentovaly projekt akvaponických farem jako revoluční investiční příležitost s vysokými výnosy a nízkým rizikem. Marketing byl velmi agresivní a cílený na drobné investory, kteří hledali stabilní a eticky přijatelnou investici. „Finanční poradci budili dojem, že investice je podložena reálnými aktivy (farmami a technologiemi), což nebyla pravda,“ popisuje Lalka.
Firma použila také otřepaný trik: Prodejce tvrdil, že Česká národní banka musela schválit, že je vhodné vydat takovouto emisi na vybudování akvaponických farem, respektive, že ČNB schválila podnikatelský záměr firmy. „Jak je zřejmé i z jiných případů, jedná se o nesmysl, ČNB se zásadně nevyjadřuje ke schvalování obchodního plánu emitenta,“ doplňuje Lalka.
Nesedělo ale víc věcí. Například se ukázalo, že si skupina GFF sama kontrolovala své účetnictví – audit společnosti GFF Invest a rovněž audit dluhopisových prospektů této skupiny vykonávala firma, která byla vlastněna osobami ze skupiny GFF.
Tím se dostáváme k trikům, podle nichž jde potenciálně prašivé dluhopisy rozeznat. Za prvé je to podezřele vysoké úročení. Statistiky ukazují, že emitenti, kteří vydali dluhopisy v roce 2024 a ve stejném roce skončili v insolvenci, nabízeli průměrně o 4,15 procentního bodu vyšší úrokové sazby než ostatní emitenti v daném roce.
Dalším rizikovým faktorem je historie vydavatele bondů. Z analýzy Surveilligence vyplývá, že 58 procent emitentů vůbec nepublikovalo své finanční výkazy za období, které předcházelo datu první emise dluhopisů, ve sbírce listin. Do jednoho roku před emisí publikovala jedna pětina emitentů, od jednoho roku do dvou let před datem emise 16 procent. „Tento výsledek poskytuje temný obrázek o transparentnosti emitentů i o důvěřivosti, nezkušenosti a bezstarostnosti investorů, kteří investovali své prostředky do společností, o kterých nemohli mít dostatečné a důvěryhodné informace,“ říká Ján Lalka.
Dalším podezřelým faktorem jsou pak náklady na emise. Ty nemají být příliš vysoké. Pokud je tedy firma a její obligace „všude“, nadto se nabízejí pod rukou, je obava na místě. Takzvané náklady na distribuci se u prašivých dluhopisů pohybovaly v rozsahu 8 až 10 procent z celkové hodnoty emise, což je neúměrně mnoho.
Firmy pak přecházejí na takzvané Ponziho schéma – peníze nových klientů používají na výplatu závazků (úroků nebo nominálu investic) za předchozími investory. Tento systém však funguje pouze do té doby, dokud přicházejí noví investoři, kteří vkládají nové prostředky. Když už emitentovi nezbudou žádné peníze na vyplácení závazků, zkrachuje.
Pokud se prašivé dluhopisy zarámují do celkových čísel, tak od roku 2013 do roku 2024 skončilo v insolvenci 199 emitentů, kteří vydali emise v souhrnné výši 25,26 miliardy korun.
