Půlnoc ze sedmého na osmého února před dvaceti lety definitivně zpečetila rozpad společného státu Čechů a Slováků. Přestala platit československá koruna, padla smlouva o měnové unii. Rozeběhla se zcela unikátní operace, jejíž finále zajišťovalo čtyřicet tisíc lidí.
Z Anglie bylo přivezeno 170 tun nových bankovek. Z Německa a Kanady na etapy putovaly do Česka dva tisíce tun mincí, 130 tun bankovek dodala Státní tiskárna cenin. Vše se muselo bezpečně uložit, rozvézt…
Konec československé měnové unie nastal mnohem rychleji, než předpokládali politici. Nové bankovky, s výjimkou dvoustovky, ještě nebyly vytištěny, federální měnu musely v prvních měsících roku 1993 nahradit okolkované peníze.
Společná měna přežila rozdělení Československa jen o pár týdnů. Těsně před odlukou bylo v obou státech oběživa v hodnotě kolem 100 miliard, bylo to zhruba 350 milionů kusů bankovek a přes tři miliardy kusů mincí. Po ukončení odluky byl vyčíslen poměr původního oběživa mezi Českou republikou a Slovenskem na 70:30.
Veškeré náklady na tuto akci kryla Česká národní banka z vlastních prostředků, které získala zpět na základě ztracených či nevrácených bankovek a mincí z oběhu. Bezchybný průběh měnové odluky vyvolal uznání v zahraničí a stal se předmětem zájmu expertů Mezinárodního měnového fondu, kde byl do detailů studován její průběh. Český scénář se následně stal součástí jeho doporučení pro podobné případy.
Borovička, guláš a odluka
Původní záměr – skloubit politiku dvou centrálních bank, si experti vlastně ani neměli šanci vyzkoušet. Zahraniční investoři, podniky ani lidé měnové unii nevěřili a začali si vyměňovat koruny za devizy. Rozdíly mezi oběma nově vzniklými státy byly příliš markantní.
Český finanční sektor tehdy měl v bankách přebytek finanční hotovosti, úspory obyvatel i podniků rostly. Na Slovensku banky hotovost postrádaly a zároveň se zvyšoval tlak na poskytování půjček.
„Obě země musí již dnes realizovat své vlastní cíle odlišnými postupy, které už nemohou být prováděny za existence společné měny,“ prohlásil tehdejší premiér Václav Klaus v televizním vystoupení, v němž oznámil vznik nezávislých národních měn. Klaus, bývalý guvernér centrální banky Josef Tošovský a exministr financí Ivan Kočárník vždy označovali měnovou odluku za technické opatření, jehož cílem byla přeměna koruny československé na plnohodnotnou korunu českou.
Centrální bankéři byli k měnové unii podstatně skeptičtější než politici a o tom, co bude, když nevydrží federace, přemýšleli delší dobu. V půlce ledna 1993, jak vzpomíná tehdejší nejmladší člen bankovní rady, dnes šéf České spořitelny Pavel Kysilka, bylo svoláno tajné zasedání užšího kabinetu, na kterém seznámili Klause s plánem měnové odluky a přesvědčili ho o nutnosti jejího uskutečnění.
Klaus, jak později potvrdil, dlouho váhal: „Původně jsem nebyl stoupencem měnové reformy, ale pár týdnů ekonomického vývoje a tlak z ČNB mě přiměly stanovisko změnit.“ Kývnout musel i tehdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar, nakonec však Slováci český plán přijali.
Po letech Kysilka tehdejší atmosféru v Trenčianských Teplicích s nadsázkou charakterizoval: „Předávali jsme si dokumenty, pili borovičku, jedli guláš a dělali odluku.“ Centrální bankéři se podle Kysilky na měnovou odluku tajně připravovali od roku 1992 – v centrální bance měl dělení měny „na triku“ právě on. Kolky, které se později lepily na bankovky, dorazily do ČNB z Kolumbie už na podzim. Model měnové odluky se uplatnil i ve světě, čeští bankéři pomáhali k vlastní měně například Moldávii anebo Gruzii.
Odluka probíhala poklidně
Šest dní před vlastní výměnou peněz vystoupení premiéra a zástupců centrální řídicí komise odstartovalo mediální kampaň v televizi, rozhlasu a tisku. Čtyři dny před nocí ze 7. na 8. února 1993 se otevřely zhruba čtyři tisíce výměnných míst.
Lidé si směli vyměnit maximálně čtyři tisíce korun na dospělého a tisíc korun na dítě (pro každého rodiče) a záznam o tom dostali do občanského průkazu. Na výměnu měli čtyři dny. Nadlimitní částky se musely uložit v peněžních ústavech, případně si je občané mohli poslat na vlastní adresu poštovní poukázkou nebo je do konce platnosti utratit. Výběry hotovostí z účtů u bank a z vkladních knížek byly omezeny na dobu sedmi dnů s výjimkou výběrů hotovosti na mzdy.
S rozvozem nového a svozem starého oběživa vypomáhala armáda a policie. To ale byla pouze první etapa měnové odluky. Možná ještě náročnější byla postupná výměna kolkovaných bankovek, bankovek nepodléhajících okolkování a mincí vydaných bývalou Státní bankou Československou za nové české bankovky a mince vydané ČNB. Jak uvádí Leopold Surga v publikaci České bankovky a mince 1993–2012, množství bankovek vydávaných do oběhu v roce 1993 představovalo hmotnost zhruba 300 tun, mince hmotnost zhruba 2500 tun.
Všechny nové mince byly dováženy ze zahraničí ve stovkách kontejnerů – kolony deseti či patnácti takto naložených kamionů se po německých silnicích přesouvaly bez policejní ochrany a bez pojištění. Bankovky ze zahraničí dopravovala česká vládní letka. Dohromady to bylo 150 tun, například zásilka 500korunových bankovek měla hodnotu deseti miliard korun. Letci Státního leteckého útvaru s bankovkami ze severoanglického Newcastlu létali i za počasí, při kterém bylo letiště v Praze Ruzyni pro běžný provoz uzavřeno.
Co je to za brikety?
Měnová odluka proslavila i firmu Holztherm. Hned v roce 1993 si mohli lidé koupit pestrobarevné brikety – zelené, modré, červené. Neobvyklý otop byl vyrobený ze stokorunových, tisícikorunových a padesátikorunových bankovek. Měly sice stejnou výhřevnost jako hnědé uhlí, ale většina lidí si tyhle brikety stejně kupovala spíš jako suvenýry. Jedna briketa stála jednu korunu. Tímto způsobem ovšem skončila relativně malá část bankovní drtě. Neplatné bankovky byly vesměs spáleny, mince roztaveny a slitina z nich prodána.
Byla koruna někdy zlatou měnou?
