Ve 20. letech minulého věku soupeřilo několik pilotů a vozů o absolutní rychlostní rekord. Prim hrála značka Sunbeam, které se dokonce podařilo jako první prolomit dvousetmílovou hranici.
Po první světové válce existovala spousta závodních vozů s leteckými motory. Co jiného s vyřazenými agregáty z konfliktu, do kterého promluvila tato technika poprvé v historii výraznou měrou? Tato monstra se proháněla na britské dráze Brooklands. Pohonné jednotky s velkými objemy se však uplatnily i v rekordních speciálech. A to nejen starší, ale i nové. Vlastně ani nebyla jiná možnost, pokud jste chtěli postavit nejrychlejší stroj na planetě.
Přeplňování se začalo uplatňovat až později a proudové a raketové motory nastoupily teprve po druhé světové válce. Takže to chtělo co největší pístový motor, případně rovnou dva. Dnes je s podivem, že se v souboji o absolutního vládce rychlosti na Zemi uplatnily i automobilky. Po Velké válce to byl hlavně britský Sunbeam, který proslavily nejen motocykly. Účastnil se rovněž závodů Grand Prix. Ale slavný Blue Bird IV Malcolma Campbella, se kterým do poloviny 20. let stanovil dva světové rekordy, byl vlastně přestříkaným a upraveným Sunbeamem 350 hp s vidlicovým dvanáctiválcem 18,3 l.
Nehledě k závodnímu vozu Tiger s přeplňovaným V12 3,98 l/225 kW (306 k), se kterým major Henry O’Neil de Hane Segrave v březnu 1926 jel na pláži Ainsdale v Southportu přes 245 km/h, ale havaroval. Některé tabulky tento rekord uvádějí, jiné nikoliv. Červený stroj dostal přezdívku „Ladybird“ (milenka).
Pro to, aby byly výkony zapsány a uznány automobilovou federací AIACR (dnes FIA), bylo nutné absolvovat dvě jízdy, každou v opačném směru. Tato regule platí dodnes. Segrave, vítěz GP A.C.F. (Francie) 1923 v Tours a San Sebastiánu 1924 v ve španělském Lasarte na Sunbeamu, opustil svět Velkých cen, soustředil se jen na atraktivnější disciplínu.
