Vláda Petra Fialy čelí prvnímu pokusu o své svržení, kterému se v českém ústavním systému říká eufemisticky hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Tento institut se v Česku hezky zabydlel a v posledních dvaceti letech jsme mohli sledovat jeho inflaci, která téměř každoročně zpomaluje vládnutí a dělá ze sněmovny hlavní bojiště volební kampaně.
Zvlášť populární jsou hlasování o nedůvěře během českého předsednictví v Radě EU. V rámci toho minulého v roce 2009 byla nedůvěra poprvé a naposledy skutečně vyjádřena a překvapilo to tehdy všechny včetně Jiřího Paroubka, který hlasování inicioval. Byl tak šokovaný, že se z toho už nevzpamatoval a tento „úspěch“ byl pro něj nakonec začátkem konce v politice.
I tentokrát je hlasování o nedůvěře pro šéfa opozice Andreje Babiše vítanou příležitostí, jak na sebe strhnout pozornost před blížícími se komunálními volbami, které nás čekají už za tři týdny. A nezapomeňme, že Babiš stále kalkuluje i s prezidentskou kandidaturou, ačkoli už po Praze kolují zvěsti, že si na ni netroufá.
Ale oproti hlasování před třinácti lety nemá Babišova snaha naději na úspěch. Současná koalice disponuje pohodlnou většinou a i Piráti, kteří se přidali k Babišově kritice jmenování Petra Mlejnka šéfem rozvědky, odmítli proti vládě vystoupit. Už ani není důvod, když Mlejnek sám rezignoval. Ani ceny energií, které Babiš jmenoval mezi důvody ospravedlňujícími hlasování proti vládě, už nerostou, ale naopak klesly.
Samotný důvod celého představení tedy odpadl ještě předtím, než začalo. Což je pro hlasování o nedůvěře typické. Stejně jako pochybné herecké výkony hlavních aktérů. Babiš sice nastoupil ke sněmovnímu pultíku s vervou, ale brzy mu došla šťáva, zrovna když mluvil o energetickém armageddonu. Nesmyslně brblal o tom, že „zdražuje pivo, které patří japonské firmě“, a v jeho projevu nechyběly ani „genderové záchody“, které jsou prý důkazem ztráty naší suverenity.
Naplno si také užil své imunity, která mu za řečnickým pultíkem parlamentu zajišťuje právo říkat, co chce. Ministr vnitra Vít Rakušan je podle něj „představitel organizovaného zločinu“, Petr Mlejnek zase „korupčník“ a STAN „zkorumpovaná loupežnická parta“. Pokud by tohle řekl „normální smrtelník“ bez vstupní kartičky do sněmovny, skončil by u soudu.
Premiér Petr Fiala se zase začal bránit čtením cenovek brambor, až to vypadalo, jako kdyby do sněmovny dorazil poslední akční leták obchodního řetězce. Nic kloudného z obou politiků nevypadlo, přestože oba mluvili déle než hodinu. Přitom to nejdůležitější, čemu by politici právě teď měli věnovat čas, bylo během celého jednání sněmovny okrajové. A to je otázka, jak Česko přežije nadcházející zimu. Zvlášť s takovým ministrem průmyslu a obchodu, který si zvykl nekomunikovat s podnikateli, politickými kolegy i s veřejností a své legislativní návrhy předkládá ve formě nedokončených vět s překlepy.
Tyjátr s hlasováním o vyslovení nedůvěry jen stíní řešení problémů. Přitom jeho aktivace je velmi jednoduchá, což vysvětluje onu oblíbenost mezi opozicí. K vyvolání hlasování je potřeba pouhých padesát poslanců. Nadužívání tohoto institutu by napříště mohlo zabránit vyšší kvórum, ale pro změnu ústavy je třeba sehnat 120 poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů.
