Export.cz | Putinova agrese na Ukrajině prohlubuje důsledky covidové i klimatické krize. Jak energetika, tak zemědělství čelí cenovým šokům, které způsobuje narušený obchod, ale také panika a spekulanti, pro něž bývají krizové situace živnou půdou. Ceny surovin prodražují výrobu elektřiny i produkci potravin. V obou případech je zjevné, že mezinárodní obchod čekají zásadní změny. Otázkou zůstává, jak nejlépe dosáhnout toho, aby byl v budoucnu odolnější než dřív.
Klíčovou roli při hledání odpovědí na dilemata globálního obchodu musí sehrát Evropská unie – přímý soused Ukrajiny. Potravinová krize na první pohled připomíná tu energetickou, ve skutečnosti ale Evropa řeší dva hodně odlišné rébusy.
V energetice jde z krátkodobého hlediska hlavně o to, jak v Evropě co nejrychleji nahradit ruské suroviny dovozem z jiných částí světa, protože nemá dostatek vlastních. Zemědělství a potravinářství jsou odlišný případ – EU je předním světovým hráčem v agropotravinářském sektoru a také čistým exportérem potravin. Výkyvy cen obilí, surovin a hnojiv komplikují život zdejším agrárním producentům i spotřebitelům, kteří vše nakonec zaplatí v cenách potravin. Jejich nedostatek – na rozdíl od plynu či ropy – ale nehrozí.
Hrozba hladu i migrace
Prohlubující se potravinová krize v jiných částech světa přesto může mít pro Evropu velmi nepříjemné dopady. Hrozbě nedostatku potravin totiž čelí země severní Afriky a Blízkého východu, které se rovněž nacházejí v blízkém sousedství EU. Už dnes zatěžují vysoké ceny obyvatele těchto států citelněji než bohatší Evropany. Situace je podle řady pozorovatelů horší než na začátku Arabského jara před více než deseti lety. Původně nadějné politické změny v době Arabského jara přitom nakonec přerostly ve vyhrocené konflikty uvnitř jednotlivých zemí a občanské války v Sýrii a Libyi. Nestabilita v bezprostředním sousedství Evropy by nejenom dále narušila ekonomické vztahy, ale také nejspíš podnítila opětovnou masovou migraci. Kromě pobřeží Středozemního moře jsou potravinovou krizí ohroženy i další africké oblasti. V některých zemích dlouhodobě trpí hladem a podvýživou významná část obyvatel.
Extrémní počasí v různých koutech světa – včetně Číny nebo Spojených států – vedlo ještě před válkou na Ukrajině k varování mezinárodních organizací, že letošní sklizeň zemědělských plodin může být relativně nízká. Putinova invaze způsobila, že situace bude ještě horší. Ukrajina a Rusko se podílí více než dvaceti procenty na světovém obchodu s pšenicí i ječmenem. U slunečnicového oleje je podíl těchto dvou zemí dokonce výrazně většinový. Vývozu obilí z Ukrajiny bránily zablokované přístavy, a i když se napadené zemi společně se svými evropskými spojenci dařilo zprovoznit alternativní železniční i říční trasy, jejich kapacita nestačí na dosažení dřívější úrovně ukrajinského exportu. A zatím stále není jasné, jaké dopady na další vývoj bude mít nedávná dohoda Ruska, Ukrajiny, OSN a Turecka o znovuotevření tří ukrajinských přístavů.
Do jisté míry je vzhledem k západním sankcím omezený i ruský export. Rusko se na druhé straně bude potýkat se ztíženým dovozem pesticidů a semen. Vyhrocené vztahy mezi Západem a Kremlem narušily dodavatelský řetězec hnojiv, v jejichž exportu je agresorská země světovou velmocí.
Putinova válečná destrukce bude navzdory obětavosti ukrajinských zemědělců znamenat nižší letošní úrodu v jejich zemi a zároveň komplikuje přípravu na příští sezónu. Část zemědělců ve vyspělém světě se pravděpodobně přeorientuje na plodiny s nižšími náklady na energie nebo hnojiva, což nutně nemusí korespondovat s potřebami chudých států. Je pravděpodobné, že nejhorší důsledky války pocítí svět v příštím roce. Ukrajina byla významným dodavatelem obilí i pro Světový potravinový program OSN, který zprostředkovává dodávky potravin zemím, jež jsou hladem zasaženy nejvíce. Výrazně se komplikují také plány Spojených národů na vymýcení hladu do roku 2030.
NATO - jak funguje a pomáhá?
Restrikce a spekulace
Obava z nedostatku potravin vedla k mimořádným restrikcím ve světovém obchodu. Desítky zemí světa se rozhodly omezit vývoz klíčových zemědělských komodit, aby měly jistotu, že jich samy budou mít dostatek. Potravinová krize tím eskaluje. Evropská unie a Světová obchodní organizace před podobnými ochranářskými opatřeními silně varovaly, v rozvojových zemích ale mají mnoho obhájců. Do čela těch, kteří hájí právo na vytváření vlastních zásob v zájmu potravinové bezpečnosti, se postavila Indie. Volání po volném a transparentním obchodu na mezinárodních obchodních fórech sílí, ale pro mnoho zemí stále platí, že „košile je bližší než kabát“.
Na druhé straně je zjevné, že na další růst cen spekulovali i producenti obilí ve vyspělých zemích. Týdeník The Economist upozorňuje, že za normálních okolností se farmáři snaží prodat své zásoby ještě před další sklizní, protože počítají s tím, že pak ceny klesnou. Nyní mohli mít odlišná očekávání.
Kritici volného obchodu tvrdí, že viníkem současného stavu je globalizace, kterou svět zažíval v minulých desetiletích. Aktivisté sdružení v různých protestních organizacích argumentují, že právě globalizace a volný obchod vedly ke zdecimování lokálních ekonomik, agrárním konfliktům, migraci, hladu a nerovnosti.
Okleštěná globalizace
Ve skutečnosti byla globalizace právě v agrárním sektoru vždy hodně okleštěná. Jednání o zemědělství bývala tradičně jedním z nejsložitějších témat rozhovorů o obchodních dohodách. Záleží na tom, co si kdo pod globalizací představuje. Pokud by měl být jejím projevem volný a férový obchod, toho se nepodařilo dosáhnout nikdy. Pravdou je, že v minulosti na to často doplácely chudé země.
Agrární obchod byl i v minulých desetiletích často spojen s vysokými dovozními cly a množstevními limity. Bohaté země své zemědělce silně dotovaly a získávaly tím konkurenční výhody oproti rozvojovému světu. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) už před covidovou krizí upozorňovala, že většina podpory, kterou její členové poskytují agrárnímu sektoru, volný obchod poškozuje. OECD zdůrazňovala, že daleko více financí by mělo směřovat do výzkumu a vývoje, zemědělské infrastruktury a služeb, které přispívají k rozvoji agrární výroby.
V rozporu s férovým obchodem byla také podpora pěstování biopaliv v rozvinutých zemích. Kdyby se takto vyprodukované plodiny použily k výrobě potravin pro lidi, které trpí hladem, situace by dnes vypadala mnohem nadějněji. Během Putinovy války se ukázalo, že na biopaliva panují rozdílné názory i mezi vyspělými zeměmi – zatímco Německo a Británie chtěly jejich využívání v krizové situaci omezit, velcí producenti jako Spojené státy a Francie byli proti.
Z krátkodobého hlediska je nyní nejdůležitějším cílem zamezit obchodním restrikcím a poskytnout rozvojovému světu co nejvíce potravin, ať už jsou vypěstovány kdekoliv. V dlouhodobém horizontu je ale nutné dosáhnout toho, aby se co nejvíce zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky minimálně přiblížilo k vizi potravinové soběstačnosti. Pro země jako Česko se tak otevřou i nové obchodní příležitosti. Svět by neměl do chudých států posílat zemědělské plodiny, ale poskytnout vše nezbytné pro modernizaci jejich agropotravinářského sektoru – včetně nejmodernějších technologií, strojů a know-how.
