Petr Drahoš: Na dostih se sázelo i padesát tisíc, dnes tak pět stovek

Petr Drahoš

Petr Drahoš Zdroj: Michael Tomes, E15

Dostihovému sázení v Česku se přes slavnou minulost vede bídně ve srovnání se sázkami na fotbal či hokej. „Našimi návštěvníky jsou hodně rodiny s dětmi. Přijdou na odpoledne do Chuchle a zájem o dostihy podpoří sázkou,“ říká šéf dostihové sázkové kanceláře Betino a zároveň ředitel závodiště v Chuchli Petr Drahoš.

Kdy se dostihovému sázení vedlo v Česku nejlépe?

Sázky na dostihy v Česku nikdy nebyly dominantním typem sázení. Ale určitě to bylo zajímavé za komunistů. Legálně se dalo sázet jen ve dvou nebo třech kasinech a pochopitelně u monopolní Sazky. Takže nelegální hra měla své klienty, prostředí dostihů k tomu patřilo. Černí bookmakeři jako Michal Horáček a další tak byli nějak trpěni všemi včetně policie a jiných složek, stejně tak jako ekonomická šedá zóna. Byl to určitý kolorit, stejně jako byli tehdy veksláci, taxikáři apod.

Co bylo hodně charakteristické, že mezi určitou skupinou lidí bylo množství volných peněz. Lidé moc nevěděli, co s nimi. Taxikáři, recepční, číšníci, řezníci a podobné kategorie neměli do čeho moc investovat. Nemohli si koupit pátý, šestý, sedmý dům nebo ještě dražší auto, to by měli problém. K penězům se proto chovali lehkovážněji. To platilo nejen pro dostihy – tehdy se organizovaly všelijaké skořápky, krabičky a další hry. Ilegální hazard také fungoval, protože stát nevyvíjel žádné velké restrikce. Alespoň si nevzpomínám na nějaký vážnější problém.

Vstupné na dostihy máme pořád sto dvacet korun jako před dvaceti lety. Těžko to můžeme zvýšit, protože kupní síla není nijak dramaticky vyšší. Lidé sice mají větší příjmy, ale povinné výdaje jsou rovněž vyšší.

To s listopadem 89 ale skončilo, ne?

I po revoluci to ještě pár let pokračovalo. Zažil jsem jako sváteční návštěvník pražských dostihů majitele velkých soukromých firem, které už dnes ani neexistují, nebo jejich majitelé žijí někde v Thajsku. Šli a na každý dostih dávali padesát, šedesát tisíc korun. Náš dnešní klient obrací tři čtyři stovky, a když je bohatý, tak pět. Chová se k penězům velmi racionálně. Bere to jako určitou emoci při dostihu, že když si na koně vsadí, tak má komu fandit. To je jeho prioritní pocit a moc nekalkuluje s tím, jestli vyhraje o něco více nebo méně. Rozhodně do toho nejde po hlavě, jak bylo obvyklé v porevoluční době. Boom skončil někdy v polovině devadesátých let. Ale i tehdy byl obrat dostihových sázek jen asi pětačtyřicet milionů.

Petr DrahošPetr Drahoš|Michael Tomes, E15

Ovšem v tehdejší měně, dnes by to přece mělo být více?

Já vím, ale pro spoustu lidí je stovka pořád stovkou. Pořád máme vstupné na dostihy sto dvacet korun jako před dvaceti lety. Těžko to můžeme zvýšit, protože kupní síla není nijak dramaticky vyšší. Jsou teorie o tom, jak vypadá spotřební koš a kolik peněz lidem zbývá na volnočasové aktivity. Lidé sice mají větší příjmy, ale povinné výdaje lidí a domácností jsou rovněž vyšší.

Navíc přibyly nové fenomény, lidé více utrácejí za dovolené a hypotéky, ale na zábavu a sport si pořád odkládají jen malou část. Našimi dnešními návštěvníky jsou hodně rodiny s dětmi, prostě přijdou na sváteční odpoledne do Velké Chuchle a svůj zájem o dostihy podpoří sázkou.

Podle statistik ministerstva financí se na dostihy v Česku prosází asi 30 milionů korun, zatímco u kurzových sázek to je 29 miliard. Čím je ten obrovský rozdíl dán?

Český trh má svá specifika. Nelze to porovnávat se Spojenými státy, kde jsou herny kromě hráčských center, jako je Las Vegas nebo Atlantic City jen na závodištích. Všichni, kteří si ve Státech chtějí zahrát, tak musí na závodiště – ať už na dostihy nebo k hracím automatům. Nemůžeme se srovnávat ani se skandinávskými zeměmi a Francií, kde má sázková kancelář monopolní postavení.

Ale i v Polsku nebo Maďarsku zůstaly velké sázkovky státní a jsou prakticky majoritním hráčem na trhu. Mají několik set poboček a mohou nabízet dostihové sázky a nenesou s tím náklady navíc. Nicméně v porovnání se zeměmi, jako je Polsko, Maďarsko nebo Slovensko, je náš obrat podobný nebo spíše vyšší.

Zavést dostihové sázky ve velkém se nepodařilo ani Fortuně, kterou spoluzakládal právě Michal Horáček…

V Česku pro to prostředí nebylo. Majitelé Fortuny jsou i naši známí a od založení Fortuny se jednalo o tom, že by nabírala i dostihové sázky. Zkoušelo se to v herně ve Vodičkově ulici v Praze i v jiných pobočkách. Ale pořád jim marketingově vycházelo, že to není efektivní. Do Vodičkovy chodila uzavřená skupina padesáti sto hráčů – a to je příliš málo na to, jaké náklady s tím Fortuna měla. Byla i řada dalších pokusů – všechny skončily výrazným ekonomickým neúspěchem.

Černý trh s kurzovým sázením má prý v Česku stejnou velikost jako trh legální. Jak je tomu u dostihového sázení?

Když jsme tady v Chuchli před patnácti lety začínali, tak to byl docela výrazný segment. Černí bookmakeři nám ubírali výraznou část tržeb. Ve spolupráci s magistrátem a policií jsme udělali nějaká opatření. Nebyla příliš represivní, protože na druhou stranu se to týkalo lidí, kteří sem na závodiště chodili léta, a trochu to patří k jejich koníčkům. Ne všichni to navíc dělají pro peníze. Díky opatřením jsme se s tím vyrovnali. Nyní si tady občas lidé mezi sebou vsadí, ale nemá to žádný systém, není to žádný ilegální protihráč. Jsou to opravdu senioři kolem sedmdesáti i osmdesáti let, kteří z nostalgie sázejí mezi sebou.

Neznám žádný velký sportovní areál v Česku, který je schopný se sám udržet v chodu jen ze svých příjmů. A to platí i o obchodně nejzajímavějších oborech, jako je fotbal a hokej.

Jak ovlivní návštěvnost a ochotu sázet dopingový skandál s vítězem Velké pardubické v loňském roce, kdy byl vítěz diskvalifikován?

Dostihy v Česku se konaly dvacet let bez skandálů a problémů. Neperou se tady žádné černé peníze, je to hodně férové prostředí. Doping je ve všech sportech citlivá oblast. Tady to ale byla opravdu nešťastná náhoda, kdy byly do krmiva zpracovány zbytky od jedné potravinářské firmy obsahující čokoládu a kávu. Nemyslím si, že by to mělo cokoliv ovlivnit. Je to nepříjemné, hlavně z hlediska majitelů a trenérů onoho koně, což jsou lidé, kteří jsou fajn. Ale tak to v životě chodí.

Kromě toho letos začala sezona o dva týdny později. Důvodem byly spory o výši poplatků odváděných členy Jockey Clubu závodištím, které nyní činí pět procent, a Jockey Club nabízel tři a půl. Už jste se dohodli?

Ano, zůstalo pět procent. Každý obor má různé období. Struktura Jockey Clubu, kterou jsem sám pomáhal zakládat, je už přežitá stejně jako způsob rozhodování uvnitř organizace. Je to komplikované a špatně se jedná jak vedení Jockey Clubu, tak pořadatelům. Tam vidím základ problému. Plyne z toho poučení, že podmínky, za jakých se mají dostihy pořádat, je mít potřeba shrnuté někdy do července srpna. I my máme své akcionáře, kteří mají nějaké představy. Ty spočívají v tom, že se tady budou běhat dostihy, ale část peněz, které získáváme, musíme zase dát do rozvoje infrastruktury areálu, technologií a podobně.

Dostihy jsou drahý sport. Závodiště musejí obhájit svou ekonomickou existenci. Mottem naší společnosti není tvořit jen zisky a dividendy. Dostihová dráha v Chuchli je ale náročná jako deset fotbalových hřišť. Požadavky na trávník jsou podobné, musíte sekat čtyřikrát pětkrát za týden, musíte zavlažovat, hnojit. Navíc tady máme specifickou, konstrukčně nevydařenou, tribunu, která technologicky každý rok vyžaduje, abychom do ní investovali dva až tři miliony korun s cílem zlepšit sociální zařízení, výtahy či VIP prostory.

Chystáte nějakou větší investici v budoucnu?

To bude hodně záležet na tom, jak se dohodneme s Jockey Clubem. Když budou podmínky tvrdší, tak budeme muset plány omezit. K našim příjmům patří vstupné, sázky, sponzoři, to je zcela zásadní. Nemůžeme si stěžovat na nezájem reklamních partnerů, zejména o akce při dostihových dnech je zájem. Ale stát je malý a parametry sportovního marketingu jsou omezené. Sice nám postupně vzrůstá návštěvnost, ale když ze 120 korun zaplatíte DPH, poplatky magistrátu, pokladní a pak celý areál uklidíte, tak vám zůstane třetina.

Ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji. Děláme to rádi a šli jsme do toho s tím, že jsme podmínky znali. Neznám žádný velký sportovní areál v Česku, který je schopný se sám udržet v chodu jen ze svých příjmů. Samofinancovatelnost sportu v Česku je obecně chabá, respektive žádná. Bez podpory měst či státu si téměř žádný sport svou infrastrukturu neudrží a to platí i o obchodně nejzajímavějších oborech, jako je fotbal a hokej. My žijeme a zajišťujeme rozvoj areálu prakticky za prostředky, které jsme schopni si svojí činností vydělat.

Petr Drahoš (60)
Zakládající akcionář Dostihového spolku Pardubice (1992), dalších deset let byl předsedou představenstva. Poté se stal ředitelem firmy Conseq Park provozující závodiště ve Velké Chuchli. Je předsedou představenstva firmy Toto CZ provozující sázkovou kancelář Betino.