Za čínské mistry se už platí víc než za Picassa

Jenže jednoho segmentu jako by se tato krize netýkala. Mistři tradiční moderní čínské malby, kteří žili ve dvacátém století, ale používali starou techniku tušové malby, jdou pořád na dračku. Výnosy letošních podzimních aukcí China Guardian a Sotheby’s překonaly předaukční hodnoty třikrát, respektive dvakrát.

Postup mezi extratřídu

Ani jména jako Čchi Paj-š’ či Čchang Ta-čchien ovšem letos loňské rekordy nepřekonala. Loni v květnu vydražila China Guardian obraz Orel sedící na borovici od Čchi Paj-š’ za 65 milionů dolarů, což je dosavadní historický rekord čínského malíře. Čchi se tím dostal cenovkou na svých dílech po bok Pabla Picassa, Paula Cézanna, Andyho Warhola či Vincenta van Gogha.

Na letošní říjnové aukci Sotheby’s v Hongkongu se jeho obraz Vrby na břehu řeky prodal v přepočtu za více než devět milionů dolarů. V obratu za všechny prodané obrazy oba čínští malíři, každý s více než půl miliardou dolarů, loni strčili evropské mistry do kapsy s naprostým přehledem, připomíná server Artinfo.

Ceny čínských obrazů a dalšího umění ženou vzhůru především sběratelé z pevninské Číny, Hongkongu, Tchaj-wanu a Číňané, kteří žijí po světě. Miliardáři z pevninské Číny našli v umění náhradní způsob, jak uložit peníze, když se realitní boom z posledních let změnil v pokles. Snadno tak na trhu zastínili zájemce z řad zámořských Číňanů, kteří až do propuknutí finanční krize aukcím vévodili, i když měli k dispozici mnohem méně peněz. Někteří odborníci na umění proto začínají upozorňovat, že ceny čínského umění se šplhají do nereálných výšek. Srovnatelné umění z jiných částí Asie, zejména z Japonska, totiž už nějakou dobu stagnuje nebo jeho prodej padá. Čínští sběratelé ovšem podle Artinfo nejspíš pořád sázejí na to, že čínští umělci jsou stále ve srovnání s jejich západními kolegy nedoceněni.

Jak nafouknout bublinu

Čína loni jako trh s uměním předstihla v tržbách Spojené státy a stala se světovou jedničkou. Jenže řada expertů tento skok zpochybňuje, upozorňuje časopis Forbes. Argumentují například tím, že vítězové dražeb velkou část umění nakonec nezaplatí. Ze statistik aukčních výsledků ovšem nezmizí. Forbes rovněž upozorňuje na podivné praktiky, jež umožňuje aukční síň Poly a které deformují obraz o cenách čínského umění.

Aukční síň například garantuje prodávajícímu dohodnutou výši ceny, což se běžně děje i na Západě. Jenže zároveň umožňuje prodávajícím, aby dorovnali vlastní nabídkou cenu na výši garance, pokud se nenajde žádný kupec, který by dal více. Prodávající si dílo nechá, zaplatí jen provizi aukčnímu domu, ale jeho obraz už má novou cenovku, která je zpravidla několikanásobně vyšší než původní hodnota.

Tyto ceny pak přebírají u srovnatelného umění i další aukční domy včetně západních společností.
Poly tvrdí, že se na nafukování cen čínského umění nijak nepodílí a že vše je výsledkem soutěže dražitelů.
Jako rostoucí problém se začíná ukazovat i přibývající množství padělků. Těch přibývá stejně rychle, jak roste počet kupujících a jak se zvyšují ceny čínského umění. Řada z těchto padělků se dostává na západní trhy. I když celosvětově se počet padělaných obrazů a dalšího umění zvyšuje, čínské umění v tomto ohledu dohání svět podobným tempem, na jaké je zvyklý od celé čínské ekonomiky.

Oldřich Hejtmánek: Boom čínského umění navazuje na tradici