Vrátí se ruský plyn a ropa někdy do Evropy? Nově je to otázka volby, nikoli nutnosti
Na sklonku čtvrtého roku ruské agrese je ruská pozice na evropských energetických trzích velmi slabá: 13 procent spotřeby plynu, tři procenta ropy a ruské jaderné palivo jen v několika posledních palivových souborech v omezeném počtu dosluhujících reaktorů. Již od druhého nástupu Donalda Trumpa do Oválné pracovny se nicméně mluví o tom, že bude chtít tuto válku ukončit. Je možné, aby se ruské energie do Evropy vrátily?
Poté, co si Donald Trump uvolnil ruce v Gaze, by se mohl začít opět zabývat Ukrajinou. Jakkoli se zatím jedná o otázku teoretickou, je na místě si položit otázku, co by následovalo po ukončení bojů.
V první chvíli si odpovězme, zda ruské energie potřebujeme. Jednoduchá odpověď, jejímž nejlepším dokladem je to, že jsme od začátku ruské invaze nezmrzli ani nezkrachovali, zní „ne“. První dva roky ruské agrese bez ruského plynu a ropy Evropa překlenula díky jiným dodavatelům, úsporám a mírným zimám.
Čím dále od prvotního šoku, tím je zřejmější, že Evropa se bez ruských dodávek obejde a ruské pozice v dodávkách nahradili jiní producenti. Ropa a plyn z Ruska jsou tak v roce 2025 již otázkou volby, nikoli nutnosti. Jak Slovensko, tak Maďarsko volí ruskou ropu a plyn čistě z politických důvodů. Jaderné palivo můžeme v tomto kontextu pustit z hlavy. Pro modernější reaktory existuje dostatek dodavatelů a alternativy se nakonec podařilo zajistit i pro starší typy, kde měl ruský TVEL monopol. Navíc je v Evropě těchto jednotek zanedbatelný počet a v dohledné budoucnosti „dožijí“.
Jak by vypadal návrat ruských dodavatelů?
Plynový sektor se proměnil nejvíce. Propad exportů Gazpromu činí zhruba 120 miliard kubíků ročně. Zároveň přišel o důležitou dopravní trasu v podobě Nord Streamu. Není příliš realistické počítat s plným obnovením tranzitu přes Polsko a tranzit přes Ukrajinu zůstává také s otazníkem. TurkStream je už nyní plně využit; jeho 16 miliard kubíků ročně proudí do jihovýchodní Evropy, Slovenska a Maďarska.
Zbývá tedy LNG, kterého se momentálně z Ruska do Evropy dostává kolem 20 miliard kubíků. Zde má Rusko problém s nedostatečnou zkapalňovací kapacitou a s výrazným nárůstem nemůže počítat minimálně několik dalších let. Trh s plynem je navíc – jak je zmíněno výše – obsazen. Reálně by se tedy do Evropy dostalo maximálně pár desítek miliard kubíků ročně navíc. Ty by navíc musely obstát v tvrdě konkurenčním prostředí, jinými slovy by na nich Rusko zdaleka nevydělávalo tolik jako před válkou.
Ropný sektor je plný konkurence
Co se týče ropy, zde je reálnější, že by se do Evropy dostávalo větší množství ruské suroviny i produktů, pokud by polevil restriktivní režim. Ropný sektor je však ještě konkurenčnější než ten plynový. Významnou roli by hrála tržní cena ropy, přičemž ruský rozpočet potřebuje, aby cena zůstala nad 60 dolary za barel. Nižší nabízená cena by mohla ruskou surovinu na trh dostat, ale domácí rozpočet by přitom trpěl.
V neposlední řadě je zde politické nastavení Evropské unie. V situaci, kdy je na stole „cestovní mapa“ k vytlačení ruských energetických komodit do roku 2027, není příliš reálné, že by se do Evropy vracely rychle – a to ani po zastavení bojů. I Bulharsko, které dosud umožňovalo tok ruského plynu právě z plynovodu TurkStream dále do Evropy, nyní plánuje v souladu s unijním plánem tento tranzit ukončit.
Otázka, nakolik bude případně politicky udržitelné obrátit kurz odklonu od ruských surovin, který se tak pracně vyjednával v posledních letech, je zatím jen hypotetická – může se však stát testem, který rozhodne o soudržnosti EU jako takové.
