Crispinus se motal okolo dvora římského císaře Domitiana (81–96 po Kr.). Domitian byl pěkný darebák, ale Crispinus byl prý všech lumpáren futrál. Každou chvíli na něho něco prasklo, nějaká šmelina, voda ve víně, lichva, podvod, úplatek, nepřiměřené cestovní náhrady a prémie nebo veřejná zakázka či privatizace, až nakonec vešel do dějin slavným výrokem římského satirika Iuvenala (Decimus Iunius Iuvenalis, 60–127 po Kr.) „Ecce iterum Crispinus“ (A hele, zase ten Kryšpín). Říká se to dodnes a docela by to sedělo na mnohé bývalé, současné i budoucí poradce českých prezidentů a premiérů. O takovém Dalíkovi nebo Jaklovi a Šloufovi, o paní Nagyové a o mnoha dalších by zajisté leckdo z nás s chutí prohlásil „Ecce iterum Crispinus“, přičemž u dam by musel genderově upravit gramatický rod na „Crispina“ (Kryšpínka).
Není Kryšpín jako kryšpín
Crispinus z 1. stol. po Kr. se nesmí zaměňovat s Crispinem ze 3. stol po Kr. Tento mladší Crispinus a jeho bratr Crispinianus byli římští ševci, kteří emigrovali ke galským Belgům a ve městě Augusta Suessionum byli v roce 285 po Kr. za císaře Maximiána jako křesťané popraveni. Jsou to svatí mučedníci a sv. Kryšpín je odedávna až dosud patronem ševců. O svatém Kryšpínovi tedy neříkáme „Ecce iterum Crispinus“, nýbrž se k němu modlíme, svatý Kryšpíne, patrone ševců, oroduj za nás! Nějaký starý švec, existuje-li dosud někde takový, by vám mé informace jistě potvrdil, ale u Bati už o tom dnes budou vědět houby. Nepletu-li se, je sv. Kryšpín pochován ve městě Soissons, dnes francouzském, a až půjdete někdy okolo, můžete ho ode mne dát pozdravovat. Ševci slaví svátek 25. října.
Crispinus starší byl zkrátka a dobře hanba naší civilizace, což si ovšem nevysvětlujte tak, že by se Crispinus měl stydět za ostudu, kterou dělá své civilizaci, nýbrž právě naopak. Civilizace se má stydět za sebe, a to nikoli proto, že by snad Crispina špatně vychovala. Crispinus je skvěle vychovaný mladý muž, a je si tudíž vědom své svobody, kdežto civilizace jej omezuje svými nesmyslnými příkazy a zákazy, a ještě po něm plive jedovatou slinou toho pisálka Iuvenala. Prý „Hele, zase ten Kryšpín“. To je ale už vážně drzost! Hanba civilizaci! Za tohle jsme klíči na Václaváku nezvonili! Pryč s tou bídnicí!
Tak tohle si myslí Crispinus, místo aby se styděl, a on si to nejen myslí, on to přímo vykřikuje silným hlasem. Crispinus si navykl takhle křičet nejdřív na církev, potom na stát a teď i na Evropskou unii a vůbec na všechny instituce, jako je třeba mezinárodní měnový fond, EBRD (European Bank for Reconstruction and Development) nebo NATO (North Atlantic Treaty Organization). Civilizace ovšem žádná instituce není, nemá nějakého krále, prezidenta nebo papeže, ani horní či dolní sněmovnu, ba ona nemá ani žádnou politickou stranu, pravici a levici, není středopravá, levostředá, pokroková, reakční, liberální, konzervativní, demokratická, totalitní, národní, kosmopolitní ani globální. Civilizace je mohutný společenský jev, podobně jako výbuch supernovy je mohutný jev kosmický, a je jí tedy celkem jedno, jestli jí Crispinus nadává nebo ne, stejně jako je vybuchlé supernově putna, co si o ní myslí pozemský hvězdář, který ji pozoruje Hubbleovým teleskopem. Mohutné jevy se lze pokoušet nějak pro člověka srozumitelně popsat, ale sotva se nám může podařit je úplně vysvětlit, nebo je dokonce změnit. Vzpírají se, jako ta supernova, cílenému začátku, zamýšlenému trvání i konci a ani ten nejsilnější křik svobodného Crispina na tom nic nezmění.
Crispinus prská proti civilizaci, protože má pocit, že omezuje jeho svobodu konat různá darebáctví, byť by ho omezovala pouze prostřednictvím Iuvenalovým, tedy jeho výroků na téma „A helemese, zase ten Kryšpín“. Crispinus má celkem pravdu. Civilizace je totiž regulace, jak jsme již nejednou zdůraznili, a kdo nesnáší omezení regulací, nesnáší ani civilizaci, a stává se tak její hanbou.
Jenomže ono to není tak, že by Crispinus opravdu nesnášel jakoukoli regulaci. Pozoroval jsem ho tuhle mezi elitním publikem v Colosseu a on vám ve své VIP lóži řval jako pavián double fault, out, ofsajd, zakázané uvolnění, červená karta a plno dalších věcí, kterým jsem ani nerozuměl, ale jasné bylo, že se domáhá přísného dodržování pravidel neboli přísné regulace. Tak to vidíte, zase ten Kryšpín! Nezdálo se, že by se domáhal zrušení hokeje kvůli přeregulaci, ale právě naopak, trval na přeměření branky a brankářovy lapačky, nasazení jestřábího oka na auty a potrestání rozhodčího za nadržování. Ptal jsem se ho, proč by se brankář nemohl svobodně rozhodnout o tom, že by jeho lapačka kryla celý brankový otvor, ale odvětil mi „Vole, seš blbej, nebo co“ a už se se mnou nebavil.
Kryšpín neví, čí je. Jist si je jenom tím, že je elita, protože je prachatý a sedí ve VIP lóži. Vzteká se, že jemu nebude nikdo předpisovat, kolik procent tuku má být v másle nebo že banán musí měřit aspoň 5 cm, zároveň se však domáhá toho, aby byl gladiátoru Huspeninovi přeměřen jeho mečík, zda nepřekračuje povolených 25 a čtvrt palce při teplotě 62 stupňů Fahrenheita a při atmosférickém tlaku přepočteném na hladinu moře 1013 hPa. Kryšpín vyžaduje pro svou ničím neomezenou svobodu naprostou toleranci, sám však nic a nikoho tolerovat nehodlá. Vykřikuje „hanba civilizaci“, přitom je však hanbou civilizace on sám. Je obtížné donutit civilizaci k tomu, aby se vždy chovala tak, jak se to našim VIP Kryšpínům zrovna hodí. Lepší je to zařídit naopak. Viz Iuvenalis.
Pár příkladů kryšpínství se pokusíme vyhrabat z paměti dějin.
Achab a Jezábel
Achab byl králem severního izraelského státu, sídlil v Samaří a vládl v letech 871–852 př. Kr. Oženil se s fénickou princeznou Jezábel, což byla strašná ženská. Nejenže byla na mužský a na prachy, ale k tomu ke všemu ještě vynikala hroznou panovačností. Rozhodně nepotřebovala čtyřicetiprocentní kvótu pro manažerky a každého by s něčím takovým rovnou vyrazila. Žádnou regulaci totiž nesnášela a zdůvodňovala to svou příslušností k elitám, jejichž byla podle svého mínění špičkou. Náramně si potrpěla na svou svobodu a podobně jako baronka Thatcher a lady Macbeth při tom neměla žádné problémy ani se svou rozsáhlou mateřskou rolí. Co bych povídal, Jezábel je dodnes pojem, ale v soutěži popularity dívčích jmen se moc vysoko neumisťuje.
Achab byl podle Jezábel slaboch a zbabělec, a když mu prorok Eliáš, coby ústavní soudce, sdělil, že něco předpisy neumožňují, tak scvaknul kufry a nanejvýš měl vztek.
Bylo to tak, že Achab potřeboval rozšířit zahradu jednoho svého královského paláce, ale majitel pozemku, jakýsi chlápek jménem Nábot, mu jej odmítl nejen prodat, ale i vyměnit za větší a lepší, podobně jako farmářka Havránková své polnosti v hradeckém újezdu. Eliáš nedovolil sáhnout na soukromé vlastnictví s odvoláním na samotného Jahve. Achab se sice užíral a pobrekával, ale vyvlastnit Nábota se neodvažoval. Jezábel, top elita a odpůrkyně regulace, mu řekla „Srabe, dívej, jak se to dělá“. Pár telefonátů velkým mobilem s fénickými soukromými tajnými službami a Nábot byl jako velezrádce popraven ukamenováním přímo na své vinici. Majetek velezrádce propadl Kalouskovi, tedy vlastně Achabovi, nebo nejspíš Jezábel. Eliáš měl co dělat, aby zmizel, ale přece jen si neodpustil výhrůžky proti svobodnému tržnímu hospodářství řka: „Na poli Jezreel žráti budou psi tělo Jezábel.“ (2. král. 9, 10.) Královská zahrada byla úspěšně rozšířena o pole Jezreel, Achab si lebedil v lehátku na terase, Jezábel se předváděla nahoře bez u bazénu a svobodné tržní hospodářství neregulovaně kvetlo.
Eliáš se ale strefil, aniž je to nutno považovat za trest jediného Boha Jahve. Srab Achab umřel, Jezábel dál intrikovala přes svůj velký mobil, nedostatek regulace vedl k hospodářské krizi a ta k nepokojům. Vzbouřenec a pozdější král Jehu vstoupil do královského paláce, podivil se, co je to tam za strašně zmalovanou bábu, a dal Jezábel vyhodit z okna na ukradenou zahradu, bývalé to pole Jezreel. Toulaví psi ji prý tam skutečně sežrali. Nechali jen lebku, ruce a chodidla. To snad bylo v roce 842 př. Kr. Eliáš se toho dožil, ale nijak nejásal. Celý ten příběh byla jedna velká ostuda. Jezábel i Achab byli hanbou naší civilizace. Ecce iterum Crispinus.
Jak mohl Hérostratos vědět o Alexandrovi?
O Hérostratovi rozšíříme plno nepodložených domněnek.
Někteří o něm tvrdí, že to byl pasák, ale nikdo vám pořádně nesdělí, zda pásl ovce, vepře, nebo dokonce holky. Jiní zase říkají, že to byl stánkař. Jisté je jen tolik, že byl z Efesu nebo nejbližšího okolí a že tam v roce 356 př. Kr., prý v noci, když se narodil Alexandr Veliký, zapálil Artemidin chrám, což byl jeden ze sedmi divů tehdejšího světa, něco jako teď internet.
Moje soukromá teorie je, že Hérostratos byl vekslák, který chtěl upozornit na byrokratické překážky, jež kladl svobodnému podnikání veksláka přebujelý efesský stát. Je to pravděpodobné, protože Efesos bylo antické řecké velkoměsto v Malé Asii, zahraniční kšeft tam kvetl, jezdilo tam plno cizinců a turistů, byla tam skvělá dopravní i jiná infrastruktura a ještě dávno po Hérostratovi tam s oblibou prodlévali apoštolové Pavel a Jan Evangelista. Ježíšova matka Maria tam prý dokonce zemřela a Římané si z Efesu udělali hlavní město své provincie Asia už někdy za Oktaviána.
Jak mají pasáci, stánkaři, veksláci a podnikatelé vůbec ve zvyku, chtějí na své výkony upozornit širokou spotřebitelskou veřejnost nějakým smělým marketingovým projektem v oblasti public relations. Zničení nějaké kulturní památky se jim k tomu zdá výbornou příležitostí, zejména když město v rozpočtu ušetří spoustu zbytečných dotací v kapitole kultura, a ještě si na příjmové stránce připíše výnos z prodeje spáleniště developerům, kteří tam vybudují nákupní středisko, jež je pak ještě ke všemu výborným plátcem DPH.
Vidíte, že Hérostratos nebyl nějaký blázen a pyroman, jak se dnes všeobecně tvrdí, nýbrž že měl promyšlený podnikatelský záměr, na němž se nejspíš podílela i konsorcia efeských pojišťoven a bank ve spolupráci s četnými advokáty a kmotry z radnice.
Hérostratos měl pech. Klika okolo primátora Svobody ho hned po činu lapila, odsoudila a popravila, a navíc pod trestem smrti zakázala žurnalistům o něm psát, ba vůbec zmínit jeho jméno. Redaktor Kmenta, tehdy pod jménem Theopompos, to ale stejně risknul a leccos vypindal, nu, ale věřte Kmentovi! Tak proto toho víme o Hérostratovi tak málo, a můžeme si tedy vymýšlet.
Ale stejně, řekněte, jak mohl Hérostratos v té žhářské noci vědět, že se zrovna v daleké Makedonii rodí Alexandr Veliký? Musí v tom být ještě nějaký další fígl kalibru Víta Bárty. Nebo že by měli antičtí veksláci takového čucha? Asi za tím byla nějaká věštírna nebo prognosťák.
Ať je to jakkoli, Hérostratos byl taková hanba naší civilizace, že i ti tolerantní Řekové nad ním vyhlásili damnatio memoriae a chtěli ho tak vymazat z paměti civilizace. Mimochodem, taky Crispinův šéf, lump Domicián (viz na začátku), byl římským senátem po smrti oficiálně odsouzen k damnatio memoriae. Moc platné to nebylo. Iuvenalis se svým „ecce iterum…“ svedl víc. Nicméně pro náš český senát by damnatio memoriae byla zajímavá nová kompetence a práce by s tím bylo habaděj. U nás by se nesmělo vzpomínat skoro na nikoho, když i bachaři tady kradou měď, a nemají tudíž čas hlídat Dalíka.
Kateřina Medicejská
Kateřina (1519–1589) byla renesanční holka a rozhodně si mohla zakládat na svém třídním původu. Táta, Lorenzo II. Medicejský, vévoda z Urbina, jí sice umřel, sotva se narodila, ale staral se o ni strejda papež Klement VII. a plno dalších příbuzných, kardinálů a později taky papežů, vévodů, velkovévodů a vůbec slavných, bohatých a mocných lidí. Medicejští byli tenkrát největší boháči v celé Evropě a i známý nejbohatší Čech Kellner by byl proti nim chuďas. Jeden jejich předek zvaný Cosimo Medici, nebo snad už jeho tatík, měli totiž skvělý nápad a založili si ve Florencii banku. Banca dei Medici prosperovala, vynalezla dokonce i podvojné účetnictví, aby všechny ty prachy dobře spočítala, a majitelé posléze za nějakých sto let převzali do svých rukou celou Florencii a větší část Toskánska i politicky, pochopitelně že s různými peripetiemi.
Medicejské podezřívám, že si vymysleli renesanci, protože nevěděli, co s penězi. Kamarádili se s umělci, jako byli třeba Donatello, Fra Angelico, Michelangelo, Leonardo, Raphael, Botticelli až po barokního Rubense, a dávali jim pěkné zakázky, státní i soukromé. Bylo to jedno, jako později za Řebíčka. Dětičky Medicejským doma vychovával Galileo Galilei, a i když měl později ten průšvih se zeměkoulí, Medicejští ho neopustili. Ostatně chuďas Kellner taky založil mladému Klausovi gymnázium, kde se kvůli ekonomické gramotnosti dokonce možná vyučuje i to podvojné účetnictví, hypoteční a důchodověpilířová matematika, a z astronomie dokonce i „přece se točí“.
Jenže renesance, to nebylo jen výtvarné umění a astronomie, a vůbec už to nebyla ekonomie, nýbrž byl to především hluboký a všeobecný obrat k naší antické minulosti. Kdo nečetl Homéra v originále a nevěděl, kdo to byl Patrokles (přítel Achilleův) či Télemachos (syn Odysseův s Penelopou), platil za hlupáka, asi jako když dnes nevíte, kdo je to Harry Potter nebo Batman.
Musíme to už zkrátit. Kateřina si Télemacha s Télegonem (syn Odysseův s Kirké) prostě nepletla a později se prý při všech svých politických starostech osvědčila i jako zdatná architektka. Strejda ji ve 14 letech provdal do Francie za budoucího krále Jindřicha II. Orleánského z rodu Valois. Kateřina si s ním o dost později už jako francouzská královna pořídila, jak se dnes krásně říká, deset dětiček, a když jejich otec mlád zemřel, nastupovali po něm synové jeden po druhém na francouzský trůn jako František II., Karel IX. a Jindřich III., a jak patrno, také mladí umírali. Do velké politiky se mladí kluci ještě, případně vůbec nehodili, a tak to měla jako regentka všechno na krku máma Kateřina.
Bylo toho dost. Těžké španělské kalibry Filip II. a Karel V., Angličanka Alžběta a snacha, Skotka Marie Stuartovna, bylo samé protivné příbuzenstvo, které to navíc v rodné Florencii a v Římě u strejdů a bratranců, velkovévodů a papežů, moc dobré nemělo. Dělat v té době politiku bylo horší než dnes jezdit do Bruselu, ale na vůbec nejhorší malér zadělali Kateřině hugenoti. Znáte možná stejnojmennou operu Meyerbeerovu (1791–1864), ale to je romantická limonáda a proti realitě o ničem.
Těsně před narozením Kateřiny začal v Německu s reformací Luther, ale ve Francii se jí chytil Jan Kalvín (1509–1564). Ten sám sebe exportoval do bezpečné švýcarské Ženevy a kalvinismus odtud reexportoval do Francie. Proč se tam začalo kalvinistům říkat hugenoti, nikdo pořádně neví. Švýcarsko bylo už tenkrát po německu „Eidgenossenschaft“ („spřísahanectvo“ jednotlivých kantonů), nu a s trochou francouzské výslovnosti z toho dáte dohromady y-geno-t, přičemž to těžko vyslovitelné uprostřed prostě po francouzsku vypustíte. Hugenoti jednoduše zdůrazňovali svou švýcarskou kvalitu.
Hugenotů byly v pol. 16 stol. už statisíce ve všech společenských vrstvách. Domáhali se podílu na politické moci. Za Alpy a Pyreneje reformace nedosáhla. Italové a Španělé hugenoty neradi viděli. Zato k nim patřil a podporoval je Jindřich IV. , král Navarrský (1553–1610). Kateřina se snad i snažila o nějaký kompromis sňatkem Jindřicha Navarrského se svou dcerou Markétou (z Valois), ale byla to asi jen léčka. Den po svatbě, v noci bartolomějské 24. srpna 1572, došlo k vyvraždění všech význačných hugenotů shromážděných u příležitosti sňatku v Paříži. Z pařížských paláců a nóbl hotelů se násilí rozlilo po celé Francii a za oběť mu padly desítky tisíc intelektuálů i prostých obyvatel. Jindřich Navarrský přežil.
Nikdo už nedokázal Kateřinu zbavit obvinění, že o tom dávno předem věděla, že s tím souhlasila, ba že to i aktivně připravovala. Jenom její synáček, tehdejší král Jindřich III., nevěděl nic. Bylo mu v té době 20 let.
Ono se to pak v té normalizaci nějak plácalo ještě 17 let. Roku 1589 zemřela Kateřina a její syn Jindřich III. byl zavražděn jedním hugenotem při atentátu. Jako francouzský král nastoupil pak podle práva Jindřich IV. Navarrský, tedy hugenot, a tím i nová dynastie Bourbonů. Nový král si zažertoval „Paris vaut bien une messe“ (Paříž stojí za jednu mši) a přestoupil na katolickou víru. Dost nechutné. Přesto však v roce 1598 vydal Edikt nantský, který hugenoty s katolíky zrovnoprávnil. V 17. stol. za Ludvíků Bourbonských bylo plno práce s tím to zase zrušit. Ale za další pohnuté historky okolo hugenotů už Kateřina Medicejská nemohla.
Smrtí Kateřiny v roce 1589 skončilo v naší civilizaci období zvané renesance. Hnutí plné ušlechtilých antických ideálů utopilo samo sebe po dvou stoletích v krvi. A po dalších dvou stoletích v krvi skončilo i osvícenství. 1789. Skončilo něco i v roce 1989?
Já žádný civilizační mystik ani numerolog nejsem. O Kateřině Medicejské bych ale raději nic nevěděl. Damnatio memoriae. Zákaz vzpomínek.
Šelma chce pít krev
Nesmyslným krveprolitím tedy končila nejen renesance (hugenoti), ale i osvícenství (Velká francouzská revoluce). Renesance byla italského původu, osvícenství francouzského. Pak zkusili štěstí Britové. Ti se neorientovali ani na krásu a umění jako renesance, ani na rozum a vědu jako osvícenci. Jejich heslo bylo bohatství (Wealth of Nations – Adam Smith). Ale běda! Jako katolíci a hugenoti, jako girondisté a jakobíni, i oni zanedlouho skončili u nenávisti mezi pravými a falešnými proroky blahobytu. Šelma v člověku chtěla zase pít krev těch druhých. A napila se jí dosyta. Lenin, Stalin, Hitler, socialismus, komunismus, fašismus, nacismus, liberalismus. Jediné správné cesty k bohatství, na nichž ti druzí museli zahynout. Nic jiného než hanba civilizace. Jen si to poslechněte dál a nikoho se nezastávejte. Castro, Guevara, Chavéz, Franco, Perón, Stroessner, Pinochet, Lukašenko, Breivik. A z další řady nám kynou Assange, Savile, Berlusconi, Jackson, Madonna, Armstrong, nacionalisti, anarchisti, pankáči, piráti a informatici. Všichni uvnitř naší civilizace! Do třetí linie si doplňte sami náš domácí ansámbl.
Jako se po 200 letech vyčerpala renesance a po dalších 200 letech osvícenství, vyčerpala se po strašných masakrech už i moderna se svými hesly technického pokroku a bohatství. Ekonomie odchází ze scény, stejně jako kdysi scholastika, protože nikoho už nebaví ani věčné přeměřování blahobytu a chudoby, investic a spotřeby, úspěchu a zklamání, obav a očekávání, ani sestavování rovnic, jejichž výsledkem prý má být štěstí. Zůstává z ní jen to staré, jednoduché, případně i podvojné účetnictví, jako odpradávna. Přecpané břicho, adrenalinová zábava k popukání a záplava pomatených informací, rychlých a nebezpečných jako blesk, tím kýženým štěstím nejsou. Nastupující postmoderna nás po dvou staletích směšných scholastických jistot znovu učí pochybovat, a možná nás naučí zase ocenit krásu prostoty života podle dávných pravidel tolerance, pokory a lásky.
Judaismus a křesťanství civilizačně doporučovalo nezapomínat příběhy a vyprávět je, byť i jako odstrašující. Jezábel a Kateřina Medicejská jsou toho příkladem. Antika dávala přednost damnatio memoriae. O jasných lumpech Hérostratovi a Domitianovi budiž navždy ticho! Tlustá čára za podlou minulostí. Jde to? Bude tím přítomnost a budoucnost lepší? Nebyl zde opravdu nikdy nikdo, kdo by byl hanbou naší civilizace? Byli tu vždy jen vynikající mužové a ženy?
Pravdu měl asi přece jen ten posměváček Iuvenalis.
Ecce iterum Crispinus. A vida, už zase jeden lump ve VIP lóži.
