Pokud jde o jazyk, lidé jsou jak malé děti — všichni si chtějí hrát. Užít si psinu mohou taxikáři, prodavači, prezidenti, drogově závislí i státníci. Nic jim není svaté — zvlášť logika. Navíc lidská mysl nepracuje jako matematický vzoreček.
Významy se prolínají: může znamená něco jiného ve spojení „může jít“, ale něco jiného zase ve spojení „za to může“. Musíte být přizpůsobiví a mít představivost jako ti, kdo řeč utvářeli, jestli chcete opravdu mluvit.
Lidé jsou panečku náramně přizpůsobiví a tvořiví. Sotva měli vynálezci češtiny a angličtiny v rukách fungl novou hračku – spojování sloves s předložkami –, už zmerčili další možnost: pozvednout myšlenku sloves a předložek na jinou, metaforičtější úroveň. Jen považte takové sloveso vymyslet. Coby předložka/předpona značí vy- „směrem ven“, ale z čeho? Z našich hlav? Možná. Ale ve skutečnosti tu už dávno nemyslíme na předložky, neboť právě tvoříme sloveso. Anglický protějšek — think up (up = směrem nahoru) — je klasické frázové sloveso, které funguje téměř identicky jako vymyslet. Smysl „nahoru a ven“ je v těchto slovesech sice přítomen, často je ovšem jen povšechným průvodcem k významu, spíš pocitem než definicí. Ale právě tady, na území pocitů, lidé skutečně excelují; proto jsme také jazyk vynalezli my lidé, a ne kočky.
Jeden student češtiny mi kdysi vysvětlil slovo povstání tak, že předpona po- může také někdy znamenat všude: když dojde k povstání, lidé jsou všude na nohou. Přemýšlejte o tom. Poklad je místo, kde máte své cennosti všude kolem sebe. Popis popisuje vše, co je na někom k vidění. Funguje tato finta pokaždé? Jistě že ne! Třeba takové pootevřít… Po- ve významu všude není univerzální; poskytuje ale základní oporu „citu“ pro předponu po-, který mi za ta léta dobře posloužil. Bez tohoto citu si na anglická frázová slovesa nepřijdete.
