Angličtina na rovinu: Můj výlet do Londýna

Angličtina na rovinu

Angličtina na rovinu

Před pár týdny jsem jel do Londýna na prodloužený víkend. Byl jsem tam už několikrát a viděl jsem prakticky všechno, co by člověk měl vidět, takže nešlo o turistický výlet za pamětihodnostmi. Tentokrát bylo účelem být co nejdál od Prahy. Nad mým plánem pokyvovali všichni mí čeští přátelé vědoucně hlavou – většina z nich si také potřebovala dát alespoň na chvíli oraz od „matky měst“.

Něco podobného jsem podnikl už dřív – naposledy jsem ovšem unikl z Prahy, jen abych zjistil, že můj londýnský hotel se nachází přímo naproti Českému kulturnímu centru. „Nikde mi nedají pokoj!“ blesklo mi v panice hlavou.

Kromě vysedávání v Hyde Parku a pochutnávání si na indickém jídle kořeněném tak, že by zabilo většinu Čechů, a vedle sledování nekonečných televizních reklam propagujících webové stránky pro rodinky, kde mohou prodat své poslední zbylé cennosti, jsem si také zlepšil svou britskou angličtinu.

Tak například začnu své studenty učit slovo whilst. Znamená úplně totéž co while, ale z nějakého neznámého důvodu to slovo Britové s oblibou dávají na všecha na veřejná návěští. Mezi námi, upřímně si myslím, že si vysloveně hledají záminky, proč by ho někde měli použít. Na druhé straně mě vyvedly z míry nápisy „Male Toilet“ a „Female Toilet“, kteréžto označují veřejné záchodky. Lze to přeložit jako samčí a samičí záchody. Moje otázka zní: když dáme dohromady samčí a samičí záchod, dočkáme se pak brzy malých mimčozáchodků?

Pominu-li tento druh lingvistického šílenství, můj výlet byl po osmi letech zase první, kdy jsem vyrazil do anglicky mluvící země. Na svůj předchozí výlet jsem tehdy čekal tak dlouho, až jsem si pak v první kavárně, do níž jsem si zašel, automaticky objednal v češtině. Žádné podobné trapné chvilky se mi tentokrát nepřihodily. Jen čtyři nudné dny v Londýně. Ale i přes všechnu všednost jsem odjížděl s mnohem lepším pocitem a věděl jsem přesně proč. Intonace!

Bylo to jako skočit do chladného horského jezera nebo vynořit se na hladinu pro vzduch po takovém ponoření.
V danou chvíli jsem si toho vlastně ani nebyl vědom. Vřelé, hedvábné tóny usměvavého „Thank you“ nebo „Excuse me“, které zněly jako prosba namísto hrozivě důrazné žádosti „S dovolením“, však zapůsobily svým neviditelným kouzlem.
Část z toho je samozřejmě otázka zvyku a kultury, ale daleko více, než byste si snad mysleli, má toto kořeny v intonačním systému angličtiny.

Po celá léta jsem se snažil přesvědčit studenty, aby se snažili v angličtině víc zpívat tak jako my. Většinou bez úspěchu. Ach jo! Kdybyste jen věděli, jak moc tahle hudba znamená pro našeho konkrétního anglického mluvčího. Kdybyste to věděli, chápali byste mé rozpaky, které jsem pociťoval v poslední dovolenkový den při nástupu do letadla, které mě mělo odvézt do města a země, kde lidé mluví, jako by všichni vážně potřebovali antidepresiva.