Karel Kryl vydal za svého života jen osm Elpíček. Po jeho smrti vyšlo prozatím šestnáct dalších – koncertů a různých kompilací s jedním či dvěma „novými“ bonusy – které jeho tvorbu fakticky rozředily a znepřehlednily. Přesto značka Kryl nese.
Nejslavnějšího alba písničkáře a básníka Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, které se stalo jedním ze symbolů odporu proti okupaci Československa z roku 1968, se prodalo přes čtvrt milionu kusů. Nicméně v žebříčcích nejhranějších interpretů za posledních dvacet let by hledal člověk jeho jméno marně. Písně považované za vrchol tuzemského protestsongu i milostné lyriky dlouhodobě nezajímají nejen komerční rádia, nehraje je ani to veřejnoprávní. Jsou prý příliš těžké, zvukově nevyhovující, intelektuálně náročné, pro mnohé již nesrozumitelné a kazí tak nejspíše odpolední pohodu pro mladší i pokročilé.
Nedávné výročí dvaceti let od jeho úmrtí a dubnové jubileum nedožitých sedmdesáti let přesto ukázalo, že písničkář původem z Kroměříže je stále personou, k níž vzhlíží – někdy bohužel až příliš pietně – jak generace souputníků, tak řada mladších. Je tomu tak i navzdory tomu, že v době před svou smrtí si svou přímočarou jízlivostí a zklamáním z polistopadového vývoje nadělal spoustu nepřátel nejen mezi politiky, opouštěli ho i posluchači a hrával pro pár desítek lidí. Ostatně na jeho pohřeb kvůli osobním rozporům nedorazila ani ikona sametové revoluce a tehdejší prezident Václav Havel. Publicisty i své folkové kolegy pak příliš neoslňoval rýmovačkami, kterým říkal „častušky“, typu „Rita u koryta“.
Sám Kryl zakončil knižní rozhovor Půlkacíř, vedený a sepsaný novinářem Milošem Čermákem v roce 1993, zklamaným a přímočarým vyjádřením: „Dnes svou zemi znovu opouštím… Nepatřím sem. Důkazem je i to, že jsem tu vlastně nic pořádného nenapsal. Ale je to i moje vina. Vyčerpal jsem se – křikem, zlostným povykováním, spory s lidmi, kteří mi za to nestáli.“
Víc než hvězdy
O komerčním potenciálu Karla Kryla ovšem svědčí dvojalbum Solidarita, které letos vydal ke zpěvákovu výročí Supraphon. Dvojalbum přináší záznam koncertu v Mnichově v roce 1982 věnovaného polskému odborovému hnutí vystupujícímu proti tamním komunistům a jeho komorní atmosféra se vtipkujícím a uvolněným písničkářem je na hony vzdálená snahám o jeho umístění na mramorový piedestal. Podle údajů Mezinárodní federace fonografického průmyslu (IFPI) se v letošním třináctém týdnu vyšplhalo až na třetí příčku tuzemské prodejní hitparády. Nechalo za sebou taková jména jako popová ikona Kylie Minogue nebo tuzemské mainstreamové hvězdy Lucie Bílá a Chinaski a v hitparádě se drželo i v době uzávěrky Strategie.
Přes všechny peripetie je tak Kryl stále jedním z nejprodávanějších českých písničkářů. A to i přesto, že čtvrtmilionové prodeje, jakých se ihned po revoluci dočkala reedice jeho kultovního Bratříčka vydaná tehdejším Pantonem, se již obecně kvůli situaci na hudebním trhu bojujícím s poklesem prodejů fyzických nosičů nedají čekat.
„Karel Kryl má trvale a nepochybně konzistentní jádro opravdových příznivců vítajících každou novou položku. Vybrané tituly – např. Bratříček, To nejlepší, Live! – mají kapacitu oslovit i mnohem více posluchačů napříč všemi generacemi,“ míní marketingový manažer Supraphonu Vladan Drvota. „Karel Kryl funguje jako nepochybná kulturní a kultovní značka, u této mimořádné osobnosti je takřka ediční povinností mapovat jeho tvorbu,“ dodává.
Nevyhovující zvukovost
I zájem o Krylovy nahrávky ale během posledních dvaceti let kolísal. Absolutní nárůst prodejů nastal z historické logiky těsně po roce 1989 a po Krylově smrti o pět let později. Druhý vrchol pak přišel po roce 2005 u Supraphonu, který začal vydávat nový kompaktní disk či DVD v průměru jednou za rok. „Máme v plánu pokračovat v reedicích alb doplněných o bonusy i v představování zásadních zajímavostí z archivu Karla Kryla. Dlouhodobě na tom spolupracujeme s vdovou Marlen Krylovou,“ podotkl Drvota.
Právě Marlen Krylová tak díky neutuchajícímu zájmu věrných Krylových příznivců mohla letos od Supraphonu převzít diamantovou desku za stovky tisíc prodaných nosičů. Stalo se tak na začátku dubna na koncertě uspořádaném Českým rozhlasem ve zcela vyprodaném velkém sále pražské Lucerny. Na koncert, na němž v podání zhruba desítky tuzemských interpretů zazněly cover verze Krylových písní, dorazilo dva a půl tisíce lidí.
Ti přitom neváhali dát za lístek 390 korun, tedy částku, za kterou se prodávají vstupenky na koncert hudebníků z vyšších pater tuzemské ligy. Například vstupenky na letošní comebackovou šňůru koncertů idolu devadesátých let Lucie začínaly na částce jen o stokorunu vyšší. Také vstupenky na koncerty písničkáře a Krylova obdivovatele Jaromíra Nohavici se pohybují kolem čtyř set až pěti set korun. Přesto podle mluvčí veřejnoprávní stanice Terezy Krásenské rozhlas na pořádání akce nevydělal. „Koncert byl neziskový. Rozhlas skončil v mírné ztrátě,“ uvedla mluvčí.
Český rozhlas přiznává, že originální nahrávky Karla Kryla hraje řídce. „Nehraje je takřka vůbec nikdo. Důvodem je, že jejich zvukovost je obtížně svázatelná se současnými většinovými formáty, což nám potvrzuje rozsáhlý hudební výzkum. I přes ušlechtilé myšlenky je zejména mladší posluchači kvůli jejich zvukovosti nepřijímají dobře,“ říká Krásenská. Právě proto se prý stanice Českého rozhlasu Radiožurnál rozhodla uspořádat koncert v Lucerně – aby vzbudil zájem o Krylovu tvorbu a jeho myšlenky doručil i těm, kteří si k němu cestu přes originál nenajdou. „Vydali jsme se touto cestou a věříme, že se zájem o Krylovo dílo podaří probudit i u mladších posluchačů mainstreamového zaměření,“ dodává mluvčí.
Hlas Landova řádu
Paradoxně ten, kdo dokázal v posledních dvou dekádách dostat Krylovy písničky do éteru asi nejvíce, nebyl nikdo z muzikantů skládajících Krylovi v Lucerně hold. Byl jím mnohými uznávaný i opovrhovaný rocker, bývalý skinhead šéfující s hercem Davidem Matáskem na počátku devadesátých let skinheadské skupině Orlík, automobilový závodník a spoluzakladatel poněkud absurdního řádu pro „kapitalismus s lidskou tváří“ Ordo Lumen Templi Daniel Landa.
Ten představil svůj řád veřejnosti před deseti lety na koncertě v kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Zahrál tehdy i za pomoci dětského sboru vlastní verze Krylových písní. Některé – na rozdíl od originálů – pronikly do rozhlasových vln. Záznam koncertu dokonce odvysílala i veřejnoprávní Česká televize, která k obrazovkám přilákala přes sto tisíc diváků. Vystoupení nazvané Večer s písní Karla Kryla pro český národ i jeho záznam byly však veřejností přijaty velmi rozporuplně. Landovi mnozí vyčítali, že Kryla zneužil. Koncert, na němž byli členové řádu oděni v pseudorytířské bílé hávy s červenými maltézskými kříži, mnozí označili za pomatenou a obskurní frašku.
Komunistický paradox
Krylovo jméno, jeho značku a schopnost vznést protest se pokoušely přisvojit i různé politické strany. Krylovo rozčarování z polistopadového vývoje jej zhruba dva roky před smrtí začalo směrovat do rajonu obývaného sociální demokracií. V říjnu 1992 vystoupil i na jednom z jejích mítinků, byť dlouho odmítal, že to bylo vyjádření podpory. Ve stejném roce se seznámil s tehdejším poslancem za Občanské fórum, pozdějším předsedou ČSSD a nynějším českým prezidentem Milošem Zemanem. O čtyři roky později – již po Krylově smrti – jej sociální demokraté v čele se Zemanem využili ve volební kampani, když na mítincích zahráli píseň Demokracie. Její nahrávku Zemanovi po jeho nástupu do čela ČSSD prý přivezl nedlouho před úmrtím sám Kryl.
To není nic proti tomu, že jeho písně na mítincích – bez jakéhokoli angažmá samotného písničkáře – hráli tehdejší Sládkovi republikáni. A už vůbec nic proti tomu, že Kryla si nakonec po jeho smrti začala přisvojovat dokonce i KSČM, následnická strana předlistopadové komunistické strany – té, kvůli které Kryl emigroval a jež jeho písně zakázala, takže jeho hlas bylo možné slýchávat v socialistickém Československu jen ze zakázané Svobodné Evropy a z nedokonalých, ilegálně šířených záznamů na magnetofonových páscích. Pamětní medaili k patnáctému výročí Krylovy smrti vydal v roce 2009 jihlavský zastupitel za komunistickou stranu Martin Herzán. Vdova po Karlu Krylovi Marlen před lety veřejně žádala, aby komunistické rádio Haló Futura přestalo Krylovy písně hrát. Marně.
Dílo, které rezonuje
Ke Krylovu životu a odkazu se v minulosti vyjádřila řada kolegů, přátel a známých. Jeho odkaz stále střeží především jeho žena Marlen, která celou dobu žije v Německu. Seznámili se v polovině sedmdesátých let, vzali se až v roce 1991. „Mnoho politických stran používá jeho osobu a tvorbu k tomu, aby udělaly dojem na voliče. Tak to je. Ale plně se s Karlem Krylem identifikovat a stát za ním, to je druhá věc. Karel byl v mnoha tématech velmi důsledný a tvrdý,“ řekla nedávno v rozhovoru pro Radio Wave. „Jenže právě teď chce každý využít příležitosti a názorově se Karlovi přiblížit. A mnozí v tom vidí dobrý zdroj příjmů. Navíc je ,in‘ mít Kryla ve svém portfoliu, v repertoáru. Pravděpodobně nemají nic vlastního a vidí příležitost svézt se na určité vlně. Na druhé straně – díky těmto lidem Karlovo dílo stále rezonuje,“ podotkla.
Krylovy písně hrají i umělci o dvě a více generací mladší, jako například Aneta Langerová či folková Radůza. „Kryl pro mě byl vždycky zásadním písničkářem. Možná úplně prvním, kterého jsem slyšela. Velmi mě oslovil. Jako dítě jsem nemohla plně pojmout hloubku jeho textů, nejdřív mě zaujala jeho melodika. A postupně i ty texty. Co mě v současnosti oslovuje úplně nejvíc, je jeho pokora,“ vyznala se nedávno Radůza při vydání svého aktuálního alba Gaia. Hlas Karla Kryla tedy sice zmizel z éteru, ale z pultů obchodů a paměti lidí se jen tak nevytratí.
Karel Kryl (1944–1994)
Absolvent Střední průmyslové školy keramické v Bechyni (1962). Jeho první písně zazněly z rádií v roce 1966, profesionálně se hudbě a koncertování věnoval od začátku roku 1968. Přelomem se stalo legendární album Bratříčku, zavírej vrátka, které natočil v pouhých 24 letech a jež vyšlo půl roku po okupaci Československa armádami pěti zemí Varšavské smlouvy. 9. září 1969 odjel na festival v německém Waldecku a již zůstal v emigraci. Usadil se v Mnichově, kde v letech 1983 až 1991 působil v Rádiu Svobodná Evropa jako redaktor. Po listopadové revoluci se do Česka vracel, ale nikdy natrvalo. Zemřel na infarkt v nedožitých 50 letech, je pochován na břevnovském hřbitově v Praze. Natočil osm studiových alb, z nichž většina vyšla nejprve v exilu a až po revoluci v Československu, respektive Česku. Po Krylově smrti vyšla řada záznamů jeho koncertů a kompilací. Karel Kryl je rovněž autorem mnoha básnických sbírek a linorytů.
