Civilizační myšlenka monotheismu

southern baptist

southern baptist Zdroj: archiv

Esej Karla Čermáka tentokrát vede čtenáře od rozpadu paradigmat přes boha Abrahámova až (skoro) k bodu Omega a Teilhardovi de Chardin.

Jak se tak teď jednotlivcům i celým společenstvím hroutí jejich navyklé jistoty, očekávají z veřejného prostoru politiky a kultury, včetně práva, vědy a umění, tedy od tzv. elit, přiměřenou útěchu a návody, jak si počínat. Elit se nám nedostává, protože jsme si je nedokázali vypěstovat, ba ani se rozhodnout, jak je pěstovat. Vzdělání elit, to nejsou jen okamžitě prodejné dovednosti, ale i teoretické a všeobecné znalosti, a hlavně také formace vzdělávané osoby, neboli její mravní výchova. Ale to si necháme na někdy jindy.

Jistoty, které se nám hroutí, učenci rádi nazývají paradigmata. Paradigma bylo donedávna (do 19. stol.) prostě vzorem. Podstatné jméno mol se skloňovalo podle vzoru pán, a včela podle žena, takže ve skříni bzučeli moli a včely, a ne moli a včeli, ačkoliv jedni i druhé byli životní. Životnost a neživotnost hrála roli pouze u rodu mužského, kdežto u ženských to bylo jedno, podobně jako u bacilů. Kdo ale uměl paradigma, nemusel dlouho filozofovat, řekl si „páni – moli“ a „ženy – včely“ a byl za vodou. Paradigma změnilo nesnadnou znalost na jednoduchou dovednost. I tato paradigmata se ovšem s nástupem feminismu a počítačového analfabetismu hroutí, takže DNES BZUČÍ MOLY, VČELI A BACYLI, a píše se to, jak vidíte, velkými písmeny a s libovolným i/y. Tak daleko to došlo, když se vzdělání elit zredukovalo na dovednosti a rozhodující roli v něm hraje společenská objednávka nadnárodního řetězce stánků na opékání buřtů. Díky rozpadu paradigmatu o molech, včelách a bacilech dociluje řetězec zisku před zdaněním 70 procent, a se započtením vratek DPH od státu až 120 procent. Stánkaři jsou teď naše podnikatelské elity a jejich řady je nutno rozšířit o lékaře, advokáty, učitele a duchovní.

Učenci si posléze nějaká paradigmata dosadili každý do své vědy a začali se přít, čím se jejich nezpochybnitelné paradigma liší od mizerných vzorců v ostatních vědních oborech. Zkuste právníkovi sáhnout na paradigma o dělbě mocí v demokratickém státu nebo astronomovi na paradigma o Velkém třesku. Uvidíte, jak vás poženou! Přitom byl Velký třesk dávno vyvrácen hollywoodskými hvězdnými válkami, mayským kalendářem i Petrem Hájkem z Hradu. Ten vyvrátil i paradigma, že on pochází z opice, ale původem pana presidenta Klause se dosud nezabýval. Nu, a sáhněte panu presidentovi na paradigma o volném pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil! Bude vás vetovat, nepodepíše to, ani kdyby se to podepisovalo v Chile zlatým perem posázeným diamanty, a Nečas nad vámi vyhlásí referendum.

Ale málo je to panu presidentovi platné, paradigma je v háji a všichni budeme zbaveni svobody státi se kosmopolity, globetrottery nebo aspoň bezdomovci a ve svých tělních dutinách volně po světě pohybovati cennými statky, jako je opium a kokain. A nakonec i paradigmatiky Tykače a Křetínského někde zadrží s 38 miliardami Kč v kufrech a nic jim nepomůže tvrzení, že volně pohybují úvěrovým kapitálem směrem k MMF. S naší svobodou a suverenitou je prostě ámen. Budeme sedět u kamen, přepočítávat úspory v kredenci a pohyb zboží zajišťovat z vietnamského hokynářství na rohu. Pro rekreaci bude na výběr Grébovka a Stromovka.

Tak je tomu vždy, když se civilizace hospodářsky vyčerpá. Útěchou nám je, že tomu tak bylo v naší civilizaci už mnohokrát a že vzdor tomu civilizace ještě žije, byť v Evropské unii.

Co by měla říkat zaniklá civilizace egyptská? Trvala čtyři tisíce let, zanikla pod náporem naší civilizace (Alexandr Veliký, Ptolemaiovci) a tisíc let nato všechno překryla civilizace islámská. Zánik egyptské civilizace byl tak totální, že pár století po nástupu Řeků do Egypta už nikdo neuměl egyptsky mluvit, ani číst, a myšlení, zvyky a produkty starých Egypťanů nikdo nechápal. Písmo vyluštil a řeč zrekonstruoval teprve Champollion v první půli 19. stol. Dalo mu to, klukovi, zabrat.

Rozpad našich dobových paradigmat není rozpadem civilizace. Paradigmata nejsou nosné civilizační myšlenky, o nichž si vyprávíme. Teprve až své civilizační myšlenky opustíme, dojde k zániku civilizace a k zapomnění. Možná navždy. Možná nás za další tisíce let někdo vykope a zrekonstruuje, i když těžko pochopí, k čemu byla Wikipedie a Internet a o jaké nicotné paradigma jsme se to opírali. Ke ztrátě civilizačního optimismu není zatím žádný důvod. Pohřbívejme svá paradigmata bez neoliberální hysterie a z povídání o černých labutích a mayském kalendáři nechť nám jezdí mráz po zádech jen při přástkách a při draní peří.

Bůh Abrahámův
Ale naším dnešním úkolem je probrat se svou nosnou civilizační myšlenkou monotheismu. Přistupujeme k tomu až dnes, skoro na konci svých civilizačních úvah, abyste se zkraje nepolekali, že máte absolvovat nějaký kurz teologie, která vám nic neříká. Nebojte se, autor teolog není, je to amatér, a bude se vymlouvat, že z civilizačního pohledu si může dovolit povrchnost.

Když se z tajemných mezopotámských hlubin vynořil náš zakladatel praotec Abrahám, bylo mohutné egyptské civilizaci už skoro tři tisíce let a více než tisícovku měla ještě před sebou. My jsme začínali obklopeni spoustami nepřátel, a ke všemu to ještě byli mravně zpustlí „nešlechetníci“. Nu, jen si vzpomeňte, jak zpupně „křičeli“ v Sodomě a Gomoře a jak byli Abrahám a jeho bratr Lot proti nim bezmocní, dokud je Jahve nevyhladil. A jak Jahve s Abrahámem před tím vedli ten intelektuální diskurz o kolektivní odpovědnosti a trestu ve vztahu k individuu.

„A co, je-li v Sodomě aspoň pět spravedlivých?“

„Nezahubím.“

Ale Jahve kolektivní odpovědnost nikdy úplně nevyloučil a naše civilizace dodnes taky ne. Když je ve třídě 15 žáků nešlechetníků a 15 spravedlivých, nejede na školní výlet celá třída.

Jahve naší civilizaci přál a bojoval za ni (nebo to bylo jen štěstí?), ale také ji naučil vlastní obraně i útoku, a ona by tady ovšem dnes bez všeho toho genocidního odhodlání nebyla a sama by se stala obětí genocidy. Pochopitelně by tu pak nebyli ani její dnešní kritici. Byl to Abrahámův Jahve, kdo nás naučil i naší asertivitě, sebedůvěře a sebevědomí, jehož korektivem však má být „spoléhání na Hospodina“.

Možná klíčový příběh pro pochopení Boha Abrahámova se vypráví v Knize Job. Je to o vztahu člověka a Jahve. Mnohý literární kritik v dějinách naší civilizace považoval a považuje knihu Job za její formálně, obsahově i jazykově nejkrásnější výtvor.

Job byl boháč, a svatopisec podrobně vypočítává jeho majetek, jako do daňového přiznání. Byl šťastně ženat, měl 7 synů a 3 dcery a nadto spoustu přátel, taky milionářů, ze sousedních měst. K tomu to kupodivu byl bohabojný muž a Hospodin si na něm zakládal. Satan to ale viděl jinak. Proč by Job nebyl bohabojný, když si ho Hospodin tak opečovává a rozmazluje? Však ono by se vidělo, kdyby Hospodin Satanovi dovolil ho trochu skřípnout. Jahve to dovolil. Job zkrachoval, jeho palác se zřítil a usmrtil všech 10 dětí, postihla ho nevyléčitelná odporná choroba a on skončil na skládce za městem jako bezdomovec. Jeho žena vzala úklid, něco přižebrala a nosila mu tam každý den kousek chleba. Tak přežíval celá dlouhá léta.

Tohle je prolog v próze. Pak přijde vlastní dílo ve verších. Je to řada dialogů, které Job na hnojišti vede se svými čtyřmi přáteli a je to vrcholná poezie. Přátelé milionáři ho přišli navštívit a probírají s ním, co se to vlastně stalo a proč. Přátelé ho moc nepotěší. Job musel přece jenom něco provést a byl za to potrestán. Job sám je dost kontroverzní, od známého „Bůh dal, Bůh vzal, budiž jméno Páně pochváleno“, až po proklínání dne, kdy se narodil, a po přání zemřít. Satan měl ovšem od Hospodina povoleno, provést Jobovi cokoliv, ale zabít ho nesměl. Vrchol přijde, když se Job začne od Hospodina domáhat spravedlnosti. „Jsem spravedlivý a Bůh upírá mi právo.“ „Což může panovat ten, kdo právo nenávidí?“

Na scénu pak vstupuje sám Hospodin. Job a jeho přátelé zatím slyšeli o Bohu, teď ho slyší přímo. Byli u toho, když Bůh projektoval vesmír? Ovládají snad netvory Behemota a Leviathana, strašné to přírodní síly? Bůh je člověku nedostupný ve své síle, je nad jeho poznání, nelze pochopit jeho jednání. Člověk zhřešil – a čeho tím dosáhl proti Bohu? Člověk jednal spravedlivě – a co tím Bohu dal? Jak může být při této konstelaci sil řeč o tom, že Bůh je „svévolník“? Tomu je třeba přizpůsobit postoj člověka k Bohu.

Job nakonec správný postoj zaujal. „Uznávám, že všechno můžeš. Odvolávám a všeho lituji.“ Nedovolával se už spravedlnosti Boha, ale jeho milosrdenství.

Epilog je opět v próze. Job je svou lítostí uzdraven, obdařen novými syny a dcerami a dvojnásobným majetkem než dříve. Byl ještě dlouho živ a zemřel stár 174 let.

Tak takový je Bůh Abrahámův. Poznáváme ho inspirací, tedy zjevením, ale i inspirací uměleckou. Že jsou příhody Jobovy snad známy i z Mezopotámie a Egypta, ale bez přidané transcendentní hodnoty, na tom málo záleží.

Máte-li o transcendenci a umění zájem, přečtěte si z Knihy žalmů slavnou báseň č. 130. Nese se ve stejném duchu jako Kniha Job. „Z hlubin volám k tobě, Hospodine! Hospodine, vyslyš hlas můj ! Kdybys nepravosti vážil, Hospodine, Hospodine, kdo by obstál? Ale u tebe je odpuštění, velké je u tebe slitování.“

Říkáte, že je vám to k ničemu? Nu, ale už Job a žalmista vám říkají, že peníze a konzumní blahobyt nejsou nikdy na prvním místě. A že to patří k naší civilizaci.

Origenés
Nedostupný člověku ve své síle, nad jeho poznání, nepochopitelný ve svém úradku. Bůh Abrahámův. Egyptská civilizace zanikla pod náporem helénismu a v roce 331 př. Kr. založil Alexandr Veliký v Egyptě město Alexandrii. To se pak stalo na skoro tisíc let střediskem antické, židovské i křesťanské vzdělanosti. I Palestina se helenizovala, hebrejština Starého zákona se stala pro mnoho Židů nesrozumitelnou, a v Alexandrii vznikl úsilím prý 70 židovských učenců překlad Starého zákona do řečtiny, proslulá Septuaginta (LXX). Spisy Nového zákona, jejichž autory byli vesměs evangelisté a apoštolové v 1. stol. po Kr., byly už psány v řečtině. Nakonec byl pořízen i autorizovaný latinský překlad celé bible, tzv. Vulgata, a to církevním otcem Jeronýmem. Trvalo mu to 15 let (390-405 po Kr.).

Křesťanství vneslo do pojetí židovského jediného Boha řadu novinek. Origenés (185-254 po Kr.) k nim zaujal stanovisko dávno před emancipací křesťanství v římské říši (313) i před pracemi církevních otců ve 4. stol. Origenés byl zakladatel křesťanské vědecké teologie, výborný znalec antické filosofie, zejména platonismu a novoplatonismu, a i horlivý křesťan a kněz. Byl obětí při pronásledování křesťanů římským státem, a i jeho církevní nadřízení k němu měli plno výhrad. Jako u Halíka, byla i u něho zpochybňována platnost kněžského svěcení.

Origenés byl rodem z Alexandrie a na tamní slavné škole Museion i dlouhá léta učil filosofii a teologii. Napsal tisíce prací, ale jen zlomek se zachoval. Ve spise De principiis (231) založil systém teologie (o Bohu; o světě a o člověku; o morálce, svobodné vůli a odpovědnosti; o Písmu, jako inspirovaném textu). Pokusil se formulovat vztahy uvnitř trojjediného Boha (Otec, Syn, Duch). Duši člověka viděl nejen jako nesmrtelnou, ale i jako preexistující, stěhování duší však odmítal. Duše může ve své samostatné existenci padnout na různou úroveň, anděla, člověka, ďábla, ale vždy může dospět zpět k Bohu. Vykoupení je pro všechny, i pro Satana, protože i on má rozum a svobodu. Origenovo učení o duši není daleko od myšlení tehdejších gnostiků a učení trojiční (neúplná rovnost osob v triádě) od názorů pozdějších ariánů. Dobrota boží a svoboda stvořeného je pro Origena myšlenkovým základem všech dalších úvah.

Origenés redefinoval Boha a nic ze starého pojetí nehodil pod stůl. Ale kontroverzní být uměl. Shora již zmíněný církevní otec Jeroným byl jeho velký obdivovatel a ctitel a považoval ho za největšího křesťanského teologa. Ale všimněte si. Jeroným je svatý. Augustin, Basil a Řehoř Naziánský jsou také svatí. Origenés nikdy svatořečen nebyl. Bylo by to rizikové. Kdo ví, jak to nakonec s platností jeho kněžského svěcení bylo a co kdyby se ještě někde našel zapadlý papyrus s jeho trojiční naukou?

Od „consubstantialis“ k „ filioque“
Novozákonní pojetí jediného Boha ve třech osobách (Otec, Syn, Duch svatý) bylo a je teoreticky náročné. Pro prostého věřícího se tedy hledalo nějaké přesné a výstižné paradigma (viz v úvodu), které by mu umožnilo uchopit jeho víru na úrovni pouhé dovednosti (omlouvám se za nemístnou aktualizaci). K tomu sloužilo od apoštolských dob 1. stol. tzv. symbolum neboli „vyznání víry“. Po ediktu milánském (313) se symbolum (taky „credo“, podle jeho prvního latinského slova) upřesňovalo, aby se čelilo různým teoretickým výstřelkům učenců. Dělo se to na církevních sněmech (koncilech), jež už bylo možno svobodně pořádat. Sněm nicejský (325) odmítl názor Ariův (ariáni), že Syn není roven Otci, nýbrž že jím byl stvořen. Do kréda byla vložena slova „consubstantialem Patri“ (stejné podstaty s Otcem). Sněm cařihradský (381) se vypořádal s Macedoniem (macedoniáni) a s jeho tvrzením, že Duch svatý (třetí božská osoba) je služebníkem Otce. Doplnilo se kompromisní „qui ex Patre procedit“ (který vychází z Otce). Sněm efeský (431) odmítl nestoriány (v Synovi jsou dvě podstaty, lidská a božská) a sněm chalcedonský (451) monofyzity (jediná božská přirozenost Syna), ale symbolum se už, pokud vím, neměnilo a slavné „nicejsko-cařihradské vyznání víry“ platí jako paradigma až dosud. Můžete si je přečíst v každém kostele v kancionálu a všimnout si přece jen jedné změny. Místo „qui ex Patre procedit“ tam bude o Duchu svatém „qui ex Patre Filioque procedit“, tedy „který vychází z Otce i Syna“, a o kousek dál ještě, že je stejně uctíván, jako Otec i Syn („simul adoratur“).

Různé křesťanské východní církve (arménská, syrská, koptská a j.) si na své různé trinitární odchylky nedaly sáhnout, žijí s nimi až dosud, a jsou to monoteisti jak se patří. Hůře bylo s Cařihradem a Římem, kde do teologie vstoupila politika, patriarcha Fotius (820-891), Cyril (826-869), Metoděj (815-885) a bulharský car Symeon (865-927). Zástupným problémem v mocenském sporu bylo „filioque“. V některých západních církvích to vsunuli do nicejsko-cařihradského vyznání, Fotius obvinil papeže Mikuláše z kacířství a sesadil ho. Mikuláš zase Fotia exkomunikoval. Bylo to dobrodružné, napínavé a plné zvratů, jako šifra mistra Leonarda. Fotius byl strašně vzdělaný a chytrý, takže i známý intelektuál, náš svatý Cyril (Konstantin), byl prý jen „skoro“ tak učený, jako on. Jako politický intrikán a šíbr byl ale Fotius úplně bez konkurence a mnohý český politik by měl studovat jeho životopis. Dopadl špatně, na chvíli se to pak mezi Cařihradem a Římem ještě uklidnilo, ale r. 1054 nastalo Velké Schisma už definitivně. A důvod? Filioque.

Tak vznikli v naší civilizaci východoevropská kultura, moskevský patriarchát a Putin. Ale naší společné civilizační myšlenky monoteismu se to nedotklo ani v nejmenším. Putin je ovšem schopen nám, kacířům, filioque z kréda škrtnout. Já mu ho tam naopak nenutím. Civilizační tolerance.

Bod Omega
Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) byl jezuita. Absolvoval jezuitský noviciát v Aix-en-Provence, studoval teologii v Anglii a byl vysvěcen na kněze. Za teologa se však nepovažoval. Jeho oborem byly přírodní vědy a zejména paleontologie. Léta 1923-1946 trávil na dlouhodobé geologické a paleontologické výpravě v Číně, datoval fosilie, věnoval se paleontologii savců a objevil a popsal sinantropa (člověka pekingského). V Paříži se po válce neuchytil podle svých představ, odjel do New Yorku, žil tam v jezuitském konventu, pracoval pro paleontologickou nadaci, zúčastnil se dvou výprav do jižní Afriky a umřel. Byl rozhodným zastáncem evoluční teorie. Na rozdíl od Petra Hájka si nic nedělal z toho, že pochází z opice.

Filosoficko-teologickým úvahám se Teilhard věnoval celý život. Hodně toho napsal, šířilo se to jako samizdat a tiskem to vyšlo až po jeho smrti. V roce 1962 vydal Svatý Stolec monitum (napomenutí) proti nekritickému přejímání jeho myšlenek. Z jezuitských knihoven pak byly jeho teologické a filosofické texty odstraněny. Teilhard je tak trochu podezřelý. Někdo mu dokonce říká Origenés 20. století. Origenés byl taky podezřelý (viz shora). Jako se Origenés pokoušel o syntézu platonismu (novoplatonismu) a křesťanství, pokoušel se Teilhard o syntézu křesťanství s darwinismem (novodarwinismem).

Teilhard je filosoficky důsledný monista. Duch a hmota jsou jen dva stavy téhož jevu. Bůh stvořil svět evolučně, Bůh je evolutor. Zlo je statický prvek, který brání evoluci. Velký důraz je třeba klást na kosmogenezi. Bibli nelze v tomto ohledu číst doslovně. Kosmos (v hodně širokém smyslu, snad „všehomír“) začíná v bodu alfa jako beztvarý zárodek, v němž je veškerá budoucnost už obsažena. Prochází stádiem geogeneze (v němž vzniká geosféra), a dále biogeneze (biosféra), noogeneze (noosféra – sféra vědomí) a konečně konverguje v kristogenezi do bodu Omega, což je Bůh. Bůh nestojí na začátku, ale na konci evoluce. Evoluce není tlačena silou na jejím počátku, ale přitahována silou na jejím konci. Evoluci tedy pohání její konec, bod Omega, který zde mimo čas byl už v bodu alfa a dodává evoluci smysl. Celý proces evoluce přechází od počáteční komplexifikace (beztvará hmota, atom, molekula, buňka, vědomí, hominizace, ultrahominizace) ke konvergenci (sbližování všeho vědomí) a přes amorizaci (prostoupení všeobecnou duchovní láskou) dospívá ke svému konci kristogenezí, tedy nikdy nekončící identifikací s bodem Omega, Bohem. Tomuhle teoretici někdy říkají panpsychizmus (duch je přítomen ve všem existujícím).

Největší obtíž Teilhardova systému z hlediska tradiční křesťanské teologie nespočívá snad ani tak v jeho monismu a jeho evolucionismu (překonávajícím svým rozměrem Darwina), ale v jeho pojetí tzv. prvotního hříchu. Tradiční křesťanská kristologie (učení o Kristu) se opírá o to, že prvotní, a dědičný, hřích (odpor proti Bohu) spáchal první „lidský“ pár (Adam a Eva), a Kristus (Bůh a člověk) to napravil svou obětí na kříži. Teilhardův systém není schopen prvotní pochybení individualizovat („Adam a Eva“), nýbrž musí je kolektivizovat pod pojem „lidské vědomí“ („hominizace a ultrahominizace“), což by si ovšem vyžádalo rozsáhlé opravy klasické kristologie východní i západní včetně reformační s nepředvídatelnými důsledky. U Teilharda není tedy „spása“ jen osobní záležitost jednotlivého člověka, ale je věcí celé noosféry. A ta se může vyskytovat v celém kosmu.

Jako příznivci civilizační myšlenky tolerance tedy musíme mít pro monitum z roku 1962 („nepřejímejte toho Teilharda nekriticky“) plné pochopení.

Ale stejně, naše civilizace uměla a umí přemýšlet. Víte, koho měl Teilhard rád? Henri Bergsona (intuice - viz posledně u racionalizmu), a zcela naopak i Edmunda Husserla (1859-1938; fenomenologie). Víte, kdo měl rád Teilharda? Třeba Felix Maria Davídek (1921-1988), tajný biskup české podzemní církve katolické. Samí kontroverzní, ale ušlechtilí lidé. Teilhard intuici měl. Předpověděl třeba Velký třesk (beztvarý zárodek v bodu alfa) nebo kybernetiku (konvergence ultrahominizací). Uvažoval i fenomenologicky (nad sinantropem). Ale je zároveň i podnětem pro různé žvanily na internetu a sociálních sítích, pro šarlatány a esoteriky.

Teilhard se necítil jako Francouz, Američan nebo světoobčan. Cítil se být nepatrnou částečkou noosféry, ztracenou v nesmírnosti kosmu. Jeho nadějí bylo, že jednou s celou noosférou dospěje do bodu Omega. On učinil první vážný pokus o smíření přírodních věd a teologie. Tu zásluhu mu nikdo neupře. Díky, Teilharde, je to zásluha o naši civilizaci. A autorovi promiň, jestli tě dezinterpretoval.

Úvahy o civilizační myšlence monoteismu teď stylově ukončíme zvoláním Deo gratias! Výběr témat byl obtížný. Příště nás už čeká jen něco veselejšího. Úvahy o expanzivních sklonech naší civilizace neboli o evangelizaci.

Čtenáři, dík za trpělivost.