Ve svých minulých civilizačních úvahách jsme rovnost lidí prohlásili za jednu z nosných myšlenek naší civilizace. O tom, že tomu tak je, svědčí rozruch, který okolo rovnosti v současné době na půdě naší civilizace vzniká v souvislosti s hospodářskými obtížemi, jimž je naše civilizace teď vystavena. Úmyslně mluvím o rozruchu a o obtížích, a ne o krizi, abychom si snad běžné selhávání současného – z hlediska civilizace efemérního – hospodářského modelu nepletli s něčím tak zlověstně vážným, jako je krize civilizační.
Různá hnutí od OWS (Occupy Wall Street) až po Babišovo ANO (Akce Nespokojených Občanů) nesou teď na transparentech číslovky 99 a 1, čímž se chce říct, že 1 procento lidí disponuje 40 procenty bohatství, a 99 procent lidí pouhými 60 procenty bohatství. Tak to alespoň pro USA spočítali vždy statisticky čilí američtí ekonomičtí nobelisti. Podle ekonomů lze zkrátka rovnost, jakož i vůbec všechno, přepočítat na prachy, přičemž se lze nadít, že těch 99 procent, co prachy nemají nebo jich mají málo, půjde a podřízne to jedno prachaté procento ekonomů, podnikatelů a politiků, včetně Ševčíka, Babiše a ubohého Kocourka s mizernými šestnácti odkloněnými miliony v CZK.
Já se taky bojím, že mě masy, ať právem, neprávem nebo omylem statistiky, podříznou, ale útěchou mi bude, že to naši civilizaci neohrozí. Boháči byli v naší civilizaci podřezáváni odjakživa, od Spartakova povstání přes německé a ruské selské války až po velkou francouzskou a říjnovou revoluci, gulagy a Jáchymov. „A i kdyby padli všici, vstanou noví bojovníci,“ jako například Děripaska a Řebíček. Civilizaci je celkem jedno, že je někdo bohatý, někdo chudý a někdo podříznutý. Civilizační myšlenka rovnosti lidí se rovností bohatství zabývá jen okrajově. Tím víc se touto rovností dnes zabývají různí specialisté, a to s katastrofálními důsledky, jak ještě uvidíme. Mnozí budeme díky jim podříznuti.
Antika si s rovností ještě starosti nedělala. Racionálně a klidně pozorovala, že lidé jsou si mezi sebou nerovni, neboť jsou mezi nimi mnohé rozdíly. Jsou tu ženy, muži, staří, mladí, počatí a dosud nenarození, zdraví, nemocní, chytří, hloupí, chudí, bohatí, vysocí, malí, silní, slabí, tlustí, tencí, mocní a bezmocní, potomky obdaření a bezdětní, svobodní a závislí, vzdělaní a nevzdělaní, černí a bílí, plešatí a vlasatí, brunety a blondýny a cokoliv dalšího si přejete. Filosofie dbala v antice o to, aby se s těmito rozdíly naučil každý žít a byl se svým lidským údělem spokojen. Stoik Lucius Annaeus Seneca (4 př. Kr. – 65 po Kr.), vychovatel Neronův (37 – 68 po Kr. ), bez hysterie prohlásil, že „impares nascimur, pares morimur“ (nerovni se rodíme, rovni umíráme) a spáchal na nátlak Neronův sebevraždu. Hysterik Nero ho za tři roky následoval, i dosáhl s ním rovnosti.
Kdysi jsme už řekli, že antický antropomorfní polyteismus neměl afiniční sílu civilizační myšlenky, ale přesto antika dokázala v různých příbězích s civilizačním přesahem výrazně vyjádřit rozdíl mezi nerovností člověk – člověk a nerovností člověk – bohové. Zatímco nerovnost člověk – člověk je vždy nějak překonatelná nebo kompenzovatelná (ten umí to a ten zas ono), nerovnost člověk – bohové už ani v antickém pojetí překonatelná není. Nemůžeme se zdržovat vyprávěním známých civilizačních příběhů o Prométeovi, Sisyfovi a Ikarovi, ale dáte mi snad za pravdu, že ani ten nejstatečnější, nejmazanější nebo nejušlechtilejší člověk neměl proti bohovi nakonec žádnou šanci. Nerovnost člověk – bohové je už v antice nepřekonatelná.
Civilizační myšlenka rovnosti lidí je pořád ještě myšlenkou, kterou vneslo do naší monoteistické civilizace teprve křesťanství. Teď se už neobejdeme bez toho, abychom si jeden příběh s civilizačním přesahem nevyprávěli. Jde o „podobenství“ z Matoušova evangelia, kapitola 20, verš 1 – 16.
Jeden hospodář má vinici a nastávají sezónní práce. Je zapotřebí sezónních dělníků. Hospodář se vydá na trh, aby je na jeden den najal. V šest hodin ráno najme první z nich a sjedná s nimi pracovní dobu do šesti večer a odměnu jeden denár (500,- Kč). Další dělníky najme v devět, ve dvanáct a ve tři a v pět odpoledne za stejných podmínek. V šest večer požádá hospodář pracující, aby se seřadili u východu z vinice, a to v opačném pořadí než přišli, tedy od posledního k prvnímu, a začne jim v hotovosti vyplácet každému po denáru. Ti první, kteří jsou teď poslední na řadě, doufají, že oni dostanou víc, ale dostanou taky jeden denár. Nadávají na nespravedlnost. Hospodář se jich zeptá, zda dostali smluvenou mzdu. Oni musí připustit, že ano, a tak jim hospodář už jen vytkne jejich závistivost a protestní shromáždění rozpustí. Toť vše.
Nabízí se převyprávět příběh jako historku investora na neregulovaném trhu práce. Odboráři by v něm určitě našli i plno podnětů pro novelizaci pracovního práva. Právníci, liberální ekonomové i odboroví předáci by si pěkně vjeli do vlasů, a to ani nemluvím o odbornících na zdravotní a důchodové pojištění, na daň z přidané hodnoty, z příjmu a darování. O tom všem ale podobenství o dělnících na vinici nevypráví.
Příběh je nápadný především tím, že jsou v něm jenom dvě role. Jednu roli hraje hospodář, druhou blíže nerozlišení dělníci. Rozdíl mezi hospodářem a dělníky je obrovský, až se skoro zdá, že jednotliví dělníci leží mimo rozlišovací schopnost hospodáře. Z jeho hlediska byl každý dělník se svým souhlasem najat, každý po nějaký jemu vyměřený čas pracoval na vinici tohoto světa, každý dostal stejnou a jedinou možnou odměnu. Denár. Hospodář je Bůh, denár je nedělitelná a nenásobitelná věčná spása. Rozdíl mezi Bohem a člověkem je nekonečno. Nekonečno násobeno nebo děleno jakýmkoliv číslem je pořád nekonečno. Pouze násobeno nulou, tedy nulovou vůlí k získání odměny, stává se nulou. Kdo se najmout nedal, odměnu dostat nemůže. Pro věčnou spásu platí ano nebo ne. Mezi tím neleží nic. Lidé jsou si mezi sebou rovni tím, že od Boha získají nebo nezískají věčnou spásu.
Takhle nějak tedy logicky uvažují křesťanští teologové a své úvahy formulují do věty, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni.
To není v rozporu s antickým „impares nascimur, pares morimur“, ale naše lidská vzájemná rovnost je transcendentně vztažena k metafyzické úrovni Boha. Všichni jsme si rovni tím, že jsme nerovni Bohu.
Od myšlenky, že rovnost lidí lze zkoumat jenom ve vztahu k něčemu, co člověka nekonečně přesahuje, se naše civilizace za poslední dva tisíce let nikam neposunula, ačkoliv se o to mnozí pokoušeli. O tom se dále ještě zmíníme, ale obávám se, že žádnou jinou skutečnou rovnost než rovnost před Bohem nevymyslíme.
Racionální antické pojetí rovnosti (nerovni se rodíme, rovni umíráme), obohacené křesťanstvím o metafyzickou úroveň rovnosti před Bohem, přežilo 16 století. Jistý sociální aspekt, který s sebou myšlenka rovnosti nese a který bychom dnes pojmenovali jako problém sociální vyloučenosti chudých, opuštěných, pronásledovaných, nemocných, nevzdělaných a případně i nějak jinak postižených, byl při tomto pojetí problémem náboženským. Lidská důstojnost se opírala o možnost každého člověka dosáhnout věčné spásy bez ohledu na jeho momentální sociální postavení; a péče o věčnou spásu, a tedy i lidskou důstojnost, byla v kompetenci náboženských společností, v naší civilizaci převážně křesťanských a židovských, a ty se také s touto svou funkcí zdravotní, sociální i vzdělávací tu lépe tu hůře, ale v zásadě vždy jen v míře nezbytné pro věčnou spásu (nepropadnout zoufalství), vyrovnávaly.
V předchozích civilizačních úvahách jsme už konstatovali, jak reformace položila důraz na racionalitu a jak se důraz na racionální interpretaci zjevení přesunul i na racionální interpretaci smyslové zkušenosti. Trend důrazu na rozumové poznání po reformaci pokračoval a vyústil až do intelektuálního hnutí, které zasáhlo v průběhu 18. stol. celou Evropu a bylo exportováno i do Ameriky (La Fayette 1757 – 1834). Nazývá se obdobím osvícenství (siècle de lumière, Aufklärung, enlightenment) a je spojeno se známými jmény jako jsou ve Francii např. Voltaire (1694 – 1778), LaMettrie (1709 – 1751), Helvétius (1715 – 1771), Holbach (1723 – 1789), encyklopedisti Diderot (1713 -1784) a d´Alembert (1717 – 1783), v Německu Kant (1724 – 1804), Lessing (1729 – 1781) a Herder (1744 – 1803), v Čechách třeba Dobner (1719 – 1790), Pelcl (1734 – 1801), či v další vlně ještě i Dobrovský (1753 – 1829) a Bolzano (1781 – 1848).
Náboženský (tedy metafyzický) přístup k myšlence rovnosti považovali osvícenci za nesystémový a celkem jednomyslně volali po doplnění nebo úplném nahrazení náboženských institucí, zabývajících se rovností lidí, institucemi světskými neboli sekulárními. Sekularizace se tak stala hitem 18. století, podobně jako hitem posledních padesáti let se stala privatizace. Nad sekularizací i privatizací vznikla postupně složitá ideologická stavba, která má legitimizovat obrovské majetkové přesuny, spojené s příslušnými sekularizačními a privatizačními procesy. Při sekularizaci šlo o přesuny majetku církví do rukou „světských“, tj. do státních nebo státem kontrolovaných institucí, při privatizaci o další a další postupné přesuny „světského“ majetku do převážně abstraktních rukou soukromých společností. V Čechách je zajímavé pozorovat, jak se sekularizační procesy zpozdily kvůli vytvoření samostatného státu a pak kvůli období druhé světové války a komunismu a jak do těchto dosud nevypořádaných sekularizačních procesů s plnou silou vtrhly procesy privatizační. Teoretické i praktické zmatky z toho plynoucí prožíváme v současnosti. Ještě že je zhasnuto, a tak do toho šlendriánu moc nevidíme.
Osvícenství a jeho sekularizační tendence se sympatiemi sledovali představitelé absolutních monarchií po celé Evropě. Historici si dokonce vymysleli zvláštní formu vlády a nazvali ji osvícený absolutismus. Osvíceni byli např. Fridrich II. Veliký (1712 – 1786), Kateřina II. taky Veliká (1729 – 1796) a Josef II. (1741 – 1790). Ten veliký, nevím proč, nebyl. Od jejich dob jsou tedy na světě důstojné sekulární instituce typu ČSSZ, VZP, ZŠ Botičská, Nemocnice Brandýs, Klokánek Kuřim a ZOO Kratonohy, a to za účelem rovnosti lidu. Drábek, Heger, Dobeš, Besser, Chalupa a další se teď mohou z jejich desekularizace privatizací zbláznit. Podobně jako Fridrich II. Veliký říkají tomu bláznění reformy.
My si však povšimneme něčeho jiného. V sekulárním konceptu rovnosti bylo třeba Boha nahradit někým nebo něčím, před kým či čím bychom si my všichni ostatní lidé byli rovni. Absolutní panovník, jakkoliv osvícený, se v této roli neosvědčil, a došlo až na to podřezávání. Josefovi II. třeba ve Francii podřízli sestru Marii Antoinettu a švagra Ludvíka XVI. v r. 1793. Rovnost před panovníkem mohla snad kdysi chvíli fungovat pro vysokou šlechtu (frc. pairs, angl. peers), vůči níž nakonec ale i panovník byl jen „primus inter pares“ (první mezi rovnými), a všeobecně platila pro všechny, včetně panovníka a pairů, jen rovnost před Bohem.
Osvícené 18. století tedy včas vypracovalo ještě jiný koncept rovnosti všech lidí, a to rovnosti před abstraktním, metafyzickým a hypotetickým jsoucnem, nazvaným stát. Vzpomeňme na Rousseaua (1712 – 1778) a Smlouvu společenskou i na Montesquieua (1689 – 1755) a Duch zákonů. Na těchto základech záhy vznikla paradigmata „moderního demokratického státu“ (komunisti říkají buržoazního) a „dělby moci v demokratickém státu“. Přes všechny snahy marxistické i ultraliberální teorie a přes všechny slabiny paradigmatů samotných se demontáž „demokratického státu“ jako arbitra rovnosti lidí zatím nepodařila. Nabízené náhrady (přímá demokracie, občanská společnost, úpravy volební matematiky a pod.) jsou totiž buď nefunkční nebo otvírají cestu k rovnosti před terorem. Obvykle obojí, viz např. nepřímý nebo i přímý výkon moci politickou stranou (jedinou či vítěznou) nebo velkými majiteli výrobních faktorů (oligarchizace, globalizace).
Zvláštní kapitolou je snaha o zbožštění státu pomocí tzv. státní suverenity. Suverenita byla původně už v 16. a 17. stol. spojována s konkrétní osobou (panovník a jeho pairové), nechápala se jako něco absolutního z hlediska rovnosti lidí a nestála v žádném protikladu k absolutní rovnosti lidí před Bohem. Teprve se vznikem iracionálního pojmu „stát“ se suverenita stala jeho atributem. Ve vztazích mezi státy může ještě suverenita hrát nějakou roli, i když ani mezi nimi nemůže založit skutečnou rovnost.(Srovnej odedávna známou „omezenou vnější suverenitu“, např. protektorátů nebo států ve federaci.) Ale to jsme mimo své civilizační téma rovnosti lidí.
Té se týká „neomezená vnitřní suverenita“ státu a víte, co jsme s touto rovností před státem už zkusili. I demokratický stát nás může dát všechny suverénně postřílet, a taky že to tu a tam udělá. A to navzdory tomu, že od dob osvícenství už nejsme nějaké ušlápnuté stádo, ale „hrdí občané“. „Aux armes citoyens! Je to z Marseillaisy. „Do zbraně, občané!“
Takhle to vždycky dopracuje osvěta a rovnost před státem. Viz úvod dnešní úvahy.
Rovnost před právem (zákonem)
Snadnost, s níž rovnost před státem mutuje do rovnosti před terorem a do oboustranných krveprolití s tím spojených (tzv. revoluce), vedla, a to pořád ještě v linii osvícenství, k hledání lepších náhrad za Boha ve funkci arbitra rovnosti lidí. Zejména právní pozitivisté se v první půli 20. století pokusili obsadit do této role právní normu. Ta je ovšem v prostoru i v čase neobyčejně diferencovaná a nestabilní, ale hlavně vnáší do problematiky rovnosti lidí prvek spravedlnosti, tedy legitimity normy. To je přesně to, kvůli čemu poslal v podobenství o dělnících na vinici hospodář protestující odboráře do háje (viz výše). Do rovnosti lidí mi nějakou spravedlnost nepleťte, nebo na to sami dojedete. Taky že ano.
Právo jako kritérium rovnosti lidí selhalo stejně jako stát, což vedlo k pěkným dalším jatkám (nacismus, komunismus). „Rovná spravedlnost“ či „spravedlivá rovnost“ je totiž úplná blbost, jak by vám zcela empiricky potvrdily miliony Židů a kulaků, kteří si byli před právem absolutně rovni, a navrch to bylo ještě spravedlivé, neboť právo prošlo řádným legislativním procesem.
Tohle selhání sice někteří teoretici pořád ještě omluvně okecávají, ale ti chytřejší přišli v druhé polovině 20. století s novým univerzálním modelem rovnosti před zákonem. Nazývá se nezadatelná lidská práva. Profesoři i bakaláři o tom popisují stovky tun papíru a zahlcují internet i sociální sítě. Koncept má však podobné vady jako koncept pozitivistický. Deklarace není právo. Její proměna na právo není univerzálně shodná, o interpretaci ani nemluvě.
Legitimita obsahu takto získaných norem je sporná. Oč se opírá? O většinový souhlas? Ale fuj! O „přirozené“ shodné povahové vlastnosti každého člověka? Které to jsou? A proč? Slepá ulička. Ale hlavně: Rovnost není subjektivní právo (nárok), rovnost je, řečeno po právnicku, skutkový stav. Nárok je to, co má být. O to je třeba bojovat (srovnej už Ihering v 19. stol.). A jsme tam, kde jsme byli. Marseillaisa. L´étendard sanglant est levé. Krvavý prapor vzhůru a hr na sebe!
Právo a právníci jsou jako rozhodčí ve věcech rovnosti lidí nepoužitelní.
Žertovný (?) rozruch do sekulární civilizační diskuse o rovnosti lidí přinesli nejen právníci, ale hlavně také už od první poloviny 19. stol. ekonomové. Z důvodů blíže neosvětlených dospěli k závěru, že vedle „objektivních“ přírodních zákonů existují stejně objektivní zákony ekonomické, které oni „objevují“ a zbytek lidstva o nich neomylně poučují. Podobně, jako Mikuláš Koperník (1471 – 1543), původně doktor kanonického práva, v rozsáhlém pojednání De revolutionibus orbium coelestium (1543) postavil Zeměkouli z hlavy na nohy („koperníkovský obrat“), tak Karl Marx (1818 – 1883) – je to už úmorné, ale původně taky právník – prý v Kapitálu (1867) postavil z hlavy na nohy filosofii, a to tím, že objevil zákony trhu a směny, nadhodnoty, tříd, třídního boje a vítězství proletariátu, kdy bude konečně dosaženo rovnosti všeho lidu. Promiňte vulgarizaci – reprodukovat tisíce stránek, a inteligentních, na třech řádcích je nesnadné.
Ekonomové ještě dřív než pozitivní právníci připravili cestu této podivné sekulární rovnosti lidu. Marseillasa: Entendez vous mugir ces féroces soldats? Slyšíte z teoretické ekonomie ten praktický řev zdivočelé soldatesky?
I tohle pořád ještě někteří ekonomové umně eklekticky okecávají. Ti chytřejší přišli s ultraliberalismem. To nejsou skromní empiričtí pozorovatelé jako Adam Smith. Ne, jsou to jestřábi jako Milton Friedman (1912-2006). Chicagská škola, rovnost příležitosti na trhu, léčba šokem (Chile), za vším hledej peníze, svoboda ne jako svoboda volby mezi dobrem a zlem, ale jako bezbřehá arogantní svoboda individua. Laissez faire, laissez passer. Zastřel si svého Cikána. Zbij Mexikána baseballovou pálkou. Zfackuj spratka. Nakopej asistentku. Nakraď mědi. Ztrestej pomalého řidiče. Ukousni mu ucho, volovi. Kopni ho do rozkroku. Jsi přece členem Lions Clubu, a lev, ten má rád krev. Takže zase Marseillaisa? Ils viennent jusque dans vos bras egorger vos fils, vos compagnes. A přímo ve vaší náruči budou vraždit vaše děti a družky. Aux armes citoyens! Bude se možno tomu divit?
Ekonomie, jak marxistická, tak ultraliberální, je pro účely rovnosti lidí, lidské důstojnosti a solidarity použitelná ještě méně než právo. Ekonomové jsou pohaněči nerovnosti a snaží se to skrýt za různé zástěrky.
Napřesrok si ke stoletému výročí Friedmanových narozenin jistě ještě hodně užijeme.
Pokud jde o civilizační myšlenku rovnosti lidí, jsou zde pořád dvě možnosti.
Zkusit něco dalšího sekularizovaného. Rovnost před přírodou? Nebo před vesmírem? A co před Velkým třeskem? Moc bych si od toho nesliboval. Racionalizovat rovnost je asi nemožné.
Nebo se vrátit k metafyzice rovnosti před Bohem a s trochou racionality ji redefinovat? Myslíte, že by to osvícence urazilo? A kdyby, tak co? Ať jsou rádi, že si jich jinak vážíme.
Nu a k civilizační myšlence racionality možná zase příště.
Marseillaisa se stala francouzskou národní hymnou. Složil ji (text i nápěv) Rouget de Lisle (1760-1836) v r. 1792. Francouzům ji závidíme, protože je opravdu řízná. Překlad do češtiny je můj, aby si ji naši neoliberálové mohli i zazpívat, když umějí jen anglicky a trochu česky. Nápěv už si někde stáhnou.
Allons enfants de la Patrie,
Le jour de gloire est arrivé!
Contre nous de la tyrannie
L΄étendard sanglant est levé
L´étendard sanglant est levé
Entendez-vous dans les campagnes
Mugir ces féroces soldats?
Ils viennent jusque dans vos bras
Egorger vos fils, vos compagnes!
Aux armes, citoyens,
Formez vos bataillons,
Marchons, marchons!
Qu ´un sang impur
Abreuve nos sillons!
Již vzhůru, děti naší Vlasti
V den naší slávy jásavý!
Proti nám tyran, řiče slastí,
Pozvedá prapor krvavý
Pozvedá prapor krvavý
Což neslyšíš po celém kraji
Vojsk divokých ten krutý řev?
Vždyť vám jdou vysát vaši krev
I žen a dětí, když si hrají
Občane, vezmi zbraň a pojď do našich řad!
A vpřed a vpřed!
Ať teče krev, až budou umírat!
Poučné, že? Babiši a Zavadile, nezpívejte tak nahlas!
