Oba předmětné dokumenty, ač vznikly nezávisle na sobě, usilují o fair play hlavně vysvětlováním pojmů a doporučeními, zatímco restrikce zmiňují spíš okrajově. Pokus zvrátit pouhým vysvětlováním frustrující praxi, kdy vydavatelé online zpravodajství jen přihlížejí tomu, jak na jejich práci parazitují jiné servery, se na první pohled jeví jako bezzubý, přesto však má své opodstatnění. Nepřímo o tom svědčí už způsob, jakým Ringier Axel Springer, Mafra, Economia, Centrum Holdings – a agentura ČTK, sestavili svůj soubor pravidel „Co se smí a nesmí při využívání obsahu na internetu“.
Čtěte také: Ivan Bartoš: Kopírování není krádež
Klidně se i dohodneme
Užitečné bylo zapojit právě zmíněnou ČTK, jejímž obchodním modelem je převážně prodej zpravodajství, takže i logicky sleduje, zda se k němu někdo nedostává bez licence. „Pro své potřeby sledujeme využívání i zneužívání našich práv řadu let. Nedávno se ukázalo, že to je něco, co stále více zajímá i vydavatele, a protože v tomto ohledu máme už nějaké praktické a konkrétní zkušenosti, tak jsme udělali jakýsi pilotní výzkum pro všechny, kdo projevili zájem,“ popisuje rozjezd iniciativy obchodní ředitel ČTK Přemysl Cenkl, který koordinoval tvorbu pravidel využívání obsahu na internetu s vydavateli.
Předmětná tisková agentura použila software Atributer, který umí najít shodu textu na kopírujících stránkách. Potvrdilo se, že obsah vydavatelů neoprávněně kopírují až stovky webů.
Neznalost zákona omlouvá
Neblahou praxi vydavatelé přičítají všeobecně známé okolnosti, že mnoho lidí nezná podmínky, za kterých je možno přebírat cizí obsah do vlastního díla legálně a bezplatně. Proto se dohodli, že než přikročí k sankcím, musí dovzdělat trh. „Někteří provozovatelé malých webů ani nevědí, že to, co dělají, není legální. Chceme je proto nejprve upozornit, s některými se klidně i dohodneme na pravidlech přebírání, a teprve poté bychom přistupovali k sankcím. Jako možná servisní firma, která by kopírování kontrolovala, upozorňovala,hříšníky‘, případně v krajních případech vymáhala sankce, se jeví právě ČTK,“ myslí si šéf internetových projektů Mafra Jaroslav Kábele.
„Právní povědomí o těchto věcech není často ani u těch, kteří se vstupem na web automaticky stávají vydavateli, nijak velké. Anebo je naopak poněkud demagogicky pokroucené,“ líčí liknavý přístup k právu Cenkl. V případě jeho zaměstnavatele například přetrvává mýtus, že ČTK je placena z veřejných prostředků, což od roku 1997 není. Jako dobrá zpráva se ale jeví zkušenost ČTK, že ve většině případů jsou lidé po vysvětlení situace ochotni věc řešit. „Je jen málo těch, kteří trvají na tom, že jsou v právu, když na obsahu vydavatelských firem, který nás stojí nemalé peníze, mohou bez jakékoli kompenzace nám nebo jiným držitelům práv vystavět vlastní projekt a na něm pro sebe inkasovat. Ale jsou i takoví.“
Virtuální kopírky
Nejkřiklavějšími případy zneužití jsou agregační weby. „Automaticky stahují náš obsah a publikují ho pod vlastní hlavičkou. I kvůli jejich přístupu se účastníme společného projektu velkých vydavatelských domů, jehož cílem je definovat pravidla pro využívání zpravodajského obsahu v prostředí internetu a zároveň společně postupovat proti těm, kdo je porušují,“ přibližuje pohled zúčastněných vydavatelů šéfredaktor Aktuálně.cz Pavel Tomášek.
Vydavatele znepokojují hlavně takzvané weby „Made for AdSense“. Roboty, které vysávají jejich RSS kanály (zdroj technologie, jejímž prostřednictvím se uživatelé mohou přihlásit k odběru novinek) a bez dovolení publikují jejich obsah na stránkách, na kterých nasadí reklamu a vydělávají na ní. Často se sice jedná jen o malé částky, nicméně takové duplikování obsahu na několika desítkách serverů pak původním vydavatelům odvádí čtenáře. „Štvou nás ale i agregátory zpráv, které si hrají na přehledný zpravodajský web bez toho, aby na tvorbu zpráv na rozdíl od nás vynaložili jedinou korunu. A také chtějí vydělávat na reklamě, kterou na této agregující stránce mají,“ popisuje zákeřnější zautomatizované kopírování Jaroslav Kábele z Mafry.
Bezzubost, nebo nejlepší řešení
Dokument, který vydavatelé sepsali, volně vychází z osvědčeného postupu ČTK, která neoprávněné uživatele svých materiálů vyzývá k tomu, aby je odstranili, případně se stali jejími zákazníky a platili licenční poplatky.
Mnoho jiných možností než měnit kulturu branže vydavatelé ani nemají. Nastavovat zákon dalšími restrikcemi nedává valný smysl a ani technické nástroje k omezení kopírování nejsou příliš účinné. Varování na stránce či zdrojový odkaz, automaticky vkládaný pod každý ze zkopírovaných úryvků (Idnes.cz) sotva někoho odradí a programy na vyhledávání nelegálně uveřejňovaného obsahu pouze ukazují na místa, kde je třeba dovolávat se svých práv.
„I weby, na kterých se naše texty, fotky a videa nelegálně objevují, mají v patičce stránky podobné varování a copyright. Tudíž vědí, co činí. Žádné upozornění je neodradí,“ ověřil si v praxi šéfredaktor Novinky.cz Vladimír Dušánek. Pracnějšímu dohledávání prohřešků a domlouvání jejich strůjcům však efekt neupírá. „Aktivním vyhledáváním našeho obsahu na cizích serverech, ale i například v rozhlasu a televizích, se nám v posledních měsících daří lépe náš obsah chránit,“ míní Dušánek. Do toho se ale nepouští každý.
Šéfeditor Ihned.cz Pavel Orálek otevřeně přiznává, že navzdory odhaleným pokusům citovat původní zprávy z jeho serveru bez uvedení zdroje, jeho vydavatelství obsah webu před kopírováním nijak aktivně nechrání. „Jasná definice toho, co je přípustné, a pak důsledné vynucování pravidel včetně sankcí jsou účinnějším nástrojem než technická řešení,“ shrnuje situaci Pavel Tomášek z Aktuálně.cz. „Není to v technice, ale ve stavu mysli, byť technika může pomoci odhalovat ty, kteří nechtějí žít ve světě standardních pravidel platných pro všechny, ale chtějí si pro sebe vytvářet pravidla vlastní. Ale pokud přistoupíme na to, že pravidla jsou stejná pro všechny, tak se to jistě postupně bude zlepšovat,“ míní Přemysl Cenkl z ČTK.
SPIR poradil, jak kopírovat
Ještě předtím, než vydavatelé uveřejnili svá pravidla, vyzvali ke spolupráci na ochraně obsahu na internetu kolegy z vedení profesního sdružení SPIR, které pak vypracovalo Etický kodex samoregulace obsahu na internetu. I tento zkraje června přijatý dokument se zdržuje jakýchkoli zmínek o sankcích. Dokument je určený jak těm, kdo publikují původní obsah, tak i těm, kdo přebírají obsah cizí. Prvně zmíněné skupině dává doporučení, co dělat v případě, že se kopírováním cítí poškozená, a té druhé má být tento kodex návodem, jak přebírat obsah v souladu se zákonem. I tento dokument tedy chce především definovat standard způsobu přebírání.
Ochotu respektovat tento kodex mohou členové SPIR projevit souhlasem s tímto dokumentem, který si „v žádném případě neklade za cíl regulovat trh na základě síly, žalob ani restrikcí“. SPIR nebude nikoho zastupovat při hromadných žalobách, ale v jednotlivých případech alespoň poradí. „Když nás někdo požádá o posouzení konkrétní zkušenosti, pak jeho podnět posoudíme, zaujmeme k němu stanovisko a dáme doporučení, jak věc napravit,“ vymezuje možnou spolupráci Kateřina Hrubešová, výkonná ředitelka SPIR. Na podobném principu konec konců funguje samoregulace u audiovizuálního vysílání (serverů typu Stream.cz) či tzv. OBA framework, celoevropský samoregulační rámec pro online behaviorální cílení reklamy.
