Společnost Official Charts Company (OCC), která shromažďuje data o britském hudebním průmyslu, ohlásila na konci července překročení pěti set milionů streamovaných skladeb. Jde o součet nahrávek, které britští hudební fanoušci poslouchali v jednom týdnu online prostřednictvím služeb Apple Music, Spotify, Deezer a Tidal. Celkově si podle OCC přehráli britští posluchači v roce 2014 online 14,8 miliardy skladeb, odhad pro letošní rok se blíží 25 miliardám.
Americký trh pak zaznamenal jen za první polovinu loňského roku nárůst streamovaných skladeb o více než čtyřicet procent oproti stejnému období roku předchozího. Lidé si v USA jen v uvedeném období přehráli zhruba 70 miliard nahrávek.
Citovaná čísla tudíž vypadají jako optimistický příspěvek k bouřlivé debatě o budoucnosti streamování hudby. Jmenovitě té, kterou v červnu oživil nástup nové streamovací služby Apple Music.
Konec hromadění nahrávek
Lidé z hudební branže na celém světě v posledních letech napjatě sledují, kdy se díky vývoji technologií konečně zásadně změní poměr počtu posluchačů, kteří hudbu nakupují na klasických nosičích či ji stahují do svých počítačů a přehrávačů, ve prospěch vzrůstající skupiny fanoušků hudby, kteří upřednostňují její poslech po internetu čili streamování.
Vzrůstající počet příznivců streamování hudby souvisí s pohodlím, které tento typ distribuce nahrávek nabízí ve srovnání s jakýmkoli jiným způsobem prodeje. A právě firma Apple, která před čtrnácti lety odstartovala revoluci v podobě obchodu iTunes, přichází s ambiciózní streamovací službou Apple Music. Činí tak ve chvíli, kdy začíná být poslech hudby online běžným standardem.
I přes halasný start, zázemí milionů příznivců značky a nabídku interpretů, kteří dosud streamování hudby bojkotovali, však Apple Music není tentokrát první ani revoluční. Také za to schytává nemálo šťouchanců od médií. Ta firmě vyčítají, že zaspala dobu a místo pokusu navázat na vizionářské iTunes přichází spíše se sázkou na jistotu, a tak trochu s křížkem po funuse. Něco pravdy na tom asi je, jenže pokud chcete zachytit v prvotním informačním šumu alespoň trochu podstatná fakta, je lepší soustředit se na dostupná čísla a data.
Vývoj směrem k dominujícímu počtu posluchačů hudby online se dá podle všeho považovat za nevyhnutelný. Například společnost Warner Music Group hlásila ve druhém čtvrtletí roku 2015 vůbec poprvé větší příjmy za streamovanou hudbu než za nahrávky, které si lidé stáhli a uložili. Prodej digitální hudby jde celkově sice pomalu, ale setrvale nahoru (v současné době činí necelých padesát procent z celkových světových tržeb za hudbu) a streamování aktuálně vydělává hudebnímu průmyslu víc než prodeje cédéček.
Osmdesát milionů v zádech
Služba Apple Music vstoupila v červnu na žhavou půdu trhu se streamovanou hudbou s třiceti miliony online dostupných hudebních skladeb. Bonusy jsou propojení přes sociální sítě, „chytrá“ asistentka Siri, internetové rádio Beats 1 a systém playlistů sestavených pro nejrůznější příležitosti, situace a činnosti. Komentáře po prvních týdnech provozu poukazují na to, že právě playlisty jsou jedinou inovací, kterou se Apple Music liší od stávající konkurence. Včetně dosud nejdůležitějšího hráče na trhu streamování hudby – švédské aplikace Spotify.
Sami vyznavači kultu Apple vyčítají nové službě poměrně složité ovládání a nedostupnost řady skladeb, které jsou v nabídce iTunes. Je ovšem otázkou, co převratného může Apple Music nabídnout ve srovnání s devět let existující konkurenční službou Spotify. Hodnotitelé se prozatím vesměs shodují, že se Apple Music z hlediska „konstrukce“ streamovací služby tentokrát žádným zásadním písmem do dějin nezapíše. A že to vlastně ani není možné, protože něco zcela nového lze vymyslet už jen těžko.
Hlavní potenciál Apple Music ve srovnání například se Spotify stejně jako s další konkurencí v podobě Google Play, Deezeru, Pandory, YouTube Music Key či Tidalu spočívá především v existenci osmdesátimilionové komunity registrovaných uživatelů iTunes. Ta se může transformovat v uživatele streamovací aplikace stejné značky. Jinak řečeno, když už jste jednou „v systému“, doputuje k vám mnohem snadněji na míru ušitá nabídka. Obě služby je možné propojit a využít kombinace stahování a streamování. A pokud chcete zůstat jen registrovanými potenciálními zákazníky a neplatit za nic, můžete alespoň zdarma poslouchat rádio Beats 1.
Vzpoura popové superstar
V Apple Music se rozhodli jít cestou tříměsíčního zkušebního provozu. Po uplynutí tohoto promoobdobí jsou všechny funkce kromě poslechu rádia zpoplatněné. Zmíněný tříměsíční zkušební chod provázelo rozhodnutí společnosti neplatit za toto období ani autorům a interpretům hudby. Tedy něco ve stylu „teď pomozte vy nám, pak pomůžeme my vám“. A právě v souvislosti s tím se o snad vůbec největší publicitu nové streamovací aplikace postarala americká popová hvězda Taylor Swift, která přístup manažerů Applu kritizovala na Twitteru.
Ať už to bylo v reakci na následný poprask na sociálních sítích nebo na základě chytře vymyšlené PR strategie, firma od svého záměru dočasně neplatit muzikantům ustoupila. Taylor Swift, která své rekordně prodávané album 1989 (v prvním týdnu po vydání se jen v USA prodalo 1,278 milionu kopií) odmítla dát na Spotify, náhle souhlasila se zařazením této desky do nabídky Apple Music.
Můžeme jen spekulovat o tom, zda šlo o sérii prozíravých kroků, nebo o naplánovaný humbuk. Každopádně to pomohlo ke zviditelnění startu Apple Music a efekt „win-win“ byl dokonalý. V souvislosti s předchozí válkou mezi Spotify a Taylor Swift, jejíž label Big Machine Records nařídil stažení alba 1989 z nabídky švédské streamovací služby, si v Applu mohli zamnout ruce. A to hned opakovaně.
Nadšení se nekoná
Epizoda odráží důležitý moment při srovnávání obou služeb. Zpěvačce vadila možnost, že lidé mohou její album poslouchat na Spotify zdarma, byť za cenu přerušování reklamami. Spotify takovou možnost stále nabízí, což je přinejmenším pro muzikanty a také pro všechny odpůrce streamování z řad hudebního průmyslu jedna z nejvíce kritizovaných součástí služby.
Připomeňme, že Spotify má padesát milionů uživatelů, přičemž za služby platí jen zhruba každý pátý. Ostatní přistupují na reklamní bloky a s nimi spojený fakt, že pokud je přetrpí, nemusejí platit nic. A právě to, stejně jako dostupné miliony skladeb na službě YouTube, již je v principu možné zařadit mezi streamovací aplikace rovněž, je důvodem k pesimistickým a nepřátelským postojům vůči streamování. Útok jde především ze strany mnoha hudebníků, jejich labelů a tradičních nahrávacích společností. Ty do obchodních partnerství s provozovateli streamovacích služeb vstupují, ale přehnaný optimismus v jejich řadách rozhodně nepanuje.
Zakladatel Spotify Daniel Ek prohlásil, že si Taylor Swift mohla vydělat šest milionů dolarů jen za týden streamování alba 1989 na platformě jeho služby. Řada představitelů hudebního průmyslu nicméně tvrdí, že s příchodem Spotify šly radikálně dolů zejména prodeje CD, zatímco vyplácené smluvní podíly ze streamování nenahradily tradiční zdroje zisků ani náhodou.
Apple Music nyní chytře vsadil na možnost streamování některých muzikantů, kteří se dříve rozhodli Spotify bojkotovat. Kromě Taylor Swift jsou to například skupina AC/DC či zpěvák Thom Yorke z Radiohead. Otázkou času je, kdy se Applu podaří ulovit další rebely, mezi něž patří třeba Coldplay. Skutečným majstrštykem by mohlo být získání práv k legálnímu streamování nahrávek Beatles.
Kudy do černých?
Ať už se argumenty v probíhající diskusi zahalí do jakkoli ušlechtilého hávu, jde především o peníze. Změny na trhu s hudbou se odehrávají už tak dlouho, že nejistotu a neukončený vývoj můžeme označit za víceméně setrvalý stav. Sestavováním statistik a odhadováním trendů se zabývá řada odborných institucí v těsné spolupráci s médii, která na základě dostupných čísel pilně spekulují o tom, kam až to všechno může dojít.
Přesto – podle všeho – zatím vítězí spíše posluchač, který nechce platit víc, než je nezbytně nutné. Smí si (zatím) zcela zdarma streamovat spoustu hudby na YouTube, případně ji stahovat prostřednictvím torrentů či na pololegálních cloudových úložištích, nemluvě o internetových rádiích a televizích.
Nebo může akceptovat reklamní bloky na aplikacích typu Spotify, případně zaplatit poplatky za prémiové varianty streamovacích služeb, které se měsíčně pohybují kolem deseti dolarů. Platit pak může třeba jen za koncerty, protože řada interpretů pod vzrůstajícím tlakem trhu prostě kráčí vstříc svým posluchačům mnohem intenzivněji než ve zlatých časech, kdy bylo všechno jasné a jednoduché.
Pravdou je, že i tento zdánlivě aktuální výčet kolbišť, na kterých se v posledních letech odehrává souboj o posluchače, postupně zevšedněl. I v souvislosti se sociálními sítěmi a zmiňovanou službou YouTube si stále více muzikantů uvědomuje obrovský potenciál a zároveň nebezpečí snadno dostupného přehrávání a sdílení hudebních nahrávek online. Jsme proto svědky nejrůznějších pokusů zúročit možnosti nových technologií způsobem, který by byl přijatelný pro stále více zhýčkané konzumenty hudby a zároveň vrátil hudební průmysl do černých čísel.
Stream a mainstream
Muzikanti se logicky pokoušejí najít cestu k nezávislosti na stávajících streamovacích gigantech. Loni tak vznikla například služba Tidal, kterou vlastní přímo autoři a interpreti, mezi něž se řadí například Madonna, Kanye West, Jay Z, Rihanna, Chris Martin nebo Alicia Keys.
Specifickou cestu zvolil rocker Neil Young, který v červnu oznámil stažení všech svých nahrávek ze streamovacích služeb. Podle něj nejsou schopné nabízet posluchačům hudbu v dostatečné kvalitě. Zpěvák sice na Facebooku doprovodil své rozhodnutí spoustou drsných slov, ale zřejmě je za tím spíše Youngova snaha zviditelnit jeho vlastní projekt přehrávače Pono Player, který dokáže reprodukovat hudební nahrávky v nekompromisní studiové kvalitě a uspokojí i nejnáročnější audiofily.
Orientace na specifickou poptávku menších, ale důležitých posluchačských komunit může být jednou z možných cest k přežití. V tom, jak poklidnou hladinu mainstreamu pořádně rozbouřit, ostatně školili kdysi rockeři zbytek světa.
