Pokud vás zajímá, jak postupovat v situacích, kdy o vás někdo na internetu uveřejnil nepravdivou informaci, která vás poškozuje, pak by vás mohl zajímat i následující příspěvek. Ten totiž na pozadí nejnovější judikatury Soudního dvora EU („SDEU“ či „Soudní dvůr“) odpovídá na otázku, kde se lze bránit, pokud dojde k zásahu do osobnostních práv prostřednictvím internetu a jedná se o případ neomezený jen na území jednoho státu.
V říjnu 2011 vynesl SDEU rozsudek zásadního významu, na což lze usuzovat nejen ze skutečnosti, že o spojené věci eDateAdvertising a Martinez (Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 25. října 2011, spojené věci eDateAdvertisingGmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, C-509/09 a C-161/10) rozhodoval přímo velký senát tohoto soudního tělesa. Soudní dvůr se zde totiž vyjadřoval k otázce, nakolik lze ve věci zásahu do porušení osobnostních práv prostřednictvím obsahu internetové stránky použít jeho judikaturu týkající se tištěných médií. Konkrétně se jednalo o použitelnost judikátu ve věci Shevill (Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 7. března 1995, Shevill and others proti PresseAlliance, C-68/93), podle něhož je možné žalovat na náhradu nemajetkové újmy v případě poškození pověsti prostřednictvím článku šířeného v tisku ve více státech EU u soudů toho státu, v němž je vydavatel usazen, a to pro rozhodování o celém vzneseném nároku. V jiných státech, v nichž byl článek zveřejněn nebo kde došlo k poškození pověsti, bylo možné rozhodovat o dané újmě jen v rozsahu, v jakém se týkala dotčeného státu.
Případ navíc vzbuzoval zájem ze strany obecných a zejména bulvárních médií i z toho důvodu, že skutková podstata jedné ze dvou spojených věcí (konkrétně věci Martinez) se týkala zprávy uveřejněné o zpěvačce Kylie Minogue. Francouzský herec Olivier Martinez totiž žaloval ve Francii Mirror Group, vydavatele the Sunday Mirror, za nepravdivý článek, který byl uveřejněn na internetové stránce těchto britských novin a který se týkal jeho vztahu s Kylie Minogue. Podle všeho uvedené noviny tvrdily, že Kylie Minogue se ke svému bývalému příteli Martinezovi vrátila, což nebyla pravda, a pan Martinez se cítil být tímto tvrzením poškozen.
Není nám známo, nakolik brali soudci Soudního dvora bulvární rozměr celé kauzy v potaz (pokud vůbec); to, co je z právního hlediska podstatné, je skutečnost, že se SDEU rozhodl odlišit prostředí internetu a tištěných novin a ve spojených věcech eDateAdvertising a Martinez proto zaujal jiný přístup než ve věci Shevill. Soudní dvůr odmítl pro tyto případy použít kritérium státu, kde byl daný článek zveřejněn (šířen), neboť „rozsah šíření obsahu informací na internetu je v zásadě univerzální. Navíc z technického hlediska není vždy možné tento rozsah šíření s určitostí a spolehlivostí kvantifikovat ve vztahu ke konkrétnímu členskému státu [EU], a proto ani ohodnotit újmu způsobenou výlučně v tomto členském státě“ (bod 46 judikátu eDateAdvertising).
Podle SDEU dopad obsahu informace zveřejněné na internetu na osobnostní práva může být lépe posouzen soudem místa, kde má údajný poškozený centrum svých zájmů. Za místo, kde má osoba centrum svých zájmů, je podle SDEU obecně místo jejího obvyklého bydliště. Podle soudu však osoba může mít centrum svých zájmů také v členském státě EU, v němž nemá obvyklé bydliště, pokud „jiné indicie, jako například výkon profesní činnosti, mohou prokázat zvláště úzkou vazbu k tomuto státu“(bod 49 judikátu eDateAdvertising). Soudní dvůr dále uvedl, že příslušnost soudu místa, kde má údajný poškozený centrum svých zájmů, je předvídatelná ve vztahu k žalovanému vzhledem k tomu, že vydavatel poškozujícího obsahu může v době zveřejnění tohoto obsahu na internetu znát centrum zájmů osob, kterých se týká. Podle SDEU je tak „tedy třeba mít za to, že určovatel týkající se centra zájmů umožňuje zároveň žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován“ (bod 50 judikátu eDateAdvertising).
Žalujte doma
Soudní dvůr tímto svým rozhodnutím tak v podstatě umožňuje poškozenému, aby vydavatele internetové zprávy, která údajně poškodila jeho osobnostní práva, žaloval ve státě svého bydliště. Jinými slovy to znamená, že ti, co odpovídají za obsah webových stránek, musejí počítat s tím, že za případné porušení osobnostních práv mohou být žalováni v zemi, kde má poškozený své bydliště, tedy potenciálně daleko od místa, kde byla problematická zpráva uploadována. Pro úplnost dodávám, že SDEU zachoval i možnost podat žalobu k soudům každého členského státu, na jehož území je nebo byl přístupný obsah informace zveřejněné na internetu, ale tyto soudy (nejde-li samozřejmě o zemi bydliště vydavatele či bydliště – centra zájmů – poškozeného) jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené na území členského státu sídla soudu, jemuž je žaloba podána.
Celkově lze postoj Soudního dvora nejlépe shrnout jeho vlastními slovy: „[V] případě údajného porušení osobnostních práv obsahem informací zveřejněných na internetových stránkách má osoba, která se pokládá za poškozeného, možnost podat žalobu na náhradu celé nemajetkové újmy buď k soudům členského státu, v němž je vydavatel tohoto obsahu usazen, nebo k soudům členského státu, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Tato osoba může také místo žaloby na náhradu celé nemajetkové újmy podat žalobu k soudům každého členského státu, na jehož území je nebo byl přístupný obsah informace zveřejněné na internetu. Tyto soudy jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené na území členského státu sídla soudu, jemuž je žaloba podána“ (bod 52 a výrok judikátu eDateAdvertising).
Zda postoj Soudního dvora povede k větší opatrnosti provozovatelů internetových stránek (zejména tedy internetem šířených novin), to ukáže až budoucnost.
