Evropská komise totiž průběžně vydává seznamy povolených zdravotních tvrzení o potravinách, která jsou racionální a objektivní a která se proto po schválení smějí používat například v reklamě. Jde o záměr v zásadě rozumný, současně ale ukazuje, jak i všemocným paragrafům se některé věci v životě vzpírají - a regulace jakékoli komunikace k nim patří. Vždyť báseň - a hned po ní reklama - dokáže říci tolik věcí beze slov a bez nějakých měřitelných tvrzení, zatímco paragrafy neumějí jinak než zakazovat či povolovat právě jen ona tvrzení. Nedávno EK zveřejnila mimořádně povedený dokument: týká se totiž obyčejné vody.
Evropská agentura pro bezpečnost potravin byla požádána o vydání stanoviska ke zdravotnímu tvrzení, které zformuloval žadatel takto: „Pravidelná konzumace vody ve značném množství může snížit riziko vzniku dehydratace a souvisejícího poklesu výkonnosti.“ V Nařízení je tvrzení o snížení rizika onemocnění definováno jako „každé zdravotní tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že spotřeba určité kategorie potravin, potraviny nebo některé z jejích složek významně snižuje riziko vzniku určitého lidského onemocnění“.
V odpovědi na žádost o upřesnění žadatel navrhl jako rizikové faktory dehydratace úbytek vody v tkáních nebo snížený obsah vody v tkáních. Na základě předložených údajů dospěl úřad k závěru, že navržené rizikové faktory jsou měřítkem nedostatku vody, a jsou tudíž měřítkem onemocnění. Jelikož tedy nebylo prokázáno snížení rizikového faktoru pro vznik onemocnění, uvedené tvrzení nesplňuje požadavky nařízení a nemělo by být schváleno - uzavírá průběh zkoumání Evropská komise.
A tak se také stalo a zmíněné tvrzení je od listopadu zakázané. Ale - a to se vracím k onomu reklamnímu sdělení bez tvrzení a beze slov - brání to v reklamě snímku skupiny vyčerpaných cestovatelů, kteří se z posledních sil plazí po poušti a sní o kapce vody, zatímco druhá skupina, která „pravidelně konzumuje vodu ve značném množství“, kráčí dále bez poklesu výkonnosti? To je totiž základní otázka, na kterou zatím praxe nemá odpověď a která teprve rozhodne, zda smysl nařízení bude naplněn, či se z něj stane jen otravná formalita, hojně obcházená komunikací, která nebude mít povahu tvrzení, a tím se všem regulím vyhne.
Autor je právník a spolupracovník redakce
