Vyhrála jste spor designérovi, jehož návrh šroubováku dílem plagiátorsky užil český výrobce. Jak jste chápala uvažování velké firmy, která si sama určovala, do jaké míry přistoupí na autorovy oprávněné nároky? Bylo v tom uvažování něco příznačného pro přístup k duševnímu vlastnictví v Česku?
Průmyslový design si v České republice stále ještě obhajuje svou pozici, což se prostřednictvím judikátů ve prospěch designérů postupně daří. V oblasti průmyslového designu u nás přetrvávají poměry z dob komunismu. Tenkrát byli autory návrhů často sami zaměstnanci daného podniku, jejich vynálezy se použily a autorská práva nijak výrazně chráněna nebyla. Mnoho současných sporů v oblasti autorského práva zjevně poznamenávají myšlenkové stereotypy spjaté s onou dobou. Zvláště se to týká produktů běžně používaných v průmyslu. Neustále se vedou spory dokonce i o to, zda v jejich případě vzniká nárok na ochranu designu. Tyto spory se vedou navzdory tomu, že existuje zákon o průmyslových vzorech, přičemž průmyslový vzor s ochranou průmyslového designu nelze směšovat.
Překvapivě mohl působit přístup soudů, u nichž autor prokazoval dokonce i způsobilost navrhovat věci, jakou byl i předmět sporu. Proč se do něčeho takového vůbec pouštěly?
U vrchního soudu jsme u významného designéra – který mezitím zestárl o šest let – dokazovali to, že je autorem, že je designér a že to, co vytvoří, je umělecké dílo a priori. Soudní jednání je souhra nervů a jeho průběh se odvíjí i od toho, jak daleko se kdo v dokazování odváží. Byli jsme svědky teatrálních výstupů, kdy protistrana na jednání přinesla plato šroubováků, které by rozměry obsáhlo polovinu mé kanceláře. Do toho jsem i já emotivně prohlásila, že by po šesti letech mohli uznat, že přece jen jde o autorské dílo… I emoce a neustálé opakování argumentů pomáhají přispět k vítězství u soudu. Jedinou možnou metodou v naší justici je kombinace mravenčí práce, k tomu naprostá důslednost, jakož i písemná korespondence se soudy a neustálé odvolávání se a dovolávání. A pak taky určitá naivita, že ne vše je ovlivněné…
Já si tento přístup mohu dovolit. Jsem ze střední malé kanceláře, nemusím tedy chodit na každý večírek za účelem získávání akvizic. Jsem ráda, že si mohu vybírat kauzy i bez toho, že bych se komukoli vnucovala do přízně.
Kam se ubírá ČR v ohledu respektování duševního vlastnictví?
Zlepšuje se to, mnoho výrazných svébytných osobností přispělo k tomu, aby se autorské právo od roku 2000, kdy vznikl tzv. nový autorský zákon, posunulo žádoucím směrem. Mám na mysli například Vojtěcha Cepla, Veroniku Nerudovou Křesťanovou a především hlavního tvůrce zákona profesora Ivo Telece. Tuším ale, že v Praze je situace jiná než ve zbytku České republiky.
Přesto – je třeba zpřísnit a zpřesnit legislativu, nebo by stačilo důsledně naplňovat tu stávající? A neprospěla by věci spíš osvěta, jakýsi apel na svědomí v podobě kampaně pojmenovávající stále ještě zdánlivě nevinné činy slovem krádež?
Důraz bych kladla na vymahatelnost a odvahu aplikace zákonů. Mám v kanceláři případy, které se táhnou pět, šest let, o nichž by mnozí mí kolegové řekli, že jsou nevysouditelné. Ale pro mě je u kauzy směrodatné, zda cítím porušení práva a nárok poškozeného. V tom případě – i kdyby se jednalo o velmi dobře maskovanou krádež designu – se kauzy ujmu. Časem se zatím vždy ukázalo, že to tak je správně.
Nejen porušování autorských práv, ale i razantní opatření na jejich ochranu jsou předmětem spletitých konfliktů. Je tomu tak i v případě dohody ACTA, pokusu udělit pravomoc úřadům nahlížet do obsahu přehrávačů, či souvisejícího návrhu, po jehož přijetí by poskytovatelé internetového připojení museli i bez soudního příkazu postoupit informace o uživatelích podezřelých ze stahování nelegálních dat. Není to už silná káva i na obhájkyni vlastníků autorských práv?
Bojovat proti tomu, aby někdo ve velkém neoprávněně užíval hudbu či nějaký software, je v pořádku. Na druhou stranu jedno stažení pro vlastní potřebu, pokud se daná věc dál komerčně nešíří, mi nijak zvlášť škodlivé nepřipadá. Proti právu kontrolovat notebooky a další nosiče na letišti jsem jednoznačně. Je to nepřípustný zásah do soukromí.
Je otázka, zda jsou podobné zásahy pro ochranu autorských práv vůbec nutné. FBI letos dosáhla na člověka s německým a finským občanstvím až na Nový Zéland, kde legálně pobýval, a ochromila mu firmu založenou v Hongkongu. To celé se událo na základě obvinění podle americké legislativy.
Americkým zátahem na server Megaupload boj začal, lobby se shodla, že je potřeba něco udělat. Určitá míra regulace je k ochraně autorských práv potřebná. Je to jako s exekucemi – jedna věc je platební rozkaz, který se doručí do vlastních rukou, a další věc je výkon exekuce. Je potřeba najít mocný prostředek k tomu, aby to bylo vykonatelné. V tomto případě se ovšem vydali cestou kontroly způsobem, který není slučitelný s Listinou základních práv a svobod.
Ten způsob navíc zavání snahou establishmentu ovládnout internet – který pálí kdejaký režim a zjevně i administrativu USA. Ameriku internet přičiněním WikiLeaks pálil už dávno. Nicméně toto médium si najde cestu do všech ústředí všech institucí světa. Snaha omezit internet nemá naději na úspěch, a to ani s imperativními prostředky typu kontroly zadané do ACTA. Může se stát, že lidé s obrovskou mírou vzdoru vytáhnou proti omezení internetu. Jestliže jsme v minulosti bojovali proti komunismu, pak se může stát, že lidé s podobnou mírou vzdoru vytáhnou proti omezení internetu. Nešlo by to odsuzovat už jen proto, že internet je hlavním prostředkem mladé i střední generace. Je zjevné, že svobodný internet si lidé nenechají vzít.
Měla jste příležitost poznat média zevnitř. V jednom z dílů soudní TV show, kde jste měli k dispozici spisy skutečných případů, vám připadla obžaloba mladíka z vraždy. Jak jste se v ní cítila bez jediného důkazu?
Stejně jako u soudu, kdy se situace často vyhrotí na hranici pláče či smíchu a dokonalé bezmoci. Ovšem u soudu se cítím dobře, mám ráda procesní právo. Když jdu na soud, těším se tam. Rozhodování a mluvení v lavicích před soudem vnímám jako velmi svébytnou záležitost. I když to samé by mohla prohlásit i učitelka o škole. I to je svébytné a výjimečné.
V jakém ohledu a do jaké míry ovlivňují média činnost soudů? Zvyšují jejich akceschopnost či pečlivost v dané kauze? Vliv médií na dořešení jednotlivých kauz je obrovský, pokud novináři pracují jako Sabina Slonková, Janek Kroupa nebo Josef Klíma, sledující určitou kauzu několik let. Kauza často začne mediálně, což nutí konat i policii. Ovšem když něco nemá projít, pak to v naší republice neprojde.
Co takto neprošlo?
V kauze Janoušek média komentovala, jaké drobky vypadly, ale dodnes nevíme, zda odposlechy unikly z BIS či z ABL. Ustanovený expertní tým to nevyšetří – odposlechy se budou dávkovat dál, přičemž propojenost nejspíš sahá ke špičkám v tomto státě. Takže kdo by to rozpletl? To není seriál typu Manuela, to je kombinace všech telenovel. Nejde ale o českou specialitu, stejný problém řeší i jiné země.
Nejsou média v ohledu zpronevěry svého poslání na historickém dně? Naznačovaly by to Murdochovy odposlechy a strach politiků z tohoto magnáta; v ČR pak vydavatelské domy plní funkci módního mocenského nástroje kontroverzních podnikatelů typu Soukupa nebo Babiše.
Tisk byl vždy sedmou velmocí. Nicméně Murdochův deník skončil a část viníků byla odsouzena. Ačkoli rozjel jiný titul, tento skandál měl nějaké vyústění. To v České republice často chybí. Proto jsou lidé unaveni a apatičtí. Je těžké dotahovat kauzy, když soudce hraje golf s lidmi, s nimiž by se neměl stýkat… Jenže žijeme v malé zemi, kde se potkává každý s každým.
Vážnost soudcovského stavu i státních zástupců utrpěla kauzami Rampula či Vesecká, jejich obraz nezlepšil ani případ soudce podezřelého z krádeží přímo v síni. O co se opřít při hledání světla na konci tunelu?
Nemyslím si tak šílené věci o české justici, jaké o ní vyplývají z výčtu medializovaných kauz. Několikrát týdně chodím k soudu. Jednotlivé odstrašující případy, o nichž média referují, o stavu justice nevypovídají. Zlepšení vidím v chystané změně způsobu výběru soudců. Dosavadní praxe, kdy byli vybíráni převážně z řad asistentů soudců, byla příliš uzavřená. Je dobře, že napříště se budou rekrutovat ze širší základny.
Soňa Illner Pajerová
Advokátka se soukromou advokátní praxí v Praze. Zaměřuje se na občanské právo, obchodní právo, mezinárodní právo, hospodářské soutěže a nekalé soutěže, autorské právo a ochranu duševního vlastnictví, internet a digitální média.
V roce 1990 absolvovala PF UK, následně tři roky studovala obor režie a dramaturgie na DAMU. Za zlaté časy označuje začátek 90. let, kdy spoluzakládala historické Radio Mama, které vysílalo pouhých 12 dnů s licencí ze Strahova; tato stanice se posléze přetvořila v Radio Limonádový Joe (mezi jeho hlavní tvůrce patřili Jaroslav Dušek, Jiří Macháček/Vinetů, Lenka Vychodilová/Lemura a Robert Nebřenský/Boby miláček). Následně připravovala pořady v Českém rozhlase. V letech 1992–1995 působila v redakci zpravodajství a spoluzakládala první investigativní pořad ČT Stíny. Do televize se vrátila ještě v roce 2001, kdy na kanálu TV3 připravovala i moderovala hodinový pořad Starosti starostů. Na konci dekády pak v TV Barrandov účinkovala v živém a interaktivním pořadu Suďte je!, kde naživo probíhaly soudní procesy za účasti poroty z lidu. Zajímá se o klasickou hudbu, posledních několik let navštěvuje koncerty Talichova komorního orchestru, jehož program i provedení pod taktovkou Jana Talicha jí pomáhá „přenést se do světa zcela jiných a nejustičních záležitostí“. K tomu „zcela nepoeticky“ bruslí, běhá a lyžuje.
