Vždycky, když se semele něco obzvlášť nepěkného, vyvolá to poptávku po krátkém procesu s viníkem. S příběhem Ruperta Murdocha se to má v jistém smyslu podobně. Novináři – a nejen oni – se předhánějí v nemilosrdných výčtech a ještě krutějších odsudcích jeho hříchů, vyhřívajíce se za pecí vlastního spravedlivého rozhořčení. Nevděčný úkol hájit Murdocha a jeho padesátileté působení v žurnalistice připadá takřka výhradně jeho zaměstnancům, kteří zase sborem říkají: „Tohle píšete jenom proto, že my jsme úspěšní, kdežto vy ne.“ Střet polopravd, v němž mají tentokrát u veřejnosti navrch Murdochovi odpůrci, má jako obvykle sklon zamlžit fakta.
Hele, šéfe, vyměňte ho
Co se stalo? Vyšlo najevo, že Murdochův týdeník News of the World si najímal soukromé detektivy, kteří čenichali mimo rámec zákona. Zaprvé, například podvodně vylákali hesla od soukromých telefonních schránek mnoha lidí, od prominentů až po oběti zločinů. Zadruhé, vedení listu rutinně platilo policii za obzvlášť šťavnaté informace. Zatřetí, Murdochovi lidé vydírali politiky. (Jeden z méně známých případů popsal týdeník The Spectator: současný ministerský předseda David Cameron si ještě v opozici vybral do funkce stínového ministra jistého Dominika Grieva, schopného a vzdělaného muže liberálních názorů. Vedení deníku The Sun vzkázalo Cameronovi, že buď Grieva vymění, nebo ať přestane počítat s podporou listu před volbami. Cameron sklapl paty a jmenoval na Grievovo místo Chrise Graylinga, muže též schopného a vzdělaného, ovšem názorů podstatně konzervativnějších než Grieve.)
Důsledný bulvár
To je zhruba výčet toho, co se na sesterské publikace News of the World a The Sun v posledních měsících provalilo. Po pravdě řečeno, není to nic mimořádného. Odposlech telefonů? Jistě nepěkné, ale když The Sun otiskl například části intimní telefonní konverzace prince Charlese s jeho dnešní manželkou, nikdo ani necekl. Krvelačnost? „Dáte si nohy na pohovku, srovnáte brýle na nose a otevřete si News of the World. O čem chcete za takových blažených okolností číst? O vraždě, přirozeně,“ napsal George Orwell v roce 1946.
Podplácení policie? Randolph W. Hearst a Joseph Pulitzer, dva vážení muži dějin žurnalistiky, se tím před více než sto lety nijak netajili. Murdochovy noviny tedy nedělají nic zásadně nového; jsou jen možná důslednější. Murdoch koupil The Sun, své první a nejvlivnější britské noviny, v době, kdy měly milion čtenářů, většinou střední vrstvy. Zmenšil formát, začal tisknout fotografie (polo)nahých dam, dryáčnické titulky a vůbec to všechno, co dělá z listu „tvrdý bulvár“; byl o stupínek hrubší, oplzlejší a bezskrupulóznější než konkurence. V roce 1996 měl nejvyšší náklad 4,8 milionu výtisků.
Poté se ani The Sun neubránil propadu; dnes má náklad 2,7 milionu a 7,5 milionu čtenářů. Kdyby byli Britové chtěli číst více psychoanalytické rozbory bible nebo srovnání Kierkegaardova pojetí absurdna s Husserlovým, byl by Murdoch první, kdo by je servíroval ve velkém. Pravda je taková, že takovou poptávku nezaregistroval. Lidé chtěli, stejně jako za Orwellových časů, číst o vraždách, sexu a ponížení bohatých. Murdoch jim to umožnil.
Obraz společnosti
Snad právě proto vzbuzuje Murdoch tolik nervozity. Levičáci v novinách rádi říkají, že jeho noviny jsou výsledkem toho, co se stane, když jediným měřítkem kvality je profit (jak nedávno zopakoval James Murdoch, Rupertův šéf pro Británii). Stejně dobře lze říci, že takhle to dopadá, když dostanou moc masy. Chcete vědět, jak vypadá diktatura proletariátu 21. století? Kupte si The Sun. Sedm a půl milionu Murdochových ochotných kompliců dnes rozhoduje o tom, kdo bude ministr vnitra. Tím se kruh paradoxně uzavírá. Murdoch dnes dostává za uši především proto, že příběh jeho hrubých, bezskrupulózních novin podává, jakkoli bezděčně, o společnosti přesnější obraz, než bylo zvykem – a především přesnější, než by se nám líbilo. Člověk by řekl, že právě to je posláním žurnalistovým. Ovšem také ví, co se dělá s posly špatných zpráv.
