Kdo hřeší, má pykat | E15.cz

Kdo hřeší, má pykat

Kdo hřeší, má pykat
JUDr. Ivo Bárta
• 

Daniel Deyl
Václav Rákos

Řídící partner pražské pobočky globální právní firmy White & Case Ivo Bárta je specialistou na mezinárodní fúze a akvizice. Není divu, že se rozhovor brzy stočil na hrozbu rozpadu eurozóny a budoucnost Evropské unie vůbec. Bárta je optimista; i on však plánuje pro svoji dceru výuku čínštiny.

Jakou budoucnost vidíte pro euro?

I kdyby jedna nebo dvě země eurozónu opustily, tak není důvod, aby ostatní tam nezůstaly. To jsou ty, které jsou ochotné akceptovat některá pravidla, tedy hlavně to, že nemohu dlouhodobě utrácet víc, než vydělám. Když to funguje v rodině, tak to může fungovat i pro stát. Takže pokud bude dostatečně silná skupina států, které toto pravidlo budou ctít, tak není důvod, proč by to nemohlo pokračovat dál.

Ale kdo v té skupině bude?

Německo, Rakousko, Nizozemsko… Otázka je, jak vysvětlit voličům, že nemůžeme mít víc, než kolik je v peněžence. Ale k rozpadu eurozóny by asi muselo dojít, pokud by odešla Francie. To už by nebylo euro, nýbrž nějaká nová marka… Je jasné, že euro je politický projekt a že to způsobuje některým zemím potíže. Jeho pád by způsobil velice nepříjemné otřesy pro všechny… Jenže když nikdo nebude pykat za své hříchy, všichni si budou myslet, že mohou hřešit do nekonečna. Otřesy nicméně nastanou a není na místě brát je na lehkou váhu. Jsou a budou na tom lépe firmy, které mají hodně různorodé praxe, které se dokážou navzájem vybalancovat.

Znamená to, že na krizi vlastně vyděláte?

Když je méně akvizic, tak je víc insolvencí – pomáhá to stabilitě firmy. Taková firma pak je na tom rozhodně lépe než ti, kteří jsou zaměřeni na jeden obor. Když pak ten jednotlivý specializovaný obor končí, tak nemají do čeho píchnout. Na druhou stranu, i když jedna z těch oblastí, reality nebo akvizice, utrpí velký zásah, není možné jen tak lehce přesunout všechny právníky z akvizic do insolvencí a pokračovat, jako by se nic nedělo. Nemusíte mít padesátiprocentní pokles hospodářství, aby došlo na katastrofu. Stačí deset procent a už je to nepříjemné. Já bych to na lehkou váhu rozhodně nikdy nebral, ačkoli myslím, že máme způsob, jak se s takovými obtížemi vyrovnat.

V čem je práce pro globální firmu odlišná od samostatné?

Snažíme se poskytovat kompletní škálu služeb v jakékoli oblasti, ve které ten klient přijde požádat o radu. To si myslím, že je právě ta síla toho, když máte velký kolektiv, tak máte hodně specialistů. Když máte sedmdesát lidí, tak můžete mít specialistu na ekologické právo, na duševní vlastnictví, na trestní právo, mezinárodní arbitráže…Pak existují generalisté, kteří to dávají všechno dohromady, ale když je potřeba udělat velký tým, protože je velká transakce, tak tohle umožňuje větší záběr. Naše přidaná hodnota je právě v tom, že jsme schopni zkombinovat české a zahraniční, různé obory a ještě týmy, které jsou přesně tak veliké, jak je pro tu transakci potřeba. Myslím, že specialistů je víc a je stále těžší být generalistou, většina mladších kolegů už se specializuje na jednotlivé oblasti – bankovnictví, restrukturalizace a tak dále. Čím je obor obecnější, tím víc také můžete inklinovat k obecnější generální praxi, ale trend je směrem ke specializaci. Zajímavé však je, že klienti, zejména ti výše postavení manažeři, preferují právníka jako obvodního lékaře. Jde o to, aby uměl odpovědět na jakoukoli otázku, a pak třeba doporučí specialistu; ale když za ním klient přijde, tak očekává, že bude alespoň zhruba mít povědomost skoro o všem.

Pracujete osmnáct hodin denně, jak se o právnících někdy říká?

Záleží na tom, jaká je konstelace, co se aktuálně děje, ale v zásadě běžně strávím deset, jedenáct hodin v kanceláři. Ráno zhruba od devíti, odchod mezi sedmou a osmou hodinou večer. Ale také se stane, když je to třeba, že skončíte ve dvě ráno, že vyjednáváte třeba šestnáct hodin nebo osmnáct nebo se jede nonstop… Ale tak strašné to není, záleží na tom, jak máte sestavený tým a jak se můžete spolehnout na další lidi. Snažíme se v tomhle směru být civilizovaní – ve srovnání s tím, co dělají kolegové právníci jinde. Říkáme si, že zbytečného stresu je už tak v životě dost.

Jde takový přístup sám od sebe, nebo je třeba se o něj nějak obzvlášť snažit?

V Evropě je tohle jiné oproti Spojeným státům, i rodina je docela posvátná. Trochu se ale snažit musíte, protože jinak se vám stane, že něco v práci řešíte a přijdete domů a tam všichni spí. Když máte děti a chcete je vidět, tak se musíte snažit skončit v nějakém horizontu, protože později už nikoho nestihnete. Vozíme s manželkou děti ráno do školy. Ráno vstanu v šest a jsem v práci v devět hodin, takže můžu s dětmi ještě alespoň chvilku být v tom autě.

Jakého úspěchu v práci si nejvíce vážíte?

Nejvíc ovlivnilo můj budoucí život, když jsem se začal učit anglicky. Mám radost, že vychovávám slušně svoje děti. A pak je to vždycky ta poslední transakce, kterou člověk dokončí. Ale pro moji práci bylo klíčové rozhodnutí naučit se anglicky. Chodil jsem na večerní školu pro pracující; dnes je to standard.

Jak se vám z tohoto pohledu jeví dnešní mladí? Budou stejně dobře mluvit třeba čínsky?

Je to individuální, buď to v nich je, nebo to v nich není. Nejsou dychtivější nebo méně dychtiví a není to školou – je to v nich.

Zpět k právu. Znamená tlak na vyšší univerzálnost právnických firem, že nastává konsolidace trhu?

Na právním trhu je tolik subjektů, že mluvit o konsolidaci, to si myslím, že k tomu má ten právní byznys daleko. V segmentu větších transakcí k určité konsolidaci dochází v tom, že na těch největších, nejzajímavějších transakcích vidíte pořád stejná jména, čtyři nebo pět firem, možná méně.

Ale množí se například odchody juniorních partnerů…?

To nemusí být nutně rozhodnutí toho člověka, mohla se s ním rozloučit firma. Riziko odchodu klienta tam vždycky je, vztahy nejsou institucionalizované, takže pokud se klient s tou osobou zná a mají domluvené výhodné podmínky, stává se to.

Je za takovým tahem nabídka nižší ceny? Vyplatí se to?

Myslím, že ceny jsou víceméně podobné, ale klienti jsou důslednější při kontrole toho, za co utrácejí. Je tam tlak na to, aby tam byl limit nebo odhad, kam se ta cena dostane. Většina firem, které servisujeme, je ochotna platit třeba i prémii za to, že dostanou nějakou kvalitu, kterou požadují, ale většina to chce vědět předem. Když budete mít podezření na to, že máte nádor na mozku, tak rozumný pacient se nebude ptát, kdo je nejlevnější chirurg, ale komu zemřelo nejmíň pacientů.

To mě někdy trochu zlobí, když vidím, že se vybírá jen podle ceny. Tady přece nezáleží na tom, zda to děláte za sto padesát nebo za dvě stě eur, ale jaký je ten výsledek a je tu důležitá historie firmy a její úspěšnost. Když jste dělal deset věcí a devět dopadlo dobře a jedna neutrálně, tak je to něco úplně jiného, než když jste dělal jednu a ještě s pochybným výsledkem, i když nakrásně ta hodinová sazba je poloviční. To mi zejména ve veřejných tendrech ještě chybí.

Když je služba komoditní, tedy můžete ji dostat v deseti právních kancelářích ve stejné kvalitě, tak se spousta klientů řídí skutečně jenom podle ceny. My se proto snažíme nepohybovat se na trhu komodit (třeba zakládání firem, dělala to nějaká česká firma, sekala to jako Baťa cvičky a stálo to pár peněz, my jsme to dělali také, ale jako součást servisu pro klienta). Ale když máte komplikovanou situaci, kupujete společnost v Turecku, Bulharsku nebo stavíte elektrárnu v Rusku a máte spor s nějakým obchodním partnerem z Německa, tak to je ta přidaná hodnota a na to se specializujeme, tam servisujeme nejen mezinárodní kolosy, ale i spoustu menších českých klientů k oboustranné spokojenosti. Pokud odejde partner a vezme si s sebou klienta, bude mít slušný prostor, kam jít s cenou. Ale nebude mít to zázemí, komfort. Bude pořád dobrým odborníkem, ale nebude mít komfort širokého týmu. Nikdo nejsme odborník na všechno.

Kde konkrétně je?

Kdysi chodili zahraniční investoři k nám, a teď se spoustou českých klientů vyrážíme my do zahraničí. Pokud jde o export, tak je to hodně na Východ, Rusko, Ukrajina, máme transakce směrem na Spojené arabské emiráty… Děláme akvizice – energetické společnosti v Bulharsku, Polsku, v Gruzii, Turecku. I menší firmy jsou dnes velice dravé, úspěšné; nedávno třeba proběhla médii úspěšná akvizice společnosti Energopro, která koupila třetinu rozvodných závodů v Bulharsku. Myslím, že český trh je ve východní Evropě jeden z nejvyspělejších vůbec, Polsko je taky hodně daleko, ale myslím, že ten český trh je nadstandardní v kvalitě služeb, v počtu právních firem, v počtu klientů, kteří je využívají, v objemu trhu a pak v množství práce, kterou ten trh generuje. Myslím, že to svědčí o vyspělosti společnosti.

Když je řeč na srovnávání se světem, jak se vám pracuje třeba v Rusku?

Rusko se hodně zlepšilo za posledních pár let. Ti, kdo tam podnikají, i právníci, tvrdí, že se tam změnila spousta zákonů, že vymožitelnost práva šla nahoru, že je tam stabilita; zejména ve srovnání s Ukrajinou to teď vypadá jako nebetyčný rozdíl. Rusko je specifická země, hodně záleží na tom, v jakém oboru podnikáte, jestli je to strategický obor nebo nějaký běžný. Určitě tam jsou různé stesky na korupci, na různé lokální pány, kteří si tam vyžadují svou – v tom ohledu je to asi horší než v Česku. Myslím, že předvídatelnost trhu je slabší. Navíc u nás si stát nemůže dělat, co chce, tím způsobem, jakým může tam. Ten náš se chová ještě docela rozumně, je si vědom nějakých mantinelů, které jsou nastaveny. To se s Ruskem nedá srovnávat.

A jak vypadá Česko ve srovnání třeba s Německem?

Netroufám si odhadovat. Myslím si, že jde o množství překvapení, kterých se můžete dočkat. V Německu se více chovají podle pravidel a je to předvídatelnější, je tam i nižší míra korupce, takže to všechno funguje bez nečekaných vlivů. V Rusku to tak není. Řeknu to jinak – když jste americký investor a přijdete do Čech, tak aniž byste se musel někoho na cokoli ptát, aniž byste potřeboval jakéhokoli kmotra nebo nějakého zastánce, uděláte si tady byznys a podnikáte. Občas narazíte na nějakého byrokrata a občas se vás někdo pokusí vzít na hůl, ale víceméně podnikáte. V Rusku tohle neplatí, tam potřebujete mít nějakého partnera, nějaké krytí, nějaké zázemí; v tomhle směru to není srovnatelné. Na druhou stranu si myslím, že Rusko je trh, který pro české firmy tradičně byl významný a nemá smysl ho opouštět a je potřeba se o to snažit. Snaží se tam nejen české, ale i korejské, čínské, polské firmy… Další věci jsou mentalita, které rozumíme spíš než mentalitě někoho třeba v Číně, jazyk, historické znalosti, spousta osobních vazeb… Ať je ten trh těžký, jak je, pořád si myslím, že velkých transakcí českých firem uvidíme o dost víc v Rusku než v Číně. Je to určitá provázanost: tak jako se Amerika přirozeně dívá do Latinské Ameriky, Čína se kouká po Jihovýchodní Asii, bude pro nás logickým místem Balkán, Pobaltí a bývalý Sovětský svaz. Celkově si myslím, že budeme směřovat spíš na jihovýchod nebo východ než na západ.

Udělali bychom tedy skutečně nejlépe, kdybychom se začali hromadně učit čínsky?

Myslím, že to není špatný nápad, ale bude to tak těžké, že to je spíš pro někoho, kdo chodí na střední školu. Shodou okolností jsme o tom uvažovali s naší vlastní dcerou, ale myslím si, že má ještě čas. Je jí deset, chtělo by to čínskou babičku, ale když ji nemáme, tak to už chce trochu vyspělejší mysl. Kdybych měl volit mezi čínštinou a ruštinou, tak nevím. Jedna věc je rozumět a druhá je v tom jazyce nějak fungovat. Ale asi je potřeba naučit děti jeden jazyk pořádně – a to je angličtina.

Autor: Daniel Deyl, Václav Rákos
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!