Když byl za války táta v koncentráku, trávívali jsme s maminkou vždy značnou část roku u jejích rodičů na venkově. To mi poskytlo už v útlém dětství příležitost ke srovnávacím studiím života ve městě a na vesnici. Zatímco v Praze jsme si s kluky hrávali na policajty a lupiče, na vsi se analogická hra nazývala na četníky a zloděje. Všichni vinohradští jedináčci chtěli být lupiči – bylo to takové intelektuální –, kdežto venkovští nezbedové toužili po roli četníků a o zloděje se muselo losovat. Pražské holky se na Míráku (za války Reichsplatz) vytahovaly s mrkačkami v kočárcích pro panenky, ale desetiletá Mařenka Bernatojc si na vsi péči o děti užívala live se sotva dvouletou Zdeničkou a tříletou Emilkou. Kočárek Bernatovi nevlastnili, a tak je tahala jako kočka koťata až za ves na pastviny, kde marně prosila již odrostlejší bráchy Vénu a Pepíka, aby jí mrňata chvíli pohlídali a ona si mohla s většími holkami skočit panáka a zahrát škrábky. Kluci měli důležitější starosti, hlavně aby jejich dvě krávy a jedna jalovice nevlezly do jetele kmotrovi Nedvědovi a aby si se mnou a s dalšími uličníky užili hry na četníky a zloděje. Já neměl v péči ani mimina, ani kravky, a tak jsem, nemaje co na práci, býval pravidelně volen velitelem četnictva, což by zajisté ještě i dnes ocenil pan ministr Kalousek.
Kalousek ale neví, co jsou to škrábky a skočit si panáka. Ví ovšem, co je to skočit si na panáka, což věděl i již zmíněný kmotr Nedvěd, jehož jetel rostl tak nebezpečně blízko u obecní pastviny. Kalousek neví už ani, co jsou to kuličky, s výjimkou bouchacích, které jsou vojenským materiálem, podobně jako letouny Casa, bitevníky L 54 a stíhačky Gripen, takže na jejich ceně nezáleží. Kalousek nikdy nehrál ani obyčejné kuličky, ani hlavičky ušmudlaným tenisákem ve výklencích kostela sv. Ludmily na Vinohradech, a Mařenku Bernatojc, podobně jako teď Vlastičku Parkanojc, by klidně jmenoval četnickou velitelkou, takže by zloději měli pré, prodali by Zdeničku i Emilku na převýchovu do rajchu, jako teď čtyřtýdenní Michalku z Trmic, a Bernatovy krávy by spásly Nedvědův jetel. Nedvěd by byl celý vedle z toho, že už nesmí být kmotr, protože je to urážlivé pro pana premiéra a pro ODS, a vzpomínal by na ty krásné časy, kdy kmotrem ještě byl a jeho jetel byl chráněn chrabrým velitelem četnictva a ne nešťastnou Mařenkou Bernatovou.
Role amerického imperialismu v bitvě o kmotra
Vidíte, jak je to všechno komplikované, a za všechno může v mém dětství dosud neznámý Mario Puzo (1920–1999), který až po vstupu vojsk Varšavské smlouvy proslul svým románem The Godfather přeloženým už v začátcích normalizace do češtiny pod názvem Kmotr. Já jsem tedy Kmotra četl jako bezmála čtyřicetiletý muž, a moc to se mnou nelomcovalo, kdežto Nečas s Kalouskem ho hltali ve věku, v němž jsem já kdysi dávno ještě býval velitelem neohrožených četníků na obecních pastvinách kdesi mezi Klatovy a Horažďovicemi. Moc bych za to nedal, že si Nečas s Kalouskem na Dona Corleoneho i hrávali a mezi jejich druhy byli i obávaní killeři Luca Brasi a Alberto Neri. Ale i když to třeba všechno pletu páté přes deváté, jisté je, že česká normalizační generace na Kmotrovi vyrostla do neočekávaných rozměrů, takže jinak neškodné slovo kmotr je teď pro ni tabu. S tím už nic nenaděláme. Lze jen doufat, že některá z příštích generací vyroste na nějakém novém americkém bestselleru, který se bude jmenovat třeba Jak se Bětka a Vilík polepšili (How Betty and Billy Changed for the Better).
Ale my se musíme vrátit ke svým srovnávacím studiím, tentokrát k jistým vzorcům chování a k používaným jazykovým prostředkům obyvatel měst a venkova.
Jak slušně pozdravit kmotra
Na vsi existovala v těch dávných dobách pro děti povinnost pozdravit každého kolemjdoucího, kmotr nekmotr. Nejjednodušší floskule bývala „Pozdrav Pámbů“, k čemuž bylo nutno dodat vhodné oslovení. Tím bylo obvykle „teta“ a „strýčku“, čímž se nedalo nic zkazit, někdy i „kmotřičko“ či „kmotříčku“, ale to už jste museli vědět, kdo je ke komukoli z vaší širší rodiny, třeba k dětem tatínkovy sestřenice z pradědečkova prvního manželství, ve vztahu křestního nebo biřmovacího kmotra. Místní děti to ovládaly bravurně, moje maminka ještě taky. K pozdravné floskuli a k oslovení se přidávala konverzační výzva, která se zazpívala v místním plzeňském nářečí, takže celý pozdrav zněl „Pozdrav Pámbů teta, japa se máte“, případně kampa dete, depa ste byla či copa to nesete. Tetám a strýčkům se pochopitelně vykalo, dětem se odpovídalo tykáním, a tak to už vydrželo po celý život. Vždy mě překvapovalo, kolik tet a strýčků mé mamince tykalo a ona jim vykala, ač jí bylo už bezmála pětatřicet, a byla tudíž už hodně stará. Děti Bernatovy mé mamince ovšem vykaly a říkaly jí „teta, japa se máte“ a tak to bylo až do její smrti, kdy měla Mařenka už vnoučata. Kdyby maminka začala Mařence a Vénovi, Pepovi, Emilce a Zdeničce kdykoli v pozdějším životě vykat, urazilo by je to a mysleli by si, že už je nemá ráda. Nabídnout jim oboustranné tykání bylo něco nepatřičného, co stíralo nepopiratelné generační rozdíly a zatěžovalo mezigenerační vztahy. Já sám jsem byl na vsi považován za vyšinutého exota, neboť jsem mamince, ba i babičce a dědovi, tykal, což byla z tamního hlediska nepřístojnost, způsobená mým neblahým pobytem v bahně velkoměsta. Maminka svým rodičům ještě vykala.
V Praze se zdravily pouze osoby známé, například rodiče spolužáků či jiní rodinní přátelé a známí, a to pánové neutrálním „dobrý den“ s oslovením „pane vrchní magistrátní rado“ apod., kdežto dámy standardním „rukulíbám, milostpaní“. Konverzační výzva byla v Praze nepřípustná. Osoba s povinností zdravit byla totiž hierarchicky níže než osoba zdravená, a výzva ke konverzaci by od ní byla tudíž drzost. Výzva ke konverzaci musela přijít, nevím proč, z druhé strany. Spolužáci se neoslovovali Pavle nebo Frantíku, jako na venkově, nýbrž zásadně příjmením a tykáním, tedy například „Nosku, pojď si cvrnknout kuličky“.
Mnohem složitější rituál platil i na venkově pro zdravení osob s vysokým postavením, jejichž příslušnost k lidskému pokolení byla sice nepochybná, ale trvalost jejich pobytu mezi námi byla nejistá. Oni mezi nás přicházeli a zase od nás odcházeli na pokyn tajemných sil, které s nimi byly v mystickém spojení neznámo jak a odkud. Mám na mysli hlavně učitelstvo a duchovenstvo a taky pana poštmistra. Nějaké „strýčku, japa se máte“ bylo pro ně jasně nepoužitelné a kalouskovsky žoviální „těbůh, učitelskej“ by bylo bývalo mohlo mít za následek i výprask rákoskou před nastoupenou školní třídou. Odstrašující účinek takového trestu působil pak blahodárně na mravy v obci po dobu několika generací. Při výkonu své funkce požívali učitelé v čele s panem řídícím doživotní imunity, které je nemohl zbavit ani pan starosta, a s tajemnými silami někde nahoře by jenom blázen mohl chtít mít něco společného. Učitelek v mém dětství na vsi nebylo. Náboženství vyučoval pan farář a ruční práce chlapecké i dívčí vyučovali doma rodiče, a to s nemenší přísností než učitelé a chráněni podobnou celoživotní imunitou. Mařenka Bernatojc brilantně přišívala knoflíky oběma jejich klukům i mně a Véna svou šestákovou kudličkou vyřezával z borovicové kůry překrásné lodičky. Nedosti na tom. Po absolvování pětitřídky mi oba do Prahy psali jadrnou a gramaticky správnou češtinou, a jakkoli si neuměli spočítat úročení hypotéky, o svých drobných úsporách z prodeje borůvek a hub hokyni, tetě Pavelcové, měli dokonalý přehled. Proklatí komunisti jim to pak, jako kapitalistům, z kampeličky všechno sebrali, včetně těch dvou kravek a jalovice ze chlíva. Nebudeme se dojímat, a v rychlosti pozdravíme ještě pana faráře. „Pochválen buď pán Ježíš Kristus, velebný pane!“ volávaly tehdy děti po vsi, a ne „čau, otče Vincku, máš to nový dývídýčko s Kabátama?“, jako teď volají ti negramotové z fejsbůku.
Pražské válečné reálie
Ale zpět do Prahy. Už je vám jasné, že paní doktorovou jste nemohli oslovit „Pozdrav Pámbů, teta, copa to máte na hlavě“, protože na hlavě měla paní doktorová apartní klobouček od modistky, co provozovala svou živnost v domě, v němž jsme v Praze bydleli. Svou živnost, zvanou vetešnictví, tam v přízemním krámku měla i její matinka. Obě ty úctyhodné dámy by dnes byly podnikatelkami, a to mladá vizážistkou, kdežto stará by podnikala ve starožitnostech nebo by měla aspoň secondhand spojený s celonoční zastavárnou, dříve takřečeným frcem. Místo zákazníků by dnes měly klienty. Klienta Kalouska by zásadně vítaly slovy „ To seš ňákej kmotr, vole, že mi sem lezeš v tom nemožným saku“ a jeho vzhled by zlepšily slušivým piercingem na delikátních tělesných partiích.
Co vám mám povídat, v mém dětství byly v Praze už i učitelky, a naše třídní, paní učitelka Kripnerová, byla výstavní kus, vždy načesaná, okloboučkovaná, navoněná a vymalovaná jako obrázek, v elegantním kostýmku a hedvábných punčoškách. A pan ředitel Meisner? Vypadal jedním slovem jako Oldřich Nový ve filmech pro pamětníky. Budete se divit, ale učitelky na nás v těch zašlých dobách nevystrkovaly holý zadek z riflí příliš krátkých na břiše, těsných a roztrhaných, a vzbuzovaly tudíž u nás žáků plný respekt, obdiv a často i příchylnost. Já to měl ve škole na Vinohradech i na vsi vždy dobré, což jsem ješitně přisuzoval svému dobrému chování, prospěchu a píli. Ale ono to tak nebylo. Bylo jim mě líto, když jsem měl toho tátu v koncentráku. Byli to vlastenci. Pochopil jsem to, když jsem jednou k Vánocům dostal v pražské škole krásné kožené boty (za války!). Přidělovaly se do každé pražské školy jen jedny a jen toho jediného počátečního roku války na východě.
Velmi komplikovaný byl v Praze styk s duchovními osobami. Zde nebyl nějaký bodrý pan farář Hrouda, velebný pán obtloustlý a laskavý, víc sedlák než kněz. Tady bylo nutno počítat s různými vysokými hodnostáři, od arciděkanů přes monsignory až po kanovníky, papežské preláty a vysloužilé profesory univerzitní i gymnasiální. Každý druhý byl študovaný v Itálii, vlastnili doktoráty a licenciáty a vůbec různé církevní úřady, v čemž se vyznal pouze pan tajemník Sova. Sova byl protřelý laik, jehož by si dnes pan premiér mohl směle vzít za ministra, neboť byl skvělý office manager, ačkoli tak pitomé slovo v životě neslyšel.
Bezvadně fungovalo tisíce svateb, pohřbů a křtů přímo v porodnicích. Na správném místě ve správnou chvíli byl vždy ten správný tým se správnými rekvizitami. K tomu bohoslužby, církevní slavnosti, vedení státních matrik a účetnictví, styk s nadřízenými úřady církevními i světskými, s ředitelstvími porodnic, s pohřebními ústavy, se školami a památkáři. Ve válce byl za šéfa arciděkanství navíc dosazen Němec jménem Kasper. Byl to Sudeťák s lámanou češtinou, měl k sobě německého kaplana Klaschku (ten uměl česky bezvadně), krásně zpíval „Brot vom Himmel hast Du uns gegeben“ (víc si toho už nepamatuju) a řízně německy kázal. Tajemník Sova proplouval tím protektorátním zmatkem jako pstruh potokem, věděl, jak koho oslovit česky i německy, ale já už si vzpomínám jen tolik, že Kasper byl pro něho „Eure Hochwürden“, kdežto četným mladým českým kaplanům říkával Sova familiérně „velebníčku“.
To po něm převzal i slavný vinohradský varhaník, regenschori, profesor konzervatoře a bohém Trumpus, který navíc na okraj pěveckých výkonů německého arciděkana kdysi v jeho přítomnosti česky poznamenal, že dneska si o sobě myslí, že je muzikant, každý, kdo má díru do pr… a troubí. Sova se za zády Kaspera chytal za hlavu a měl co dělat, aby nevyprskl, ale pak loajálně přeložil, že pan profesor si stěžuje na slabý výkon sboru při nedělním Hochamtu (slavné mši). Dej Sovovi Pán Bůh věčnou slávu. Vyštvali ho až komunisti, obávám se, že do dolů. Nechápu ovšem, jak si Dienstbier s Haškem mohou myslet, že církve nejsou schopny spravovat svůj majetek, a že by to Šlouf, Grebeníček, Zeman, Paroubek, John a oni zvládli jako nic, když to jejich partaje tak skvěle zvládaly už za socialismu.
To máte podobné jako se zvládnutím MHD. Vysvětlit tramvaj venkovským kamarádům bylo velmi obtížné, protože žádný z nich v Praze nikdy nebyl a nebyli dokonce nikdy ani v Plzni. Nikdo se v těch dobách nehrnul někam, kde neměl co na práci, a tak Egypt, kromě lišky pouště Rommela, zel tehdá prázdnotou. Tramvaj jsem tedy vysvětloval na příkladu železnice. Ta známa byla, byť na nejbližší stanici to bylo šest kilometrů. Ale na nádraží dvakrát denně dojížděl v žoldu pana poštmistra strýček Duban s bryčkou (v zimě saněmi) a koněm k poštovním vlakům, a i každý hospodář nakonec občas musel na nádraží něco odvézt nebo z něho něco přivézt, a děti se těchto pracovních výprav pochopitelně rády zúčastňovaly.
Poslechněte si tedy i vy, že každá pražská tramvaj mívala motorák a vlečňák, jednoho řidiče a dva konduktéry. Řidič ovládal motorák ve stoje, a taky průvodčí většinou stávali na plošinách každý svého vozu. Vyvolávali jména stanic, udělovali rady a pokyny a prodávali jízdenky. Na Míráku třeba zvolali „Říšské náměstí, Reichsplatz, vystupovat, prosím, aussteigen, bitte“. Další pokyn zněl „nastupovat, prosím, einsteigen, bitte“ a poté dal řidiči zazvoněním pokyn k odjezdu nejprve průvodčí vlečného a pak i průvodčí motorového vozu. Zvonilo se mechanicky taháním za koženou šňůru, jež se táhla u stropu každého vozu po celé jeho délce. Když se tramvaj rozjela, zvolali průvodčí „jízdenky, prosím, Fahrkarten, bitte“, vyndali z brašny svazek jízdenek a kleštičky, obcházeli již sedící nebo stojící cestující, prodávali a označovali jim jízdenky a vyřizovali jejich případné dotazy na přestupy (umsteigen, bitte). Dbali i o to, aby cestující tramvaj neužívali jako svou pracovnu, restauraci, noclehárnu, záchytku nebo hodinový hotel. Čítárna povolena byla. Průvodčí též uvolňovali místa pro invalidy a důchodce.
Líbilo se mi, že ke každému pokynu se muselo přidat „prosím“. Název dnešního Pavláku byl za války „U Slepé brány, am Blinden Tor, bitte“. Taky hezké. A Vinohradská třída to přes Fošovku, Šverinku a Stalinku zase dopracovala zpátky k Rakousko-Uhersku až teď. Po Korunní jezdila šestnáctka a okružní dvojka. Po Francouzské jezdila jednička a dvacítka.
Kdo si dnes hraje na opencard?
„Naštupovat, vyštupovat, ploším,“ šišlala malá Emilka na prázdném žebřiňáku v Bernatojc stodole. Na hlavě měla tátovu čepici, zvonila kravským zvoncem, a radostně tleskala svýma malýma umouněnýma ručkama. Pršelo, hráli jsme si všichni na pražskou tramvaj, ona byla průvodčí a Véna řidič. Mařenka se Zdeničkou, Pepík, já a další děti ze vsi jsme byli pasažéři. Hraje si dneska někdo na opencard? Kmotři, že? A taky si tleskají. Jenomže průvodčí už vyvolává: U Slepé brány! Kmotři směr Pankrác přestupovat, prosím!
Sprosťačení, sexuální výchova a domovnice
Sprosťačení mezi dětmi na venkově ani v Praze moc nekvetlo. Byl to totiž výraz slabosti a nejistoty, ne-li rovnou zbabělosti. Pejsci na nás z bezpečné vzdálenosti taky vztekle štěkávali, ale když jsme se na ně rozběhli, stáhli ocásky a upalovali pryč. Kočky se vysoko na stromě mohly na psy vzteky uprskat, ale slézt se bály. Mazánci se drželi mámy za sukně, vyplazovali na nás jazyk, dělali dlouhý nos a strouhali nám mrkvičku.
Dnes se politici drží za sukně své ochranky, funkce a imunity, spoléhají na to, že jsou veřejní činitelé, nadávají nám vole, kurvo, pí… a ču… a vystrkují na nás prostředníčky. Když se ale na ně rozeběhneme, hned kňourají u svých právníků a ti na nás podají trestní oznámení a ještě i civilní žalobu. Divný svět, ale zato s ratingem A+. Jaký má asi ČR rating slušnosti? Děti Bernatovy neměly sexuální výchovu, a tudíž nevěděly, na rozdíl od Radima Uzla, co je to sex, ale spolehlivě se zato orientovaly v jistých anatomických rozdílech mezi pohlavími u savců a taky v mechanismech jejich rozmnožování od oplodnění až po porod a odchov mláďat. Od dětství to patřilo k jejich přirozenému životu, a škola i fara tento přirozený pohled potom podporovala a upozorňovala, bylo-li to vůbec zapotřebí, na různá rizika, zdravotní i sociální, s rozmnožováním člověka spojená. Česká terminologie ve vztahu k těmto věcem používala četných zdrobnělin a jemných metaforických obratů. Jistá úcta a něha takto v dětství získaná pak přetrvávala až do dospívání, dospělosti a stáří. Odborné terminologie lékařské nebylo na této vzdělanostní úrovni pochopitelně vůbec zapotřebí. Mateřství požívalo vysoké úcty a ochrany. Ve škole i v kostele se učil široký repertoár básniček a písní o matkách, matičkách a maminkách, a ne jak nasazovati kondom, ačkoli tato nikoli školní pomůcka už i tenkrát existovala a nesla svým výrobcům dobrý zisk. Hrubou nadávkou bylo slovo „kanec“. Používalo se pro osoby formátu Berlusconiho a jeho českých epigonů, ale mnohokrát jsem je neslyšel. Děti dojalo, když jsem jim místo Mařenko a Véno řekl Mařeno a Venco, měly slzičky na krajíčku, a já měl co dělat, abych si je udobřil. Ony mi „Kadlíku, dobrá kaše na mlíku“ nezpívaly nikdy, když jsem měl toho tátu v koncentráku. Fridolínové.
Tramvaj se mi dětem na vsi vysvětlit podařilo a dokonce jsme si na ni i hráli, ale důležitou úlohu naší pražské domovnice nepochopily děti nikdy. Že byl jediný klíč od domu, bylo jasné. Od dveří venkovských stavení byl taky jediný klíč. Ale proč měla paní správcová klíč pořád u sebe? Proč se na ni muselo zvonit, aby šla otevřít? Proč klíč nenechávala pod rohožkou nebo na horním futru dveří? A jak se k vám dostal strýček Zajíc, když vám nesl spravené kosiště, a vy jste byli zrovna na louce? A co když šla kmotra hrobařka s cukrátky k svátku Mařence? Že je v Praze hodně zlodějů? A proč nedá strýček starosta vybubnovat, že se tuláci potloukají po okolí? Proč je pan vachmajstr neodvede za katr na četnickou stanici, jako tady tuláka Matěje?
Nevím, milé děti, opravdu nevím. Co byste asi dnes říkaly alarmům a bezpečnostním kamerám? Naše stará správcová byla proti nim vrchol bezpečnosti a mlčenlivosti. Kdo má dát vybubnovat, že se po okolí potlouká kmotr starosta a jeho kumpáni a že zakreslují parkovací zóny a cyklopruhy? Pan strážmistr houby ví, co je to pokrok vědy a techniky. Kmotrů, starostů a kumpánů se bojí, kriminalizovat naše poctivé podnikatele ta stará kurva nesmí. A za katr, když už jej použije, musí ráno okolo deváté servírovat anglickou snídani z nedalekého hotelu Four Seasons, jak to prý vyžaduje presumpce neviny. Když vám, mé milé děti, krávy sežraly jetel kmotra Nedvěda, musely jste vy prokazovat zásah vyšší moci, a stejně vám to nebylo nic platné. Táta vám nasekal, i když to bylo láskyplné a moc to nebolelo.
Sbohem, kmotři
Kmotři teď byli nařízením pana premiéra zrušeni, jak je už v prologu naznačeno. Velký to reformní čin! Lze očekávat, že vláda bude v reformním úsilí pokračovat a zruší i úplatkáře, podvodníky, zloděje a organizovaný zločin. Taky kriminály budou zrušeny podle hesla „každý sám sobě bachařem“. Janoušek bude sedět doma v elektronických náramcích, ne nepodobných opencardu. Jen se to bude jmenovat shutcard. Ministerstvo spravedlnosti mu bude za věznění sama sebe platit denní paušál 50 000 Kč, což za jeho vilu a počet denních telefonátů nebude předražené. Dovedete si představit ty úspory? A k tomu ještě oživení ajťáckého byznysu. Manažeři všech zemí, hurá do toho! Budeme mít nejmodernější vězeňství na světě a splní se tak dávný sen lidstva. Fešácký kriminál.
Pí… a ču… však zrušeni nebudou. Děti v mateřských školkách by neměly na co navlékat kondomy, odbyt by vázl, HDP klesal a naše konkurenceschopnost by byla v pr…
Tak vidíte, a vy jste si mysleli, jak je autor prudérní, a že by neřekl hovno ani za pytel sraček. To dělá ten dlouhodobý pobyt v bezpečném přístavu na ostrůvku štěstí a blahobytu s panem ministrem Kalouskem. Z pravého chudého a poctivého štěstí ale zbyly jen střepy. Jako ze zrcadla dávno rozbitého.
