Konference 3. blok:Deregulační šílenství aneb jak nám korporace vnucují své způsoby | E15.cz

Konference 3. blok:Deregulační šílenství aneb jak nám korporace vnucují své způsoby

Petr Pithart
Petr Pithart
• 

Redakce

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Přinášíme souhrn toho nejlepšího z třetího tematického bloku: „co nyní potřebuje demokracie aneb pravidla soužití v globálním společenství.“

Místopředseda senátu Petr Pithart věnoval delší část příspěvku návratu do 90. let, kdy působil jako předseda vlády ČR a prosazoval pozvolný přechod k tržnímu hospodářství.

Celkový tón třetího panelu nasadil rázně exministr spravedlnosti Karel Čermák, když svůj příspěvek s názvem „Deregulační blouznění“ uvedl slovy: „Za celé odpoledne tady nepadlo slovo stát, jež se ve slušné české společnosti smí používat jen s příslušnou nadávkou.“

Po exkurzi do dějin státní severenity Čermák upozornil na fakt, že jako první ji zpochybnila právě ekonomická teorie. „Ultraliberálové výkon státní suverenity nazvali, nezmámo proč, rovněž regulací, a prohlásily ji za ohrožení individuální svobody a nebezpečí pro hospodářský rozvoj.“ Od té doby podle Čermáka žijeme v éře deregulace.

Filozoficky se deregulační hnutí opírá o vágní myšlenky Adama Smithe a Friedricha von Hayeka, z nichž tento směr vyvodil, že trh se žádné chyby nemůže dopustit. „Tento závěr musíme přijmout apriorně,“ namířil Čermák prst na liberály. V další části se věnoval jevu zvanému „partikularizace práva“, který umožňuje existenci různých pravidel pro občany, stát i podnikatele. „Kupní smlouva o rohlíku, kterou uzavíráte v obchodním řetězci za účelem spotřeby, se řídí jinými pravidly, než kupní smlouva o tomtéž rohlíku, uzavřená mezi řetězcem a pekárnou za účelem zisku. Nejhůř je na tom stát. Ten když dostane chuť na rohlík, musí si ho vysoutěžit podle zákona o zadávání veřejných zakázek.“

Absurdním příkladem partikularizace práva podle Čermáka je, když se třeba nadnárodní společnost Dow Chemical, která disponuje vyšším obratem než 80% států světa, domáhá lidských práv na vlastnictví.

Karel Čermák Autor: Mlada fronta
JUDr. Karel Čermák

My potřebujeme reregulaci!

V další části nazvané „privatizace normotvorby“ Čermák popsal způsoby, jimiž korporace přebírají roli státu při diktování podmínek, jimiž se řídí vztah firma–zákazník. Ten už dávno není nějakým všeobecně závazným pravidlem, nýbrž babylonskou změtí různých dokumentů, jimž se říká třeba „všeobecné dodací podmínky“. „Všimněte si, že banky, operátoři či pojišťovny neukládají peníze, nespojují či nepojišťují – nýbrž prodávají produkt. Ekonomický subjekt si sám, třeba jako Vít Bárta, vytvoří svůj etický kodex, a vy ho musíte dodržovat. Vaše šance domoci se plnění z této privatizované normotvorby je prakticky nulová, a to si za to ještě můžete sami, že jste si to prý pořádně nepřečetli, a k tomu jste ekonomicky negramotní.“

Co dodavatel, to jiné privátní normy, což prý zvyšuje „svobodu výběru z tolika, ach tolika možností,“ opřel se Čermák do dikce vyznavačů volného trhu. V skutečnosti podle něj tento výběr jakékoliv svobody úplně zbavuje a vše je ponecháno účinnosti reklamy nebo v lepším případě náhodě.

„Vezměte si takový leasing. Máme vůbec v kterémkoli okamžiku tušení, komu daný produkt patří, kolik stál a komu za něj dlužíme? Nemusí to být stejný subjekt, od jakého jsme ho koupili,“ přiblížil řečník záludnosti privátní normotvorby. Čermák na závěr ujistil posluchače, že nenavrhuje zrušit obchodní právo, ani znárodnit velké korporace. Přeje si jen, abychom slovo „deregulace“ nepoužívali s takovou lehkostí, jak jsme si v posledních 20 letech navykli. A doporučuje přemýšlet nad dalšími klišé, které běžně vypouštímě z úst, například floskuli, že „stát je nejhorší vlastník“. „Je opravdu horší, než třeba ČEZ, a podle čeho se to pozná? Nebo to, že ‚ministr musí být hlavně manažer‘. To ministrovi jde jen o jeho vlastní zisk? Nebo klišé, že jsme ‚informační společností‘. Nestáli už ti ajťáci trochu moc ve srovnání s výsledky? My nejsme informační společnost o nic více než třeba Francká říše. Náš demokratický stát potřebuje teď rozumnou ‚reregulaci‘“, uzavřel Karel Čermák svůj příspěvek.

Havel to věděl

Hladce na něj navázala Petra Gümplová, jež vyučuje politické vědy na univerzitě v Giessenu a napsala knihu Suverenita a ústavní demokracie. Její téma „Postdemokracie – nová diagnóza naší doby“ v podstatě sledovala stejnou niť, neboť postdemokracií popisuje jako „posilování ekonomiky na úkor státu, kolonizaci světa imperativy tržní ekonomiky a manažmentaci veřejné sféry.“

Étos rovnosti podle Gümplové zvolna nahradil étos růstu. Citovala anglického sociologa Colina Crowche, podle něhož trh v postmoderní demokracii přestává být odlišen od státu, k čemuž dochází plíživě a zdánlivě legitimně, takže si pozorovatel ani nepovšimne, že se v podstatě jedná o totalitarismus naruby.

„Podílíme se na tom všichni. Například média v USA vytvářejí obraz světa ovládaný terorem a my tento obraz ochotně konzumujeme,“ popsala Gümplová mechanismus, jímž do společnosti proniká zostřený dohled bezpečnostních složek nad životem občanů. Analogický obraz světa podle ní popsal již v 70. letech Václav Havel v proslulé Moci bezmocných: „V té či oné míře se chováme všichni jako součástky posttotalitního systému, jako nositelé jeho ‚samopohybu‘, jako drobné nástroje společenské ‚samototality‘.

Byl socialistický stát vůbec mocný?

Na Čermákův příspěvek navázal i třetí řečník, místopředseda Senátu Petr Pithart: „Reregulace? Jak vtipné!“ Pithart zdůraznil, že při svém působení v Senátu se pokouší taktéž o jakousi reregulaci. „Čili určení pravidel, jak se dělají pravidla a vyloučení šílenství legislativního procesu.“ Ten umožňuje různým zájmovým skupinám vnucovat svá znění zákonů, k čemuž podle Pitharta dochází tak, že navrhovatelé podávají „komplexní pozměňovací návrhy“ na poslední chvíli. Většina zákonodárců jim přestává rozumět a spoléhá se při hlasování na „orientační body“ (čili informovanější zákonodárce) ze stejného klubu.

Pithart poté věnoval delší část příspěvku návratu do 90. let, kdy působil jako předseda vlády ČR a prosazoval pozvolný přechod k tržnímu hospodářství. Důvod, proč v ideovém souboji prohrál se zastánci šokové terapie (čili Václavem Klausem) spatřuje v tom, že deregulace v 90. letech zněla skoro jako antiteze k plánovanému hospodářství. „Bránit se deregulačnímu hnutí působilo jako navrhovat, aby byla ekonomika centrálně řízena.“

Stát byl podle Pitharta všeobecně vnímán jako přespříliš mocný útvar. „Byl ale socialistický stát opravdu tak silný?“ položil si Pithart ve svém příspěvku otázku. Opověděl si na ní tak, že šlo z větší části o iluzi. „Socialistický stát měl jistě silnou represivní složku, ale zároveň to byl stát neúspěšný, který ze 30 procent tvořila šedá ekonomika.“ V závěru změnil expředseda vlády ještě jednou téma a vylíčil v černých barvách šance Evropy na to, že by mohla úspěšně vzdorovat laciné konkurenci z Číny. „Bude to ústupový boj. Když to dobře dopadne, mohl by trvat několik generací. Může mít svůj patos a velikost. Ale že bychom to mohli vyhrát? O tom nejsem vlůbec přesvědčen.“

Jan Lamser Autor: Mlada Fronta
Jan Lamser

Zdravotnictví chce léčit, nikoli uzdravovat

Na závěr panelu vystoupili ještě dva řečníci – člen představenstva ČSOB Jan Lamser a privátní lékař a aktivista Jan Hnízdil. Lamser v příspěvku nazvaném „Svoboda prázdna a prázdno svobody“ posluchače ujistil, že ač vysoký manažer soukromé korporace, nevyznává osobně pojetí svobody jakožto absence jakýchkoli omezení. Takové pojetí, jež převládlo teprve v posledních dvou staletích, může vést až ke zničení těch, kteří jej prosazují. Jako příklad uvedl současné Řecko – zemi zničenou vlastní svobodou.

Jan Hnízdil sklidil mezi posluchači ze všech řečníků zdaleka největší ohlas, přestože se hlavního tématu dotkl jen okrajově. Rozvedl své pojetí komplexní medicíny, podle něhož je nemoc hlavně informací o tom, že člověk žije v podmínkách se zdravím neslučitelných. Stejně jako nemoc není příčinou, nýbrž důsledkem životního problému, analogicky není ani finanční krize ve zdravotnictví příčinou jeho potíží, nýbrž jejich důsledkem.

Za hlavní potíž označil Hnízdil jev zvaný„medikalizace“ – čili vymýšlení chorob z problémů každodenního života. Tento fenomén udržuje podle Hnízdila v chodu „medicínsko-farmaceutický komplex“, jehož cílem je pacienty léčit, nikoli uzdravovat. Uzdravený pacient je pro medicínsko-farmaceutický komplex finanční ztrátou.

Jan Hnízdil Autor:
Jan Hnízdil

Dalším problémem je podle něj „objektivizace chorob“ – čili přesvědčení, že každá choroba má svou objektivní příčinu, kterou je třeba odhalit a operovat (či medikamentózně odstranit). Ovšem přibližně 40 procent chorob je podle Hnízdila „nevysvětlitelných“. Pacienti jsou objektivně zdraví, avšak „somatizují“ svůj životní problém.

Potíž je již v definici „zdraví“ – např. podle Světové zdravotnické organizace (WHO) se jedná o „stav kompletní fyzické, mentální a sociální pohody“. Podle Hnízdila je to spíše „schopnost zvládat problémy každodenního života“. Ať tak či onak, důvěra ve státní správu a vymahatelnost práva přispívá k fyzickému i duševnímu zdraví více, než ekonomický růst,“ uzavřel Hnízdil svůj příspěvek a celou konferenci.

Autor: Redakce

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.