Než se začneme hlouběji zabývat něčím, co zdánlivě jako problém vypadá, měli bychom si odpovědět na pár základních otázek: Jde vůbec o problém? (To, co trápí nás, nemusí jako problém vnímat ostatní a danou věcí se prostě odmítnou zabývat.) – Koho se problém týká, kdo má potřebu ho řešit? (Přestože si můžeme být existence problému vědomi, nemusíme ho chtít řešit. Jednoduše proto, že se nás přímo netýká.) – Lze porovnat či změřit rozdíl mezi současným stavem a stavem po vyřešení problému? – Máme k vyřešení problému dostatek schopností, kompetencí a zdrojů? Negativní odpověď na kteroukoli z předchozích otázek by měla vést k úvaze, zda se danou věcí opravdu zabývat, nebo minimálně ke snaze získat o ní více informací.
U jednoduchých problémů lze obvykle postupovat rutinně. Jinak je tomu ale v situacích, kdy o problému či jeho příčinách nemáme dost informací, nebo si nejsme jisti jeho řešením. Pro nejsložitější problémy zpravidla nemáme připravený žádný ověřený postup a jsme nuceni vymyslet řešení na míru. Občas přitom využíváme metodu „pokusu a omylu“, ale mnohem efektivnější je použít robustnější řešení – proces kreativního řešení problému. Ten se typicky skládá ze tří fází.
V úvodní fázi se věnujeme analýze, mapování problému, případně jeho redefinování. V druhé fázi poté s využitím technik, jako je například brainstorming, generujeme nápady vedoucí k řešení a v závěrečné části jednotlivá řešení hodnotíme, vybíráme a plánujeme jejich implementaci. V jednotlivých fázích se střídají konvergentní a divergentní procesy, ve kterých nápady buď generujeme, nebo je naopak třídíme a filtrujeme tak, abychom dospěli k nejlepšímu možnému řešení (viz schéma).
Čtěte také:
Mít všech deset pohromadě aneb pracovat efektivněji
Kreativita přináší konkurenční výhodu
Naučit se tento postup správně používat vyžaduje čas a trpělivost, odměnou za jeho zvládnutí ale bývá lepší pochopení problému, větší počet alternativ řešení a nižší počet případů, kdy je nutné zvolený postup revidovat.
Autor je spolupracovníkem redakce
