„Milá Lucie,“ stálo v úvodu e-mailu, který nedávno přistál v mé poště.
Nejednalo se o žádnou osobní korespondenci s přáteli či rodinou, ale o tiskové sdělení nejmenované renomované PR agentury, která se snažila přesvědčit novináře, aby ve svých článcích otiskli aktuální vyjádření jednoho z jejích klientů.
O pár hodin později má e-mailová schránka přijala další elektronickou zprávu, tentokrát od jiné agentury, avšak se stejným oslovením – jen s tou obměnou, že slovo „milá“ nahradil pozdrav „dobrý den“.
Do třetice všeho dobrého i zlého se rozdrnčel telefon, v němž se ozvala pracovnice tiskového oddělení jednoho z vládních resortů, aby zareagovala na novinářský dotaz, který jsem vznesla v souvislosti s rozpracovaným článkem. „Lucie,“ zahájila hovor, v němž mě ujistila, že odpověď dostanu v požadovaném termínu.
Co s tou Lucií všichni mají? Je vůbec slušné, pokud neznámí lidé při navazování kontaktu oslovují křestním jménem? Ač pravidla etikety obecně takový neformální způsob komunikace nezatracují a oslovování křestními jmény spolu s vykáním vnímají jako „kompromis mezi neosobním vykáním a příliš důvěrným tykáním“ (a to dokonce i v rovině pracovních vztahů), pro někoho může být tento zvyk navýsost nepříjemný. A je úplně jedno, že k nám s největší pravděpodobností přišel z amerického prostředí, kde je oslovování křestním jménem zcela běžné.
Ať tak či onak, oslovení jakožto neodmyslitelná součást prvního kontaktu mezi lidmi v běžném i obchodním styku se významnou měrou podílí na utváření prvního dojmu a do značné míry ovlivňuje, jak se bude vztah vyvíjet dále. Dobrá spolupráce s médii je sice závislá na osobních vztazích, ale mělo by platit, že nic se nemá přehánět.
