Například v takovém Maďarsku může být publikování reklamy v jiném jazyce než v maďarštině porušením zvláštního zákona (!) o uveřejňování reklam v maďarském jazyce. Tento zákon stanoví, že pokud jsou texty obchodní reklamy včetně sloganů publikovány v publikacích jinak maďarských, vysílány v rozhlase či televizi či umístěny ve venkovní reklamě, musejí být v maďarštině. Zveřejněny v původním jazyce mohou být pouze tehdy, jestliže ihned následuje text v maďarštině, a to ve stejné velikosti a zřetelnosti. Alespoň že jména firem, jména produktů a jiné značky nemusejí být překládány.
Národnostní reklamy
I v Polsku musejí být reklamy v polštině. Shodně jako v Maďarsku není ovšem za porušení zákona považováno uvedení cizojazyčných sloganů následovaných překladem do polštiny.
Ve Francii je používání francouzštiny povinné také pro „popis, nabídky, prezentaci, návod k použití stejně jako určení rozsahu a podmínek záruky výrobků a služeb, faktur a účtů … a pro jakoukoliv písemnou, mluvenou či vysílanou reklamu“. V cizojazyčné reklamě mohou být užívány pouze ochranné známky, jména firem a loga – obsahují-li ale nějaké sdělení, musejí být uvedena také ve francouzštině.
A konečně, v blízké Slovenské republice mají známý zákon o státním jazyce Slovenské republiky, který omezuje (pravda, jen teoreticky) reklamu tímto ustanovením: „Všetky nápisy, reklamy a oznamy určené na informovanie verejnosti, najmä v predajniach, na športoviskách, v reštauračných zariadeniach, na uliciach, pri cestách a nad nimi, na letiskách, autobusových staniciach a železničných staniciach, vo vozidlách verejnej dopravy sa uvádzajú v štátnom jazyku. Ak obsahujú text v iných jazykoch, inojazyčné texty nasledujú až po texte v štátnom jazyku a musia byť obsahovo totožné s textom v štátnom jazyku. Inojazyčný text sa uvádza rovnakým alebo menším písmom ako text v štátnom jazyku. (…) V reklame sa poradie textov neurčuje. (…) Povinnosť (…) sa nevzťahuje na obchodné meno, ochrannú známku (…) ktoré sú súčasťou nápisu, reklamy (…) a na niektoré zaužívané výrazy v cudzom jazyku, ktoré sa zvyčajne používajú spolu s obchodnou značkou v texte reklám, sú známe najširšej verejnosti a sú súčasťou reklamy.“
V Česku třeba maďarsky
V České republice může být reklama zatím naštěstí šířena v jakémkoliv jazyce, i kdyby šlo o jazyk širokému publiku zcela nesrozumitelný.
V několika málo dílčích případech je použití češtiny nutné a právem vyžadované. Když zákon žádá určité konkrétní povinné věty, jejich český text rovnou stanoví. Mezi tyto dílčí případy patří povinné varování u reklamy léků: zákon sám používá češtinu, zkrácená informace o léku (povinná v reklamě pro odborníky) je také v češtině, a tak lze dovodit, že jiné než české povinné věty v lékové reklamě by nebyly namístě.
Konkrétní povinné české varování předepisuje zákon o regulaci reklamy na reklamě cigaret a jiných tabákových výrobků. Také u kojenecké výživy se musí povinný text uvádět podle české předlohy. A konečně, zákon o ochraně spotřebitele stanoví některé podmínky pro obaly výrobků, které musejí – výslovně je to stanoveno! – být uvedeny v českém jazyce. Jsou-li navíc součástí výše uvedených informací též fyzikální a obdobné údaje, musejí být odpovídající fyzikální veličiny vyjádřeny v zákonných měrných jednotkách.
