Muž vládne venku, žena doma | E15.cz

Muž vládne venku, žena doma

Ilustrační foto
Ilustrační foto
• 

Marta Pelechová

V posledních letech se zvedá zájem západní veřejnosti o islámské právo. Popularitu si získává především – ačkoli nejvíce zájmu je upřeno na finančnictví, pozornost zaslouží i mnoho aspektů rodinného práva.

Lidé se začínají zamýšlet nad tím, jak je možné, že islámské banky jsou i v době celosvětového ekonomického propadu úspěšné, a ptají se, v čem to vězí. O islámské právo jako takové se lidé zajímají také kvůli masivní migraci. I v České republice žijí muslimové, byť ne příliš početně zastoupeni. Češi také více cestují a s muslimskou populací se setkávají v zahraničí. Vstupují tak s jejími zástupci do běžných životních, a tedy i právních vztahů.

Islámský právní mix

Nejprve si projděme stručným exkurzem do islámského práva a islámského právního systému obecně. Za islámské země se obecně považují ty země, jejichž populace je většinově muslimská a jejichž právní systém je do určité míry založený na islámském právu. Žádná země totiž nemá právní řád založený výhradně na islámském právu, vždy jde o kombinaci více vlivů.

Původně existovalo pouze zvykové kmenové právo, které samozřejmě nebylo psané. Postupně začalo nastupovat islámské právo, také nepsané. A velká část těchto zemí později převzala ve větší či menší míře systém svých bývalých kolonizátorů, tedy většinou francouzský nebo britský. Zde už jde o psané právo. V neposlední řadě mají na islámské právo mimořádně velký vliv kultura a tradice.

V jednotlivých zemích je ale situace různá. S velkou dávkou zobecnění lze tedy islámské země rozdělit na ty, kde právní systém používá islámské právo pro veřejné i soukromé právo, těch je menšina – Saudská Arábie, Írán, Afghánistán, Súdán, Malajsie, Indonésie –, a na ty, které mají na islámském právu založené jen soukromé právo, většina z nich navíc jen právo rodinné. Mezi jednotlivými islámskými zeměmi a jejich právními systémy jsou tedy velké rozdíly.

„Třeba Tunisko je z islámských zemí zřejmě nejblíže západním zemím, pokud se týká rodinného práva, práva osobního statusu apod. A to i přesto, že v platné tuniské ústavě – a pravděpodobně to bude i v nově připravované, jak alespoň vyplývá ze současného návrhu – stojí, že islám je státním náboženstvím. Ale už tam není uvedeno, že by se právní řád řídil islámským právem šaría. O to se nedávno po volbách vedly relativně velké boje. Část vítězné strany, která byla islamistická, se snažila do znění ústavy protlačit, že vůdčím právem je islámské právo šaría. Ale neuspěla. Tunisko je v tomto ohledu vyspělejší zemí. Je to například jediná islámská země, kde polygamie je zakázaná zákonem. Ale třeba dědictví je stále na principu islámského práva,“ vysvětluje soudkyně Ivana Hrdličková z pardubické pobočky Krajského soudu v Hradci Králové, jež se islámským právem dlouhodobě zabývá a patří k předním českým expertům v dané oblasti.

Šaría soudy mizí

Podobně také soudní soustava se liší země od země, byť obecné charakteristiky lze definovat. Územně je soustava soudů v zásadě stejná jako u nás. Věcně existují civilní a trestní soudy, odvolací soudy i nejvyšší soud. S tou výjimkou, že při civilních soudech bývá oddělení, které rozhoduje rodinné spory. Islámské právo mělo historicky poměrně propracovaný systém tzv. šaría soudů, tedy soudů, které se řídily právem šaría (souborem božích práv).

„Ty se uchovaly v podstatě jen v rodinném právu a dnes v obchodním právu, ale tam ne tak striktně, protože žádná z těch zemí nepoužívá islámské finance pro všechno financování. Pro rodinné právo mají všechny islámské země soudy založené na islámském právu. Ale jen některé země mají i civilní soudy, které mají jen ,šaría‘ oddělení pro rodinné záležitosti,“ vypráví Hrdličková. Samostatnou kapitolu představují dnes rozšířené tzv. šaría komise v neislámských zemích, populární například v Británii, kde je dodržování lidských práv často velmi problematické.

Civilní islámské právo je často nepsané, nicméně dochází k posunu, zejména v oblasti rodinného práva. Donedávna nebylo rodinné právo v některých zemích vůbec kodifikováno, rodinný soudce postupoval podle koránu a sunn. Dnes však již ve většině zemí mají psaný rodinný zákoník. Přesto je v něm uvedeno, že v pochybnostech soudce postupuje tak, aby to bylo v souladu s koránem. Rodinný zákoník tedy vychází z islámského práva. Upravuje otázky manželství, jeho vzniku, zániku, otázku výchovy a výživy dětí. V těchto zemích není možné uzavřít civilní sňatek. Nemusí být přímo islámský, ale náboženský. Pokud tedy v těchto zemích žijí i lidé jiného vyznání než muslimové, působí tam i jiné náboženské soudy, například křesťanské či židovské, které rozhodují o rodinných věcech.

Pořád mohou useknout ruku

Islámské země dnes mají psané trestní zákoníky. V zemích, kde není veřejné islámské právo, trestní zákoníky většinou kopírují francouzský zákoník. V zemích, jako je Saúdská Arábie, Írán, Súdán, Afghánistán, mají trestní zákon také sepsaný, ale vychází z islámského práva, stejně jako tresty. Stále se tedy lze setkat s proslulým trestem useknutí ruky, který je mnohdy s nadsázkou dáván za vzor účinného potrestání. Je paradoxní, že dnes bývá aplikace trestů zhusta méně spravedlivá než v minulosti. „Historické prameny islámského práva zavedly například právo useknutí nejprve článku prstu, pak celého prstu, až poté ruky. Ale bylo nemožné, že by někdo něco ukradl a usekla se mu hned ruka. Nebo že by někoho ukamenovali či bičovali téměř bezdůvodně, jak se dnes v některých zemích děje. Vychází to z různých důvodů. Mixují se pozůstatky kmenového práva, politizuje se. Státní moc využívá všech nástrojů. Ale je to sepsáno, takže to dělá legálně. Je to součástí jejich právního řádu,“ popisuje soudkyně Hrdličková.

Mezinárodní organizace dohlížející na lidská práva toto kritizují. A nejen to. Nicméně i v oblasti dodržování lidských práv má každá z těchto zemí specifickou situaci. Nejčastěji se ovšem kritizují práva žen, která jsou v islámu specifická. Vychází se z toho, že před čtrnácti stoletími islám ženám zaručoval mimořádná práva. Ve srovnání s právy kmenovými vlastně pokroková. U toho se ale zůstalo, zatímco ostatní svět šel mezitím dál. „Proto je problém u zemí, které pořád zůstaly u těchto původních práv žen, navíc k tomu přidaly pozůstatky práv kmenových a kulturních zvyklostí. To působí ženám velké potíže,“ vysvětluje Hrdličková.

Kritizované postavení žen

Například, přestože to z islámského práva nevychází, ženy často nesmějí bez povolení mužského člena rodiny pracovat, cestovat apod. Na druhou stranu v některých zemích, kde tomu legislativa nebrání, to pod vlivem kulturních zvyklostí žena stejně neudělá, i když jí to zákony umožňují. Například se kritizuje, že v Saudské Arábii ženy nemohou řídit auto. Na druhou stranu například v zemích v Perském zálivu, kde tomu zákony nebrání, tradiční rodiny ženám řídit stejně nedovolí. Jsou i kultury, které ženám vůbec nedovolí vycházet z domova. To však opět nesouvisí s islámským právem, ale  kmenovými zvyky.

A ženy samy se většinou nevzepřou, jsou tak vychovány. Soudkyně Hrdličková dodává, že když se přece jen žena někdy odvážila vzepřít, musela si vybrat, jestli rodinu, nebo svobodu rozhodování. Rozhodla-li se pro druhou možnost, musela často odejít do zahraničí. Kdyby zůstala, rodina by se jí vzdala a žena by tak měla velmi obtížný život. Tamní společnost, založená na rodinných svazcích, totiž těžko akceptuje, kdyby byla bez rodinných vazeb.

Tradice a zákon nejsou totéž

Na druhou stranu je potřeba vidět, že ženy jsou v islámském právu mimořádně ceněné. Jsou jim přiznávána zvláštní práva ochrany a podle kultury a tradice v rodině vždy vládne žena, přestože navenek vládne muž. Rodinu vždy řídí matka. Muž na veřejnosti vystupuje jako vládce, doma ovšem vždy poslouchá. Hierarchicky stojí nejvýše na rodinném žebříčku matka, následovaná manželkou. Z tohoto pohledu se manželka někdy může cítit upozaděná, zejména nepochází-li původem z islámského prostředí. V tradičních rodinách manželku ovšem buď vybírá, nebo alespoň schválí rodina manžela, tedy jeho matka, takže s ní stejně není v rozporu. Na druhou stranu však existuje řada muslimských žen, které jsou velmi aktivní i ve veřejném životě. Vždy však záleží na společnosti, ve které žije, podpoře rodiny apod. Je proto třeba rozlišovat islámské právo a tradice společností.

Velmi diskutovanou otázkou je také polygamie. Ta vychází již z koránu. Jeden verš z koránu zakotvil možnost mít čtyři manželky, což v té době bylo považováno za pokrokové, protože kmenové právo počet manželek neomezovalo vůbec. Ten verš se vykládá dvojím způsobem. Jednak že muž má právo vzít si čtyři manželky, za předpokladu, že se k nim bude chovat stejně a stejným způsobem je zajistí ve všech ohledech. Druhý, liberálnější výklad je, že verš byl seslán k ochraně vdov a sirotků. „V době, kdy byl korán seslán, na Arabském poloostrově byly války, žilo tam mnohem více žen než mužů. Ženy mají vždy více práv na zajištění od mužů. Válkou ale často přišly o muže; když nebyly vdané, ztratily třeba svou rodinu. V takové situaci nešlo o právo muže vzít si další manželku, ale naopak bylo jeho povinností se o takovou ženu postarat. Postarat se o sirotky a vdovy,“ říká soudkyně Hrdličková.

Manželství jako smlouva

Z toho vychází i legislativa islámských zemí, které se k tomu postavily různě. Některé země mnohoženství připouštějí bez dalšího, vždy ovšem s tou podmínkou, že se o ně musí stejně postarat. Navíc se o ně musí postarat formou sňatku, nemůže s nimi jen neoficiálně žít. V islámu totiž platí zákaz jakéhokoli blízkého vztahu mezi mužem a ženou jiného než manželství. Manželství se vždy předpokládá. „Ale islámské manželství je trochu jiné než u nás, je to otázka smluvního vztahu,“ podotýká Hrdličková. „Existují podmínky platnosti, které se sice ne vždy dodržují, ale měl by být dán souhlas té ženy.“

V některých islámských zemích jsou mladé islámské dívky i přesto nuceny uzavřít manželství bez svého souhlasu, což je v rozporu s islámským právem. Další podmínkou jsou dva svědci a zaplacení mahru, což je věno, které muž dává při uzavření manželství ženě.

Některé země se dnes s mnohoženstvím vypořádaly různě. „Třeba v Maroku platí od roku 2007 nový rodinný zákoník, který připouští dvě manželky. Ale stanoví podmínku, že první manželka musí souhlasit s přivedením té druhé. A dokonce může stanovit podmínky fungování toho manželství. Což islámské právo neřeší. V Saudské Arábii jsou zase rozšířená tzv. misiar manželství, což znamená, že žena se může vzdát části svých práv, tedy že sice je manželka, ale nemá všechna práva jako první manželka, ta o té druhé nemusí vůbec vědět. Je to spíš otázka, jak si to daná společnost chce nastavit. V Tunisku je třeba mnohoženství zakázané,“ popisuje rozdíly v jednotlivých zemích soudkyně Hrdličková.

Na první pohled se může zdát, že ženy v islámských zemích nemohou dosáhnout ve společnosti vysokého postavení, ale opak je pravdou. Ženy v islámských zemích působí i ve vyšších pracovních pozicích. I zde hodně záleží na zemi. Třeba právě v Tunisku v justici pracuje až 40 procent soudkyň. Jsou ale země, například země Perského zálivu, kde se pro některé profese považují ženy za nevhodné. Vychází to z teorie, že ženy by se neměly příliš mísit s muži. Všude například pracují ženy v bance, i na vysokých postech, ale v některých zemích existují zvláštní ženská oddělení. Ženy tam mají i samostatný vchod. Do styku s klienty nepřijdou, resp. pouze s klientkami. Naopak v severní Africe nemají zvláštní oddělení pro ženy a i tam v bankách pracují ženy na vysokých postech.

Zahalené, nebo nezahalené?

Jak podotýká soudkyně Hrdličková, v některých společnostech samy ženy mnohdy více práv ani nechtějí. „Například se hodně řeší otázka oblékání. Jestli se ženy musejí, nebo nemusejí zahalovat. Zase to hodně závisí země od země. V zemích severní Afriky lze potkat ženy kompletně zahalené, včetně tváře, stejně tak ženy pouze s šátkem na hlavě a tvář mají odhalenou, jsou tam i ženy v tričku a krátké sukni. Záleží na rodinném vnímání.“ V tradičních zemích, například na Blízkém východě, pak místní ženy chodí zahalené.

Nenechme se ale zmást, když na ulici blízkovýchodní země spatříme nezahalené ženy. V Kataru například zdaleka ne všechny chodí zahalené, nicméně místní katarské ženy všechny. Ty ostatní, odvážnější, pocházejí odjinud, byť se neznalému Evropanovi na první pohled mohou jevit podobně. „V Kataru žije asi 1,3 milionu obyvatel a jen 250 000 z toho je původních Katařanů, zbytek jsou cizinci. Ženy tam chodí zahalené, nosí abáie, ale nosí je proto, že jsou na to zvyklé, nepřipadá jim, že by se měly oblékat jinak. I hodně zábavy mají ženy od mužů odděleně, během ní, tedy mezi ženami, jsou oblečené zcela libovolně. Ale že by místní katarská žena šla na ulici bez zakrytých vlasů, to se zcela určitě nestane,“ vysvětluje Hrdličková. A dodává, že místní společnosti ovšem nevadí, když jiné ženy, tedy cizinky, na veřejnosti chodí nezahalené.

Existují však země, kde mají náboženskou policii a i cizinky tam musejí chodit zahalené. Například v Saudské Arábii či v Íránu je prohřešek proti zákonu chodit odhalený. Není ovšem třeba obávat se neúměrných trestů. Náboženská policie má právo udělit pokutu, navíc většinou nedostatečně zahalenou cizinku „potrestají“ pouze domluvou. Cizinci jsou kromě toho obvykle předem instruováni, jak to v takové zemi chodí, takže se nestává, že by v Saudské Arábii šla jakákoli žena, i cizinka, na ulici nezahalená, například jen v tílku.

„Tak naopak může jít například v Kataru nebo ve Spojených arabských emirátech a žádný trest jí za to nehrozí. Místní žena to nicméně nikdy neudělá. Jsou na to zvyklé a většinou jim to nijak nevadí,“ říká Hrdličková. „Kolikrát lze na letištích v zahraničí, například ve Vídni, vidět muslimské ženy v evropském oblečení, v džínách, tričku a s nezahalenými vlasy, které se pak oblečou do abáie, zahalí se a nasednou do letadla do své země. Je to tedy z velké části otázka kultury a výchovy. Vliv rodiny je tam tak veliký, že například o jiném oblečení ženy ani neuvažují, jak bychom o tom uvažovali my.“ Ačkoli ani to nic nemění na skutečnosti, že stále existuje řada společností, kde ženy žijí v podmínkách, které jim nezaručují základní lidská práva.

Autor: Marta Pelechová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.