Věznice obvykle stávají v odlehlejších lokalitách, jejichž názvy žijí hlavně mezi kriminálníky a zúčastněnými juristy a předmětem obecné pozornosti se stávají spíše výjimečně. V případě výstavy Mírov – pohled za mříže to bylo trochu jinak. Od novoroční amnestie se záběry na věznice, mříže a dráty objevují v televizních zprávách skoro denně.
Když olomoucké biskupství ztratilo zájem o zdejší pevnost a rezidenci (zdevastovanou válkami o rakouské dědictví), zřídilo na hradě kněžskou káznici. Už v roce 1761. Asi nejznámějším z kněží vězněných v karceru byl slovinský buditel abbé Martin Kuralt, který tu zemřel. Posléze koupil areál stát a brzy (v roce 1858) sem převezl na sedm set vězňů z brněnského Špilberku. Ve státní věznici nějaký čas sloužily i milosrdné sestry boromejky (spravovaly například i ženskou věznici v Řepích u Prahy).
Skoro 300 zaměstnanců pro víc než 300 vězňů
Zdejší oblast netrpí takovou nezaměstnaností jako severnější Sudety – připomeňme mohelnický Siemens anebo Lanškroun, kam se dojíždí za prací ze širokého okolí. V málokteré obci s pár sty obyvatel ale najdeme v centru zaměstnavatele s třísměnným provozem, financovaného z celostátního rozpočtu a zřejmě s perspektivní budoucností. Nedlouho před rokem 1989 se uvažovalo o zrušení věznice, ale pak proběhly další stavební úpravy – a nyní, i kdyby se snad nějaká věznice zavírala, by nejspíš nešlo o Mírov.
Mnohé z nepřístupných památek se veřejnosti otvírají aspoň občas. To ale není případ přísně střeženého Mírova, jehož červené zdi zaujmou zdaleka. Citujme z lokálního webu: „Raně barokní kostel … v areálu věznice vás (alespoň na fotografiích) uchvátí svou krásou.“
Co z bohaté materie Mírova výstava obsáhla? Exponáty nezapřely provenienci: zapůjčily je Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR a Věznice Mírov (kde v roce 2008 vytvořili kolekci ke 150. výročí státní věznice). Dozorce připomínaly dobové uniformy (někdy jen čepice a nárameníky) a metály, fotografie (převládají ty skupinové) – a ovšem zámky, klíče, pouta, obušky, kasr a tak dále. Z listin předpisy a instrukce.
Pokud jde o vězně, nemohly chybět příbory, papírové pytlíky a neméně tradiční předměty z chleba, a také zakázané předměty – ty odhalené. Před válkou věznice zabavovala nejen nože, břitvy či peníze, ale i karty a hrací kostky nebo hodinky, z novější doby zase pocházejí třeba pomůcky k tetování. Z listin připomínaly vězně zejména osobní spisy, z nichž výstava přináší dva: Antonín Reiser byl v roce 1933 odsouzen (za zabití) na dva roky, Prokop Drtina v roce 1953 (podle zákona na ochranu republiky) na 15 let.
Totalitní půlstoletí totiž přivedlo na Mírov politické vězně. Za nacismu šlo mj. o Poláky, z nichž mnozí spočinuli na zdejším vězeňském hřbitově. Češi – z řad dozorců i vězňů – odešli z Mírova hned po Mnichovu (zábor Sudet končil nedaleko odtud: ještě i Mohelnice se ocitla v Německu, Loštice už nikoli).
Pište česky! Slova z ciziny zakázána!
V 50. letech (kdy bylo na Mírově až 1800 vězňů) tu byli vězněni např. Jan Zahradníček a Bedřich Fučík, opati Vít Tajovský a Anastáz Opasek. A také Karel Kutlvašr, František Fajtl a další hrdinové druhého odboje (jejich věznění na Mírově připomněl v roce 2001 film Tmavomodrý svět).
V 70. letech se tu ocitli například Petr Uhl a Vladimír Škutina. Autor známé knížky Prezidentův vězeň, která stihla vyjít v Liberci v roce 1969, se brzy dostal za mříže na Mírov – a po propuštění mu v exilu věnoval její pokračování, prvně vyšlé v Curychu roku 1979. V něm vstoupili do literatury nejen autorovi mírovští spoluvězni (včetně bonzáků), ale i personál věznice: praporčík Ustřelené kecky, Pepa Vodorovný (Postavte se vodorovně!), Hvízdavý Danny, cenzor Bouchoř (Slova z ciziny zakázána!) i jiné kreatury.
Záběr výstavy by bylo šlo ještě rozhojnit o širší souvislosti, např. o dobu před zřízením státní věznice (Mírov byl dlouho sídlem hospodářské správy panství), o architektonický vývoj areálu (aspoň starší vyobrazení) či o dobové – i nynější – snahy o humanizaci vězeňství (výmluvný je již vývoj počtu vězňů). Některé souvislosti návštěvníkům výstavy naznačil dokumentární film, nedávno pořízený věznicí. Připomenuta byla i práce vězňů, která tu připadá v úvahu jen uvnitř střeženého areálu: nábytek „made in Mírov“ slouží např. v úřadu ombudsmana či v justičním areálu v Liberci.
Mikrosvět „bachařského městečka“ zosobňuje MUDr. Mrha, narozený v Mírově, který po studiích pracoval ve zdejší věznici, v níž byl posléze sám vězněn a nakonec v ní také zemřel.
V této souvislosti nelze nevzpomenout australská historická muzea, v nichž se připomíná, že předky prvních bílých Australanů byli právě vězni – a dozorci. O vězních tam často dodávají, že nešlo o pachatele těch nejtěžších zločinů…
