Ať si říká kdo chce co chce, Stéphane Hessel musí být to, čemu se říká frajer chlap. Když se někdo v kolébce kapitulace a kolaborace (Češi prominou, tentokrát je řeč o Francii) rozhodne bojovat proti nacistům, přežije výslechy Gestapa i zajetí v Buchenwaldu, uteče z transportu do Bergen-Belsenu, po válce se angažuje v OSN a po tom všem si udrží skvělou fyzickou i duševní kondici do čtyřiadevadesáti let - pak věru stojí za to sledovat, co si takový chlapík myslí.
Stéphane Frédéric Hessel (narozen v říjnu 1917) to všechno dokázal a na sklonku života se stal nepravděpodobným mluvčím značné části dosud neorganizovaného, instinktivního hnutí odporu proti ekonomickému a politickému establishmentu.
Establishment je globální, odpor proti němu lokální: v Americe a Británii na sebe vzal podobu hnutí „obsaďte to a to“, počínaje obsazením Wall Street; v Arábii padá jeden vládce za druhým; v Číně se množí pouliční protesty den ode dne a ve Francii a jinde po Evropě se demonstruje; prozatím relativně klidně, ale stále větší počet lidí se přitom přímo či nepřímo odvolává na Hesselův slogan „Naštvěte se!“
Hesselova stejnojmenná publikace se stala doslova fenoménem. Knížečka stojí tři eura a prodalo se jí přes tři a půl milionů výtisků, když šest tisíc výtisků prvního francouzského vydání zmizelo během několika týdnů. Na spisek, který v době Facebooku a Twitteru cituje Hegela a Sartra, je to samo o sobě obdivuhodný úspěch. Poprvé vyšla v říjnu 2010 a byla ve Francii vyhlášena vydavatelským počinem roku; mnoho lidí si zřejmě radu starého pána skutečně vzalo k srdci a naštvalo se.
Odpověď na otázku, proč takový poprask, je zhruba trojí. Zaprvé, jak již o tom padla zmínka, je tu výjimečná osobnost autorova. Z mimořádně nadaného chlapce, jenž v sedmi letech s rodiči opustil rodný Berlín, aby již v patnácti odmaturoval v Paříži, se stal jedním z nemnoha nesporných hrdinů francouzského protohitlerovského odboje. Posléze z něho vyrostl diplomat natolik význačným, že mu byl udělen status doživotního ambasadora (ať už to znamená cokoli) a dodnes má diplomatický pas. Bezprostředně po válce spolupracoval s Eleanor Rooseveltovou a dalšími na formulování Všeobecné deklarace lidských práv. Na začátku šedesátých let dal podnět k založení Asociace pro vzdělávání v Afirca a na Madagaskaru a sloužil jako její první prezident. O dvacet let později byl jmenován do čela francouzského státního úřadu pro dohled nad audiovizuální komunikací; a tak by se dalo dlouho pokračovat.
Jestliže se dnešní NGOs mohou přetrhnout, aby konaly dobro všude po světě, nehledě na cenu a následky takového počínání, Hessel už to dělal půlstoletí před nimi. Je právě tím typem osobnosti, jenž dlouho trpce scházel (neschází-li dodnes) polistopadovému Česku: zasloužilý veterán kolbišť válečných, politických i kulturních, muž natolik finančně i společensky nezávislý, že se nemusí ohlížet na přízeň současných mocných; to, čemu Anglosasové říkají „elder statesman“, starý státník. Pozvedne-li takový člověk svůj hlas, je důvod mu naslouchat.
Zadruhé, v dnešním světě existuje pro leckoho mnoho důvodů k naštvání, dobrých i absurdních. K těm dobrým důvodům patří to, čemu můžeme pro zjednodušení říkat selhání elit. Politici nemají možnost, vůli nebo schopnost (nebo ani jedno) byť jen předstírat, že umějí vyřešit navzájem propojené makroproblémy svých zemí, od masové imigrace a sílící asijskou konkurenci přes hrozící energetickou a ekologickou krizi až po zoufale předlužené vlastní rozpočty. Ekonomické elity přitom bohatnou ostošest, aniž by je jakkoli trápilo, že drtivá většina ostatních má vyhlídky na máloco krom odříkání. Kulturní elity - které přesně to jsou? (Shakira? Viewegh?) I kdyby tady seznam končil, k naštvání to bohatě postačí.
Třetím důvodem je knížka sama a její bez nadsázky dokonalé načasování i formální a obsahové zpracování. Hessel nesděluje svým čtenářům nic nového nebo myšlenkově složitého. Opakuje obvyklé levicové polopravdy: kapitalismus je zlý a ten americký obzvlášť; Bush je sprosté slovo; Izrael páchá zločiny na palestinských Arabech; finanční trhy jsou zločinem samy o sobě. Násilí je také špatné, ovšem s výjimkou těch případů, kdy je namířeno proti něčemu, co se Hesselovi nelíbí - například Izrael.
To všechno je snadno srozumitelné a především ne zbytečně dlouhé. Knížečka má v originále devatenáct stran, v jiných vydáních mezi dvanácti a třiceti stranami. Pro lidi, jejichž pozornost je obvykle limitována 140 znaky twitterové zprávy, je to tak akorát.
Jako nápravu uvedeného zla nabízí Hessel obrodu ducha francouzského protinacistického odboje. Tím se protentokrát nemyslí, že lidé mají odjet do Anglie a počkat, až za ně jejich problém vyřeší Američané. Mají se naštvat, podobně jako se před šedesáti lety naštvali Hessel a jemu podobní za nacistické ukupace Francie. Právě naštvání vidí Hessel jako nutnou podmínku případné změny poměrů. „“ píše, „podobně jako těsto potřebuje kvásek.“ Naštvání je základní lidskou vlastností, ba přímo povinností těch, kteří se chtějí lidmi nazývat.
Není přitom přesně zjevné, jaké změny poměrů si Hessel žádá a jak hluboko by měly sahat. Nejkonkrétnějším nabízeným doporučením je práce v rámci OSN. Ona vágnost je jednak pochopitelná (koneckonců, málokdo je, alespoň ve Francii, víc „establishment“ než právě Hessel) a jednak sama paradoxně k popularitě Indignez-vous! přispívá.
Pro lepší porozumění je zde třeba trochu kontextu. Ve Francii není Hesselův manifest tak docela novou záležitostí. Již před třemi lety zaujala tamní čtenáře toho typu publikace L’insurrection Qui Vient (Nadcházející vzpoura), jejíž autoři se skrývají pod názvem „neviditelný výbor“ a která jasně mluví o rozpadu kapitalismu, demokracie a všeho, co k tomu patří. První část knihy identifikuje osm rovin od individuální po makroekonomickou, na nichž Západ selhává, a netají se trochu morbidním uspokojením z takového ohyzdného stavu věcí. V druhé části nabízí návod na uskutečnění protikapitalistické revoluce. (Francouzský establishment zareagoval tím, že sebral devět mladých anarchistů ve vesnici Tarnac poblíž města Clermont-Ferrand, jimž chtěl přišít autorství knihy a zároveň několik akci namířených proti francouzským železnicím; dříve by se jim řeklo sabotáž, dnes je to terorismus. Autoři knihy spojení s akcemi popírají a vina devíti mladíků nebyla nikdy uspokojivě dokázána.)
Ve srovnání s Nadcházející vzpourou je Naštvěte se! dílo velmi umírněné, přijatelné i pro lidi, kteří s anarchisty nemají a nechtějí mít nic společného - a přitom je samo dostatečně popuzené, aby rezonovalo s popuzeností ostatních.
Existuje však ještě další vysvětlení náhlé popularity Hesselovy knížečky. To hlavní, co Indignez-vous! svým čtenářům nabízí, není jednoduché vysvětlení neduhů tohoto světa. Má pro své stoupence něco lepšího: vykoupení z jejich vlastního dílu odpovědnosti za takový stav věcí. Viníky jsou Oni, zatímco vy (implicitní „my“, protože Hessel sám již naštvaný je) jste v tom nevinně. Kdo by se nechtěl přidat na stranu dobra, když jediné, co to stojí, je naštvat se na někoho jiného?
„Dával jsem přednost omlouvání sebe sama a z hříchů jsem vinil cosi neznámého, co sice bylo ve mně, ale nebylo součástí mne. Pravda byla samozřejmě taková, že to všechno jsem byl já. (…) Můj hřích byl o to nevyléčitelnější, že jsem sám sebe za hříšníka nepovažoval,“ psal svatý Augustýn v polemice s takovým manichejským vnímáním světa. Ale kampak se svatým na moderního Francouze, hrdého na vlastní ateismus.
Jaký nebetyčný paradox: muž, jenž ze zla viní kapitalismus, se chová jako komerční reklama. Vyperte tímto práškem a budete úžasně bíloprádlí. Půjčte si od naší banky a udělejte svůj život bohatší. Naštvěte se na Ně a budete rázem stát na správně straně dějin. Není divu, že se to dobře prodává - prášek, úvěr i Indignez-vous!
