Novela tu měla být už před lety a současný stav, kdy jde nový legislativní návrh do finiše, by tedy měl budit jen nadšení a jásot. Jenže k tomu má filmařská obec stejně daleko jako Řecko ke zdravé ekonomice. Novela sice zvyšuje okruh plátců do fondu, ale zároveň je velmi nedůsledná v bodech týkajících se vybírání příspěvků. Až naivně totiž předpokládá, že se nikdo nepokusí platbě vyhnout.
Na čestné slovo
Hlavním zdrojem fondu mají být podle novely dvě procenta z příjmů z reklamy a teleshoppingu velkých komerčních televizí, jenže tento zdroj patrně nakonec velká finanční očekávání nenaplní. Obliba a použitelnost reklamních formátů se totiž s časem mění, a i když klasická reklama zatím stále zůstává silným prvkem, stoupá podíl formátů, o nichž ještě před několika málo lety téměř nebylo slyšet – například sponzoring pořadů. Jenže právě ten patří mezi reklamní formáty, z nichž televize procenta odvádět nebudou. Stejně jako relativně nový product placement či injektáž.
To jsou ovšem jen reklamní formáty, které lze označit za standardní. Stačí pouhá vzpomínka na formáty jako Extra nákup České televize, jenž úspěšně obcházel procentuální omezení reklamního času a byl typickou ukázkou toho, že občas stačí trocha kreativity a zákon je bezradný.
Příspěvky vybírané od televizí mají ještě jeden drobný problém, a to jejich výpočet. Ani Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, ani žádný jiný podobný orgán nemá ze zákona možnost provádět audit. Autoři zákona proto počítají s tím, že kontrolu budou provádět příslušné finanční úřady. Jenže kdyby mělo jít o hloubkovou kontrolu schopnou odhalit případné neodvedení poplatků, potom by takový finanční úřad nedělal nic jiného. Filmový fond se tedy ve svých příjmech od televizních stanic bude muset spoléhat na čestnost televizí.
Audiovizuální otloukánci
Druhou významnou skupinou přispěvatelů do fondu se mají od roku 2016, tedy s tříletým zpožděním, stát provozovatelé audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání. K těm přistupuje novela jako k subjektům, jež používají dramatická díla jako prostředek k vytvoření zisku, a proto by měly na kinematografii přispívat. Kdo ale určí, který z videoserverů vysílá kinematografická díla a který ne? Tuto povinnost by měla mít rada fondu, jenže zákon nestanovuje pro takové rozhodování přesná pravidla. Stačí jeden studentský film, hraný seriál pocházející z vlastní produkce serveru, nebo série hraných scének? Tato pravidla mohou pochopitelně vzniknout později a na zákon navazovat, jenže to znemožňuje jakékoli dlouhodobé ekonomické plánování provozu videoserverů.
Zákon navíc počítá s tím, že by každý z provozovatelů měl platit jedno procento ze všech hrubých příjmů. Používá tedy stejně podivný princip, jaký vůči vysílatelům uplatňují třeba autorské organizace.
Zaplať si svůj film
Snad nejparadoxnějšími poplatníky se ale mohou stát provozovatelé převzatého satelitního a kabelového vysílání. V jejich případě by měla být platba vázána na počet přípojek, respektive za každého připojeného uživatele. Do fondu tak nakonec přispějí nikoli provozovatelé vysílání, ale zákazníci, kteří si službu platí. Kabeloví operátoři totiž mají s ohledem na konkurenci ceny nastaveny na nejnižší možné úrovni a běžnou praxí je, že výdělečnější služby nebo programové balíky dotují tu část služeb, která by při reálné ceně na trhu neuspěla. Jakýkoli další poplatek se tedy nutně projeví v ceně pro koncového zákazníka.
Zákon, jenž má za cíl podpořit financování kinematografie, je v základu dobrý, ale hrozí, že přinese víc problémů než užitku. Může způsobit nejistotu na trhu internetových videoslužeb, zvýšit ceny pro zákazníky kabelovek a nakonec se stejně vybere míň, než kolik se čeká.
Autor je majitelem audiovizuální společnosti Campus Media
