Tatranky, hermelín, žvýkačky Pedro, vitacit, lak na vlasy Lybar či mýdlo s jelenem představují jeden velký paradox. Doslova pod klenbou chrámu korporátního kapitalismu vyvolávají nostalgii po časech, kdy byl kapitalismus vydávaný za překonané společenské uspořádání. Symbolem retronostalgie se tak dnes staly repliky výrobků z časů, které měly být naplněním světlých zítřků. Řada lidí to miluje, v jiných naopak tohle vyvolávání duchů minulosti vzbuzuje nechuť.
Psychologie podobných marketingových akcí však pracuje s nostalgií mnohem hlubší, než je vysmívaný stesk po realitě doby nastávající puberty Husákových dětí. Jde spíš o tu pubertu než o husákovské roky, o dobu nekonečné zásoby naivních nadějí a o věk probouzení se do pocitu, že zásoba času je nevyčerpatelná a všechno je ještě před námi.
Granko v krabici s buclatým batoletem v sépiovém tónu si tak lidé nekupují proto, aby si do špajzu přivolali ozvěnu šedivého bezčasí socialismu. Důvodem je spíše přitažlivost poněkud rozmlženého vzpomínání na slast okamžiků, kdy bylo všechno ještě před námi. Proto asi není nutné pohlížet na podobná povyražení zbytečně přísně.
Pro lidi, kteří na socialismus vzpomínají v dobrém doopravdy, mohla být ovšem opravdu těžkotonážním retrem spíše nedávná návštěva čínského prezidenta. Z hradu duněla děla na počest komunistického pohlavára jako v padesátých letech. Na cestě z letiště opět zavlály rudé vlajky a mávátka, policie opět kroutila ruce demonstrantům a strkala je do antonů. S proklamovaným obdivem k zemi s nulovým respektem k lidským právům i duševnímu vlastnictví opět vystupovali ústavní činitelé, kteří tvoří naše zákony a ovlivňují naše životy.
To bylo panečku retro, vedle nějž se může jít klouzat i ono mýdlo s jelenem. Marketéři by měli zpozornět, nemalá cílová skupina tady očividně pořád existuje. K akci s mottem „osvěžující závan nostalgie“ by se dala využít třeba vodní děla.
