144 km/h hlavou dolů. Česká skeletonistka se řítí na olympiádu, i když v ledovém korytě tráví jen pár minut ročně
- Skeleton vypadá jako nejnebezpečnější olympijský sport.
- Anna Fernstädtová a Timon Drahoňovský však říkají, že takovou image mu budují marketéři.
- Přesto je skeleton disciplínou, která má svou vlastní diagnózu.
Těžko člověka na první dobrou napadne nebezpečnější olympijský sport než skeleton. Rychlá jízda vleže hlavou napřed pár centimetrů nad zemí v ledovém korytě, kde spíš sáně a trať ovládají vás, než že byste vy ovládali sáně. Dvě české osobnosti tohoto sportu Anna Fernstädtová a Timon Drahoňovský ale shodně tvrdí, že tak hrozné, jak to někdy vypadá, to není.
Trojnásobná juniorská mistryně světa, dvojnásobná bronzová medailistka ze světového šampionátu dospělých z loňského roku a také česká medailová naděje na aktuálních hrách XXV. zimní olympiády Anna Fernstädtová cítí, že by to začátkem února mohlo klapnout. Medaile pro ni nevisí vysoko – v letošním pořadí světového poháru skončila čtvrtá, se sezonou je spokojena. „Minulou a tuto sezonu jsem si závodění užívala, plánuju pokračovat i dál po olympiádě. Sice už to dělám patnáct let, což je docela dlouho, ale pořád mě to baví,“ říká devětadvacetiletá skeletonistka.
Dcera české matky a německého otce nejdřív závodila v Německu a za Německo, od roku 2019 pak pod českou trikolorou. Před třemi lety ale přišel jiný zásadní zlom v její kariéře. Lékaři jí diagnostikovali diabetes I. stupně, což znamenalo zásadní změnu životního stylu a mělo to logicky dopad i na její sportovní kariéru. S cukrovkou a kompenzační léčbou se sžívala mnoho měsíců, teprve nyní cítí, že nemoc konečně dokázala upozadit.
„Donedávna jsem upínala své myšlenky okolo závodění tak ze 70 procent na vyřešení všech věcí kolem cukrovky a tak ze 30 procent na výkon, teď jsou ty poměry opačné,“ vypočítává žena, jejíž příběh, image a charisma ji přivedly mimo jiné k marketingové spolupráci s Red Bullem, nově s konkurenční značkou Energy drinků Big Shock, co přináší vítané sponzorské peníze. „Pořád je ta nemoc do jisté míry hendikep, protože ostatní se soustředí na výkon ze 100 procent a já pořád musím řešit, jestli mám vůbec v pořádku ty základní předpoklady pro to, abych případně dobrý výkon podala,“ líčí Fernstädtová s tím, že často hlavně v tréninku musí čekat na optimální chvíle, až se hladiny cukru v krvi srovnají. „Když trénuju přímo na dráze nebo závodím, snažím se uměle si držet spíš o něco vyšší hladiny, abych byla v pohodě.“
Čeští skeletonisté jsou blízko špičky, ale daleko možností, jaké mají jejich konkureti
Sportu, který u mnohých budí mrazení v zádech, se začala věnovat ve čtrnácti letech v Berchtesgadenu, kam se její rodina z Česka přestěhovala. „S bratrem jsme oba dělali gymnastiku, jezdili jsme na tréninky do Salcburku, což bylo pak na dojíždění složité, bratr se dal na snowboard a já přes sportovní školu, kterou jsem navštěvovala, jsem objevila skeleton,“ vzpomíná Anna na své začátky v městysu známém nejvíc spojením s Orlím hnízdem Adolfa Hitlera. V jižním Bavorsku v podhůří Alp byly boby, sáně a skeleton běžnou kratochvílí, je tu potřebná infrastruktura. „První skeleton jsem měla půjčený od školy, tuším za nějakých 200 eur na sezonu. Závodili jsme po Německu, Rakousku, později v rámci širšího Evropského poháru.“ Dnes jako profesionálka a zaměstnankyně sportovního centra ministerstva vnitra Olymp využívá také základní podpory Českého svazu bobistů a skeletonistů (sáně jsou pod jinou organizací – Českomoravskou sáňkařskou asociací). Aby se dostala na ještě vyšší úroveň, řadu věcí si platí sama, právě díky sponzorům – jde například o firmy Cardion nebo Toi Toi.
Kromě ní se tomuto sportu v českých podmínkách věnuje i Timon Drahoňovský, talentovaný mladík, kterého k němu víceméně přitáhla právě Anna. Také on snil o letošní účasti na olympijských hrách v Cortině d’Ampezzo. Sezona mu ovšem výsledkově tolik nevyšla a na hry se nedostal.
Drahoňovský a Fernstädtová jsou vzdálení příbuzní. „Kdyby Anička nebyla rodina, asi bych neměl šanci se k tomu dostat. U nás se dá jezdit tak možná ve Smržovce, kde je sáňkařské koryto. Když přestupovala z Německa do Česka, nechal jsem se jí vést a zkusil to. Poprvé jsem jel v Siguldě v Lotyšsku, když mi bylo patnáct. Dřív to ani pravidla neumožňovala. To se ale mění, dnes některé země začaly do závodů posílat i mladší, třeba hodně mladých Ukrajinců se objevuje, nedávno nám dělal předjezdce jedenáctiletý kluk,“ podivuje se nyní dvaadvacetiletý sportovec.
V Česku není vhodná dráha neboli koryto ani pro závody, ani pro trénink. Nejbližším místem pro ostrý trénink je z Prahy zhruba hodinu a půl vzdálený saský Altenberg. A i v dalších ohledech je tento sport v českém kontextu spíš kuriozitou – samozřejmě myšleno obdivuhodnou, nikoli směšnou. „Přirovnal bych naše závody k formuli 1. Jezdí omezený počet závodníků, je omezený počet drah, jsou různé, různě složité, s různými zatáčkami. Altenberg je třeba dost technický, opak by mohl být Winterberg, dřív se jezdilo v Innsbrucku, tam stačilo lehnout, zavřít oči a čekat na cíl,“ přibližuje Drahoňovský.
Nejúspěšnější je ten, kdo má na trati nejméně práce
„Letní trénink je jen o startech, o výbušnosti, rychlosti – jako bych byla atletka sprinterka. K tomu je ještě třeba připočíst, že je to i zvláštní sprint, netypický pohyb s jednou rukou stále na saních,“ popisuje Fernstädtová. A jak představit samotnou jízdu, která se trénuje víceméně při závodních týdnech v zahraničí? „Existuje ideální linie pro každou dráhu, tu je potřeba rychle načíst a vědět, co kde správně udělat. Nejrychlejší je ten, kdo umí reagovat na variace jízdy, roli hraje například i jen pěticentimetrová odchylka od optimálního nájezdu do zatáčky. Chcete zkrátka projet dobře s minimálním pohybem, protože každý pohyb navíc stojí rychlost. Anebo ještě jednodušeji: zpravidla je nejúspěšnější ten, kdo má na trati nejméně práce. Důležitý je cit a do něj se člověk dostane jen časem, tím, že ta koryta sjede tisíckrát,“ poznamenává sportovkyně.
Deficitem Anny Fernstädtové býval start, lepší rychlost získala až tento rok, v jízdách se pak cítí silnější mimo jiné proto, že má podle svých slov dobrou motorickou paměť.
Další rezervy a pomyslných pár procent ke světové špičce, které Čechům chybějí, jsou v šíři podpůrného týmu a technologii, na niž skeletonisté dosáhnou. Němci, Britové, Italové jsou známí tím, že spolupracují s univerzitami, odbornými laboratořemi a snaží se v oblasti aerodynamiky či alchymie kolem nožů neustále přicházet s nějakou inovací.
„Já nic takového nemám, jsem odkázána na nabídku dvou tří sériových výrobců, na závod mám jedny sáně, několik sad nožů. Ladím je podle parametrů ledu v korytu, řídím se zkušenostmi, intuicí, vycházím ze zápisků z posledních jízd v předešlé sezoně na dané trati a upravuju to na místě podle potřeb. Týden začnu tak, jak jsem tam skončila naposledy,“ popisuje Fernstädtová. Je prý silná v analýze videa, a když opravdu hodně potřebuje, konzultuje své jízdy se spřátelenými trenéry švýcarské reprezentace.
Také Drahoňovský je zaměstnancem sportovního oddílu ministerstva vnitra Olymp, finančně mu s náklady na sezonu pomáhá stejně jako Fernstädtové zmíněný sdružený svaz bobistů a skeletonistů. Osobním trenérem, respektive poradcem, je mu bývalý reprezentační bobový pilot Dominik Dvořák.
Celkem ročně Drahoňovský na dráze, když se sečtou závody i tréninky, stráví 150 minut. Pro zajímavost: pronájem ledového koryta na jednu zhruba minutovou jízdu stojí podle místa v té které zemi od 35 do 80 eur. Jinak probíhá většina přípravy na suchu. „Trénuju běhy, sílu, rychlost, hodně koukám na videa. Stejně by člověk nebyl schopný jet 20 jízd denně. Vyvinete maximální fyzické úsilí při rozběhu, pak se musíte ve vteřině uklidnit, lehnout si, splynout se skeletonem a odřídit to. Po pár jízdách začne hlava dělat chyby.“
Pozor na hlavu! Sport, který má svou vlastní diagnózu
Jak vypadá celá sezona skeletonistů? V kalendáři mají přes zimu víkendové závody, v aktuální olympijské sezoně bylo takových zastavení sedm: Cortina d’Ampezzo, Lillehammer, Sigulda dvakrát, Winterberg, Svatý Mořic, Altenberg. V týdnu před závody mohou skeletonisté na dráze trénovat: mají možnost celkem šesti jízd ve dvou tréninkových dnech, kvalifikací na závod je úspěšné sjetí minimálně dvou jízd bez pádu až do cíle. Ty se Fernstädtové poslední dobou úspěšně vyhýbají. „Jako mladší jsem dost padala. Když jsem se převrátila na záda zavalená saněmi, dva dny jsem vždycky tak tak chodila.“
V kanadském Whistleru se jí dříve podařilo zapsat osobní rychlostní rekord, těžko představitelných 144 kilometrů za hodinu, běžně se na jiných drahách jezdí mezi 110 a 130 kilometry. Neoficiální světový rekord v rychlosti mezi skeletonisty drží právě z Whistleru Rus Alexandr Treťjakov, 146 kilometrů za hodinu. Drahoňovského maximálka je 139 kilometrů za hodinu ze Svatého Mořice.
„Jasně, je to adrenalinové, jedete přes 100 kilometrů v hodině hlavou dolů ledovým korytem, máte nízko těžiště, nemáte tolik kontrolu nad jízdou jako třeba u saní nebo bobů. To ale paradoxně vede k tomu, že u těchto sportů může docházet k více pilotovacím chybám, protože je vůbec víc možností tu chybu udělat, než co je pak možné pokazit ve skeletonu. Mně přijde, že se kolem toho, že je skeleton nebezpečný, dělá víc marketing, než že by tomu tak bylo. Nic fatálního se neděje, spáleniny, odřeniny, to jsou nejčastější zranění,“ vysvětluje Drahoňovský.
Nutno ovšem dodat, že jak u sáňkařů a bobistů, tak u skeletonistů se může častěji projevovat fenomén mikrootřesů mozku. Všechno jsou to korytové sporty. Na negativní souvislosti spojené s jízdami na ledu aktivně upozorňuje bývalá kanadská bobistka Christina Smithová. „Nakonec je výsledkem nechutenství, deprese, neschopnost se soustředit, mít v pořádku emoce. Nikdy jsem neměla velký otřes mozku, to vše je následek vibrací, které se postupně načítají,“ uvedla nedávno v rozhovoru pro televizi Vox.
V angličtině dokonce existuje speciální pojmenování této diagnózy: sled head. Na ledové horské dráze tlačí na závodníky přetížení o síle až přes osm g. A mikrovibrace, které sice znají všichni sportovci, třeba alpští lyžaři, jsou tu o to problematičtější, že skeletonisté mají hlavu přímo u ledu a na ní není moc „masa“, jež by tlaky ztlumilo, ve srovnání třeba s lyžaři, kteří stojí a pod krkem mají přes metr a půl vlastního tlumicího materiálu.
Mít tak rekord dráhy!
Mladí čeští závodníci otřesy nyní neřeší, dopady těchto efektů zatím nevnímají. Plány české skeletonové dvojice po olympiádě – pro Fernstädtovou třetí, pro Drahoňovského další televizní – jsou zcela konkrétní. „Chtěla bych někdy být na prvních třech místech v celkovém hodnocení Světového poháru. To je silný ukazatel kvality, to, že forma vydrží celou sezonu. Jednou vyhrát závod se dá, ale být úspěšná několik měsíců v kuse, to je víc. A taky bych chtěla jednou někde držet rekord dráhy. Je mi jedno kde,“ popisuje Anna Fernstädtová. Drahoňovský zůstává při zemi: „Já mám rezervy ve všem. Anička má skvělý cit, trochu horší starty, já jsem v obojím průměrný, takže musím celkově přidat.“
autor je redaktor a dramaturg pořadu Bilance České televize
