Český veřejný prostor je i po dvaceti letech od sametové revoluce stále ještě poplatný myšlení, které do naší civilizace začala vnášet ultraliberální ekonomie před zhruba 50 lety. Dlouhodobé přežívání těchto myšlenek vyvolává vážné vnitřní civilizační napětí, které může ve spojení s hrozícími střety mezicivilizačními vést až k existenčnímu ohrožení celé naší civilizační stavby.
Z hlediska celé civilizace se už hodně napravilo a ekonomičtí jestřábi v rozhodujících prostorech USA a EU museli vyklidit řadu dobytých pozic, např. v tématech, jako je bankovnictví, úvěr jako hnací síla růstu, klimatická hrozba, statistická lež, globalizace, deregulace a sociální smír. Ovšemže k tomu přispěly otřesy z hospodářské krize, kterou jestřábi nedokázali ani předvídat, ani jí čelit. Dokázali se těm, kteří ji předvídali, zprvu jen posmívat, a později jim vyčítat, že krizi přivolali svým sýčkováním.
Česká pozice se vyznačuje absolutním zmatkem ve vlastních řadách. Politika osciluje ode zdi ke zdi a otlouká si svou už i tak dost postiženou hlavu o dvě protilehlé zdi, a ještě svůj těžký otřes mozku vydává za pragmatický přístup. Podporu Izraele proti Palestincům, nepochybně správnou, nedokáže třeba principiálně zdůvodnit tím, že my a Izrael patříme ke stejné civilizaci, kdežto Palestinci k jiné civilizaci. Nikoli, my musíme naznačovat svou mazanost, která nám prý přes postoj k Izraeli přinese víc investic či aspoň zakázek nejen z malého Izraele, ale i z velkých USA. A jindy zase, při jednání s velikánskou Čínou, nedokážeme jasně říct, že naše civilizační zásada tolerance nám velí zastat se tibetské menšiny, nýbrž pragmaticky šilháme po investicích a zakázkách z Číny a nějací švorcoví dalajlamisté nám mohou být ukradeni. Tak to je ten zmatek, oscilace a nevypočitatelnost české politiky. Zbytečno mluvit o našich politických postojích k Evropské unii. Zeď, bum, druhá zeď, bác!
Naše nepředvídatelná politická pozice se bohužel, jak vidno, pořád ještě opírá o jestřábí pozici ekonomickou. Pokusy vydávat tuto pozici za pragmatismus či přímo za národní zájem důvěryhodné nejsou. Jde spíš o to, aby se ti, kdo se pomocí jestřábů chopili bohatství a moci, o nic z dobytých statků nepřipravili, ba aby mohli ve svém úsilí pod záštitou jestřábí ideologie co nejdéle a nejrozsáhleji pokračovat. Podezření, že tato ideologie nebyl prostý „vědecký omyl“, jako jich byly v naší civilizaci tisíce, nýbrž úmysl chopit se bohatství a moci proti všem, je neúčelné prokazovat různými indiciemi. Důležité je se takového myšlení zbavit v dalších případech, jako je třeba ČSA, Temelín, těžební limity nebo nejrůznější e-karty. Zmatek ve svých českých otloukaných hlavách máme kvůli tomu, že skoro nic nevíme o základech své civilizace. Civilizace je regulace, jak pořád dokola říkáme, a sotva se někde ujme malinké civilizační semínko, nemá jinou starost, než jak se nějakými pravidly odlišit od džungle i od případných jiných civilizačních rostlin.
O svém semínku si teď budeme dlouho povídat, protože jsme ty příběhy u nás v Čechách převážně buď vůbec neslyšeli, nebo je dávno zapomněli. O ultraliberalismu, běda, ty příběhy nebudou.
Dramatis personae
Hlavním protagonistou zakládajícího civilizačního děje je židovský jediný Bůh Jahve. V našem vyprávění o něm bude ještě mnohokrát řeč.
Na pozemské straně příběhu je v hlavní roli obsazen Mojžíš. Je to ten fousatý pán, jehož mohutnou sedící sochu chodíte obdivovat do římského chrámu San Pietro in Vincoli. Vytesal ji Michelangelo (1475–1564).
Mojžíš byl Hebrej a narodil se v Egyptě před rokem 1300 př. Kr. a žil za dlouhé vlády faraona Ramsese II. (1299–1232 př. Kr.). Spočítejte si to. Mezi Mojžíšem a Michelangelem uplynulo poctivých 27 století. Asi jako od založení Říma dodnes. Porozumíte, co je to civilizační kontinuita a jak bezvýznamná je sazba DPH v malinké ČR v roce 2012 po Kr.
Musíme si teď stručně připomenout hebrejskou genealogii. Praotec a zakladatel Hebrejů Abrahám pocházel ze sumerského města Ur v jižní Mezopotámii. Odtud emigroval a usadil se se svými lidmi v dnešní Palestině. Měl syna Izáka a ten pak měl dva syny jménem Esau a Jakub. Jakub měl synů hned dvanáct. Druhý nejmladší se jmenoval Josef. Josef byl hrozně chytrý a oblíbený, bratři na něho žárlili, a tak ho jednou, když společně pásli stáda, prodali jako otroka kolemjdoucímu egyptskému majiteli pracovní agentury. Otci Jakubovi namluvili, že Pepu sežral lev. Josef tak skončil v Egyptě, ale udělal tam za známých okolností obrovskou kariéru na faraonově dvoře. Hubená léta, prognostikovaná pro Egypt Josefem, postihla i Palestinu. Jakub se zbylými syny se vydali do předzásobeného Egypta na nákup obilí. Jednali s Josefem, a ten je nakonec se všemi jejich lidmi usídlil v severovýchodní části nilské delty, v zemi Gošen. Jakub umřel v Egyptě a dal se převézt a pochovat do rodinného hrobu v Palestině. Umřel i Josef a byl mumifikován a pochován v Egyptě. Pátá generace Hebrejů pak už v Egyptě zůstala a měla tam postavení otroků. Říká se tomu egyptské zajetí. Trvalo asi 300 let. Potom se jedné Hebrejce jménem Jochebed a jejímu muži Amramovi poblíže královského paláce narodil první syn. Byl to chlapeček Mojžíš.
Izraelité, tedy potomci Jakubovi (neboli Izraelovi), zažili v Egyptě populační explozi.
Přecivilizovaní Egypťané měli naopak demografické potíže, báli se, kdo je bude živit v důchodu, a nemohli se na populační boom těch izraelských cigošů už dívat.
Farao nařídil, že každý prvorozený izraelský chlapec musí být utracen. Neohrnujte hned nos, vejcovody izraelským ženám nikdo nepodvazoval, takže o úplné sterilizaci méněcenných ras nemohla být řeč.
Mojžíš byl roztomilé miminko, mámě ho bylo líto, a tak ho šoupla do košíku a postrčila ho po nilském kanálu směrem ke královským zahradám. Pak to už znáte. Babybox s Mojžíškem vybrala královská dcera, i jí se mimino líbilo, hledala se kojná, přihlásila se Mojžíšova vlastní matka, a Mojžíš tak nakonec zůstal v pěstounské péči princezny až do plnoletosti. Jeho skutečný genetický původ byl nepochybně znám, a to brzy i jemu samotnému, ale neslušelo se o tom mluvit, podobně jako dnes.
Mojžíšovi se dostalo vzdělání ve všech egyptských vědách, znalostech i dovednostech. Vypadalo to na strmý kariérní postup ve státní správě, ale krev není voda. Jednoho dne Mojžíš zabil Egypťana, který ubližoval jeho soukmenovci, a musel emigrovat do země Midján na Sinajském poloostrově. To mu bylo 40 let. V emigraci strávil dalších 40 let a oženil se se Siporou, dcerou svého šéfa Jetra, ale hlavně se tam poprvé setkal tváří v tvář s jediným Bohem Jahvem, který k němu mluvil z hořícího keře na hoře Horeb (Sinaj). Jahve Mojžíšovi doporučil, aby se vrátil do Egypta a vyvedl všechen izraelský lid z egyptského otroctví. Mojžíš to za neuvěřitelně barvitých okolností (10 egyptských ran) také učinil. Přešel se svým lidem suchou nohou rákosové moře a všichni stanuli znovu pod horou Sinaj, kde se mu kdysi v hořícím keři Jahve zjevil. Pro úplnost nutno dodat, že Mojžíš měl starší sestru Mirjam a mladšího bratra Árona. Mirjam byla trochu pletichářka, trochu feministka. Zaonačila to se svou vlastní matkou jako kojnou pro Mojžíška, aktivně se zúčastnila exodu, složila na události oslavnou píseň, ale Hospodina naštvala, když Mojžíšovi moc kecala do ženských, hlavně do té černošky (Kušanky) z Etiopie. Jahve nebyl nějaký rasista a Mirjam potrestal malomocenstvím, takže ve tváři zbělela jako sníh, když jako neměla ráda černošky. Mojžíš jí to ale u Jahveho urovnal a Mirjam se za 7 dní zase uzdravila.
Áron byl Mojžíšovým nejbližším spolupracovníkem už v Egyptě. Mojžíš měl vadu řeči, ve vypjatých situacích koktal (Slavomír Hubálek by to zajisté vysvětlil jeho pohnutým dětstvím mezi rodnou matkou a urozenou pěstounkou). Áron vyrůstal doma, problémy se svou identitou neměl, a tak ačkoli se intelektuálně nemohl Mojžíšovi rovnat, mlelo mu to dobře jako Zaorálkovi. Mojžíš ho tedy používal velmi často jako mluvčího Hradu a posléze i jako ministra kultu a svého zástupce. Mojžíš umřel na konci čtyřicetiletého pochodu v zemi Moáb na hoře Nebo nedaleko Jericha. Zemi zaslíbenou spatřil jen z dálky. Bylo mu 120 let a byl prý v plné fyzické i duševní kondici. O jeho hrobu se nikdy nic nevědělo a dodnes neví. Na místo Mojžíšovo nastoupil Josue, kdysi jeho osobní asistent a pak vrchní armádní velitel.
Výčet užitečné terminologie
O zmíněných událostech se vypráví v prvních pěti knihách Starého zákona. Podle tradice je sepsal sám Mojžíš (v hebrejštině). Moderní textová kritika odhalila některé pozdější ještě židovské redakční zásahy, celkově však mojžíšská autenticita pěti knih Mojžíšových nebyla popřena.
V důsledku jazykových změn ve Středomoří byl celý Starý zákon převeden židovskými učenci do řečtiny ve 2. století př. Kr. v Alexandrii. Překlad je znám pod jménem Septuaginta (sedmdesát – míní se počet lidí v překladatelském týmu). Pět knih Mojžíšových se v řeckém překladu nazývá Pentateuch (pět knih). Septuagintu přeložil posléze do latiny církevní otec Jeroným. Trvalo mu to asi dvacet let. Pentateuch přeložil v roce 400 po Kr. přímo z hebrejštiny. Hebrejsky se Pentateuch nazývá Tóra. Latinský překlad Písma Starého i Nového zákona se jmenuje Vulgata (versio vulgata, tedy mezi lidem všeobecně rozšířený překlad do tehdy mluvené lidové latiny). V latinské verzi mají knihy Mojžíšovy tyto názvy:
1. kniha Mojžíšova Genesis (prvopočátky). Má padesát kapitol. Pouze 1. kapitola je věnována kosmogonii (vznik světa a člověka). Dalších devět kapitol líčí příběhy lidí od Adama a Evy až po potopu světa a smrt praotce Noema. Jeho tři synové Sém. Chám a Jafet založili lidská pokolení (Semité, Hamité a Jafetovci). My Indoevropané jsme Jafetovci. Kapitola 11 je o jazykovém rozpadu lidstva (příběh o stavbě Babylonské věže). Zbylých 39 kapitol vypráví hebrejský dějepis od Abraháma až po smrt Josefovu v Egyptě (viz výše).
2. kniha Mojžíšova Exodus (odchod) má čtyřicet kapitol.
V 19 kapitolách pokračuje podrobný dějepis odchodu z Egypta až k hoře Sinaj. Kapitola 20 obsahuje Desatero přikázání (Dekalog), a to ve verších 2–17. Pro křesťany později upravil jeho znění církevní otec Augustin (354–403 po Kr.). Formální, nikoli věcné, odchylky vykazují verze církve východní a církví reformovaných, jakož i verze židovská. My se dále přidržíme u nás tradiční verze Augustinovy. Zbytek knihy Exodus se týká smlouvy mezi jediným Bohem Jahvem a izraelským lidem. Smluvní teorie vzniku státu není tedy v naší civilizaci žádnou novinkou a na věci moc nemění ani to, zda na transcendentní smluvní straně stojí jediný Bůh nebo nějaké jiné metafyzické „společenství“ (jako u smlouvy společenské). Mojžíš jako smluvní zprostředkovatel vyložil obsah smlouvy (Dekalogu atd.) izraelské smluvní straně v jejím táboře pod horou Sinaj a vysvětlil i protiplnění, spočívající v blahodárném působení mravního a právního řádu na trvalou existenci společenství a jeho zdravý rozvoj. Když to prošlo referendem, odebral se k transcendentní smluvní straně, která tehdy sídlila na vrcholku hory Sinaj (2494 m n. m.). Ta si přála písemný záznam smlouvy, který byl pořízen na dvou kamenných deskách po obou jejich stranách. Vylézt na ten kopec a sepsat protokol pár týdnů trvalo, protože Mojžíšovi v té době už táhla osmdesátka. Když se Mojžíš vrátil s protokolem do tábora, přišel k nejlepšímu. Konal se tam jakýsi open air festival či technopárty nebo co, kapely trsaly na strunných nástrojích a holky se kroutily jako žížaly, mlátily do bubínků a kastanět a uprostřed té vřavy stála zlatá socha telete, mladého to egyptského býka Apise. Izraelský lid před pár týdny odsouhlasil Smlouvu o přidružení k Jahvemu, a teď poskakoval okolo srpu a kladiva jako trotl. Áron, který měl Mojžíše v táboře Izraelitů zastupovat, na to koukal jako jelimánek a vysvětloval bráchovi, že se s lidem pragmaticky v národním zájmu rozhodli pro návrat do Egypta, kde býval vydatnější catering a levnější pivo. Svobodu – a vůbec mravní a právní řád – ať si Mojžíš s Jahvem strčí za klobouk a Smlouvu sinajskou i lisabonskou taky. „Hněv Mojžíšův zaplál, odhodil z ruky tabule u paty hory a roztřískal je.“ Dál čtěte v kapitole 32, verše 20 až 28. Vypukla blesková občanská válka, Mojžíš dal pobít asi tři tisíce nejagresivnějších extrémistů a vůbec debilů, pořídil náhradní tabule Smlouvy a uspořádal kult. O tom jsou kapitoly 35 až 40. Autor těchto úvah je mírumilovný člověk, ale tomu, že „zaplál Mojžíšův hněv“, se po posledních parlamentních a komunálních volbách a před volbami prezidentskými nediví
3. kniha Mojžíšova Leviticus (levitská) má 27 kapitol, věnovaných předpisům o zdravém životním stylu, a to až do nejmenších podrobností. Např. Lev. 11:29 stanoví, že „z malého zvířectva, které se hemží po zemi, je nečistý sysel, myš, ještěrka, hraboš, chameleon, gekon, mlok a krtek“. Pana prezidenta Klause to o krtečkovi moc nepotěšilo, ale co se dá dělat. Kniha se jmenuje Leviticus, protože je zvláště důležitá pro levity. Levi byl třetí syn praotce Jakuba, jeho potomci levité jsou jedním ze dvanácti kmenů izraelských. Mojžíš i Áron byli z kmene Levi. Mojžíš levitům svěřil státní správu osvěty, školství, hygieny, zdravotnictví i životního prostředí. Jako státní úředníci s definitivou nepodléhali vojenské povinnosti.
4. kniha Mojžíšova se jmenuje Numeri (počty). 36 kapitol, které se týkají statistiky a vojenství. Byl zřízen statistický úřad a jmenováni sčítací komisaři z každého kmene, kromě kmene Levi (viz výše). Jan Fischer by měl radost. První sčítání podle bojeschopných mužů nad dvacet let (plnoletost) proběhlo ještě pod Sinajem. Celkem bylo do statistických výkazů zaneseno 603 550 bojeschopných mužů (Num. 1:46). Vojsko bylo rozděleno do praporů, dalších útvarů a jednotek a byli jmenováni velitelé. Každý prapor měl své pevné místo, definované polohou vůči mobilní svatyni („archa úmluvy“). Autor vojenským věcem vůbec nerozumí, ale pro Karolinu Peake by měla být kniha Numeri povinnou četbou. Barták, Parkanová i Vondra tuto četbu zřejmě zanedbali. Po dvou letech, dvou měsících a dvaceti dnech od vyjití z Egypta vyrazil izraelský vojenský tábor od Sinaje na příští štaci do Kádeše. Vojáci zase jako vždy brblali, že je málo masa a nikde žádný mekáč, zatímco v Egyptě byl fastfood na každém rohu a v Horním Egyptě byly prý i supr vojenské zotavovny. Prezident Mojžíš zajistil vojsku podle smluvních podmínek s Jahvem letecký most, tedy zásobování formou křepelek, takže se podle Mojžíšova varování nemohl po krátkém čase nikdo na křepelčí hamburgery (tzv. McQuail) ani podívat. Simply clever. I’m lovin’ it. V Kádeši zemřela Mirjam a na příští štaci na hranicích Edómu i Áron. Mojžíš zůstal s tím zlobivým izraelským lidem už sám. Egyptský vasalský stát Edóm (jižně od Mrtvého moře) nepovolil Izraelitům průchod svým územím k Moábu (východně od Mrtvého moře). Dneska to na izraelské hranici poblíže pásma Gazy (pozdější území Filištínských) nevypadá o moc jinak. Ve složité politické i vojenské situaci, při střídavých bojích a příměřích na rozsáhlém území, si spolu s ochránci zvířat rádi vyslechneme roztomilý příběh o Balaamově oslici. Vládce státu Moáb (už ve sféře vlivu Asýrie) Balak pocházel z Mezopotámie. Když izraelská cháska vyžírala, jak on sám pravil, celé okolí (Num. 22:4), poslal až kamsi k Eufratu pro známého poradce a politologa Balaama. Na druhý pokus se Balaam s celým svým štábem přihrnul do Moábu na své jízdní oslici. Tehdy to bylo něco jako teď sportovní meďák. Poblíže izraelského kempu odmítla oslice jít dál a Balaam, vynervovaný jako Trpišovský, ji zbil. Když se to opakovalo potřetí, oslice promluvila. „Co jsem ti udělala, žes mě už třikrát bil?“ A hle, odkudsi se vynořil izraelský vojenský dopravní policista, v ruce služební zbraň, a upozornil Trpišovského že by ho byl už třikrát málem odpravil, nebýt inteligentní oslice, která na pokyn vždycky včas zastavila. No, nebojte se! Nebyl to policajt, ale Hospodinův anděl. Pravil: „Balaame, každý osel ví, že všude a pro všechno platí nějaká pravidla. Tak to vezmi na vědomí i ty.“ Balaam Trpišovský se pak zdvořile omluvil oslici i andělovi a polepšil se. Pro Balaka zpracoval se svým týmem analýzu, že se s Izraelity nedá nic dělat. Balak řekl, že na tohle Balaama nepotřeboval, a odmítl doplatit smluvní honorář. Balaam pak zase zmizel zpátky k Eufratu. Apokryfně lze soudit, že Balaam žaloval Balaka před mezinárodním rozhodčím soudem v Aššuru podle čl. 243 Chammurapiho zákoníku. Cizinky zavlekly mezi Izraelity nakažlivé choroby, přišla epidemie AIDS či co a po ní znovu předseda statistického úřadu začal počítat. Sčítala se teď druhá generace, narozená po pádu komunistickofaraonského režimu za bezmála už čtyřicetiletého pochodu ke svobodě. Tentokrát při cenzu napočítali 601 730 bojeschopných (Num. 26:51). Dnešní specialisté na statistiku a logistiku číslům nevěří. Znamená to totiž, že by celkový počet příslušníků národa byl okolo dvou milionů (se ženami, mladistvými a důchodci invalidními i starobními). Takové množství lidí prý nelze bez pevného území a vyspělé dopravní infrastruktury ani zásobovat, ani jím účelně pohybovat. Inu, na kolu v plechu a na toaletní papír asi nárok nebyl, ale jinak nevím. Smlouva opřená o normativní základ patřičně vynucovaný zmůže hodně. Jsme u Jordánu poblíže Jericha, kde Mojžíš zemře a Moáb padne (Num. 36:13).
5. kniha Mojžíšova je Deuteronomium (druhý zákon). 34 kapitol a legislativní smršť od začátku až do konce. Proč to, když tady zákonná úprava už byla z dob pod Sinajem (viz Exodus)? Mojžíš vysvětluje nutnost rekodifikace v rozsáhlém prologu či důvodové zprávě (kapitola 1–4). Uplynulo čtyřicet let od Egypta a generace narozená za pochodu už jako svobodná se má ujmout správy svých věcí. K tomu jí Mojžíš zanechává novou kodifikaci zcela v linii té původní. Předem sepsaný text byl promulgován ústně. Nechtěl bych být na té schůzi, kde to Mojžíš četl. Usnul bych už za pět minut jako Schwarzenberg. Ale možná bych vydržel až do kapitoly 5, verš 6–21, kde se opakuje Dekalog jako základ ostatních předpisů všeho druhu. Mojžíš dočetl, zazpíval děkovnou hymnu (kap. 32), pronesl řeč na rozloučenou (kap. 33) a zemřel (kap. 34). Do zaslíbené země nevstoupil.
To učinil až Josue, jak o tom vypráví další kniha Starého zákona po něm nazvaná. Mojžíš byl muž drtivé síly a neuvěřitelné moci. To jsou závěrečná slova Pentateuchu. A pohleďte, Michelangelo to věděl i po 27 stoletích.
Informační společnost
Vyprávěli jsme si příběhy, které i u nás byly donedávna majetkem každého, kdo vychodil základní školu. Intelektuální nadstavba nad příběhy patřívala do výbavy maturanta.
Nejkvalitnějším úložištěm informací není ani archiv, ani knihovna, natož harddisk. Je jím civilizačně formovaná selektivní a zaujatá lidská paměť. S pýchou o sobě dnes mluvíme jako o informační společnosti a nejsme nepodobni bezdomovcům, prohrabávajícím skládky odpadů a živícím se tím, co popelnice nebo e-shop zrovna poskytne. Vyvolává to v nás beznaděj a strach, co bude, až skládka vyhoří. A ono bude zase to, co už tak či onak bylo, a my o tom nevíme a nechceme vědět. My chceme v té obrovské, doutnající skládce najít něco zadarmo a dnes, lhostejno, co to bude. Promiňte!
Příště si při svém opakování k maturitě uděláme chronologický a zeměpisný přehled k začátkům své civilizace a pak si odříkáme Dekalog. Kdo ví, co všechno nás nad ním napadne. Taky si budeme muset zanaříkat nad justicí, pochopitelně že izraelskou, a vůbec urazit každého, kdo se bude cítit potrefen.
Tak to všechno upovídanému autorovi odpusťte.
