Jedno staré francouzské přísloví říká, že stát není živ z daní, nýbrž z důvěry občanů. Myslím, že totéž platí i pro ústavní soudnictví. Vyšší míra cirkulace soudních (ale i politických) elit by byla jistě ku prospěchu naší demokracie a též k posílení důvěry lidí v Českou republiku.
Slouží však tomu účelu fakt, že je de lege lata možné opakované jmenování téže osoby ústavním soudcem? V Česku funguje model koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví zaměřeného převážně na následnou abstraktní kontrolu ústavnosti. Máme patnáct soudců Ústavního soudu, které jmenuje prezident se souhlasem Senátu. To je stejně jako v Maďarsku a o dva více než na Slovensku. Funkční období našeho ústavního soudce je desetileté. Soudcem Ústavního soudu ČR může být jmenován (nikoliv zvolen) bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu (mj. věk nad 40 let), má úspěšně ukončené vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Výběr kandidátů na post ústavního soudce je svěřen prezidentovi republiky; jejich schválení má na starost horní parlamentní komora.
Zastávám názor, že ústavním soudcem by se tatáž osoba měla možnost stát jen jednou, jsem tedy principiálně proti opakované možnosti jmenování. Mám za to, že doba 10 let je pro výkon této mimořádné dostatečně dlouhá.
Z celospolečenského hlediska nepokládám za vhodné, aby se někdo stal takřka „celoživotním“ ústavním soudcem, tedy s oslabenější vazbou na běžný život. Jinak řečeno, aby nebyl uzavřen v pomyslné věži ze slonoviny, jenž se objevuje již v Bibli v Šalamounově písni. Myslím, že desetiletý pobyt v sociální skupině soudců je hraniční, aniž by se i na tom sebeodolnějším jedinci porjevila určitá míra sociálně-psychologické deformace.
Hlavní důvod pro omezení počtu funkčních období ovšem vidím v posílení nezávislosti a nestrannosti soudců. Jak píše německý sociolog a ekonom Max Weber, jedním ze znaků nezávislosti a nestrannosti je mimo jiné psychický stav rozhodujícího subjektu.
V souvislosti s některými nedávnými důležitými rozhodnutími našeho ÚS se také vyskytly názory, že rozhodování soudců mohlo být ovlivněno snahou o jejich případné znovujmenování. I předseda soudu Pavel Rychetský naznačil, že někteří soudci mohou být motivováni snahou zalíbit se politikům. „Nelze spoléhat na to, že blížící se konec mandátu, s jistým výhledem na možnost si jej prodloužit, neovlivní soudce v rozhodování, které může mít vliv na ty, kteří o jmenování rozhodují,“ řekl. S tím podle Hospodářských novin souhlasila i místopředsedkyně ÚS Eliška Wagnerová.
Povaha funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení ÚS, by si principiálně zasloužila omezení jakýchkoliv - i jen potenciálních - ataků na soudcovskou nezávislost. A právě možnost opakování funkčního období takovým atakem ze systémového hlediska je.
Šéf Nejvyššího správního soudu Josef Baxa uvedl k problematice opakovaného jmenování funkcionářů obecných soudů následující: „Nebudeme-li mít zákaz opětovného jmenování, tedy z druhé strany, dočkáme se toho, že budou funkcionáři, kteří budou hledat politickou podporu. Mám za to, že v zásadě poselství této myšlenky můžeme použít i pro naši tematiku.“
V ryze praktické rovině - aby naše justice zbytečně nepřicházela o zkušené právníky a právničky - by bylo vhodné, kdyby bývalé konstituční soudce bylo následně vyčleněno funkční místo v „běžné“ justici.
Součástí našeho pozitivního práva je již dlouho ustanovení, že výkon funkce soudce je neslučitelný s politickou angažovaností a podnikáním. Tato zákonná omezení pokládám za správná, nicméně bych je rozšířil o výše citovanou nemožnost opakování funkčního období, která je, dle mého soudu v souladu s ideou materiálního právního státu (État de droit, Rechtsstaat, Rule of Law), v němž neexistují privilegia, nýbrž jen funkční pojistky.
