O pornografii a feminismu

Kniha Hodné holky se dívají jinam vyšla v edici Gender sondy, zaměřené na témata spojená s genderovými studii, feminismem apod. Autorka v ní podává podrobný rozbor feministických postojů k pornografii, dále pak to, jak se tyto názory, formulované vesměs v zahraničí, odrážejí v českém prostředí. Ačkoliv má kniha chytlavý (její podstatu však ne zcela vystihující název), nejde o populární výklad, ale o teoretickou odbornou publikaci.

Kateřina Lišková vystudovala sociologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde od roku 2005 působí jako odborná asistentka oboru gender studies. Již ve své magisterské práci se zabývala feminismem (resp. problematikou znásilnění z hlediska feministických teorií) a feministickým a souvisejícím tématům se věnuje stále. Její poslední kniha, S genderem na trh (2010; společně s Lucií Jarkovskou a Ivou Šmídovou), se týká genderových stereotypů, které stále přetrvávají v českém vzdělávání a významně se projevují zejména při volbě povolání.

Kniha Hodné holky… obsahuje tři kapitoly. V první z nich autorka analyzuje různé pohledy na pornografii v rámci západoevropské a americké feministické obce. Tento úvod do antipornografického diskursu je pro čtenáře – nejen laického – velmi užitečný, vzhledem k tomu, že názory zahraničních feministických autorek u nás obecně známy nejsou a většina jejich prací ani není (zatím) k dispozici v českém překladu. Rovněž alespoň částečná orientace v uváděných názorech je nezbytná pro pochopení zbytku knihy, resp. pro utvoření vlastního názoru čtenáře.

Většina společnosti se pravděpodobně shodne na tom, že konzumace porna je privátní věcí a že je pornografie je neslušná, ne-li rovnou zavrženíhodná záležitost. Je ale překvapující se dozvědět, z jakých pozic a jakými argumenty jednotlivé proudy feminismu na porno útočí. A také to, že přístup k pornografii se u různých odvětví feminismu dosti odlišuje. Radikální feministky usilují o naprostý zákaz pornografie – což je mimochodem jedna z mála otázek, v níž se shodnou s radikálně konzervativními názorovými proudy ve společnosti. Feministkám však existence pornografie nevadí z důvodu mravnosti a morálky, nýbrž proto, že porno podle nich diskriminuje ženy, ukazuje je v podřízeném postavení a v extrémních případech může být inspirací pro znásilnění. Jiné, umírněnější autorky naopak úplný zákaz pornografie nepožadují; tvrdí, že feminismus, potažmo společnost, by se měl zajímat spíše o aspekty, které s sebou existence porna přináší, zejména práva pornoherců a pornohereček a regulace přítomnosti pornografie ve veřejném prostoru.

V autorka kapitole autorka předkládá názory jednotlivých antipornografických feministek. (Kapitolu z velké části tvoří citace, po nichž vždy následuje vysvětlení či trefné shrnutí.) Vlastní názory neuvádí, přesto je její přínos nemalý – v uspořádání pohledů jednotlivých feministických autorek tak, aby vynikly rozdíly mezi nimi, a v upozorňování na problematická místa, kde si tyto autorky samy protiřečí, nebo se v jejich tvrzeních dají najít logické trhliny. (Jako zásadní nedostatek v jejich úvahách vidí autorka skutečnost, že vnímají pornografii jako jednolitý souhrn produktů, určených pro heterosexuálního muže, přičemž úplně pomíjejí existenci – jakkoli skutečně minoritního – porna zaměřeného na ženy či sexuální menšiny.)

Ve druhé kapitole autorka pojednává vnímání pornografie v tuzemském kontextu. Pohříchu u nás toto téma zatím zpracovávají spíše sexuologové a kriminologové než feministické autorky a autoři. S touto skutečností si autorka poradila následovně: vybrala dvě české publikace, které hodnotí, konfrontuje s názory autorek z první kapitoly a hledá jejich průniky. Vybrala knihy Pornografie aneb Provokující nahota od mediálně známého sexuologa Radima Uzla a Mravnost, pornografie a mravnostní kriminalita, dílo kolektivu autorů, vedeného kriminologem Janem Chmelíkem. Podle autorky je úroveň těchto prací co do argumentace nevalná resp. nevědecká a autoři si občas sami protiřečí; názory antipornografických feministek a uvedených autorů se ale překvapivě často překrývají.

Ve třetí kapitole jde autorka ke kořenům tvrzení antipornografických feministek a zkoumá význam slov, sílu a moc jazyka. („Jazyk je plně pod kontrolou mužů, což s sebou přináší násilí na ženách …“, str. 109) Rozebírá zde závěry několika filosofů-lingvistů (např. Johna Langshawa Austina), z jejichž prací antipornografické feministky čerpaly (např. při obhajobě tvrzení, že porno není „slovo“, ale „čin“) a kriticky je hodnotí. Ačkoliv zmíněná diskuse nad tím, zda je porno spíše „slovo“ (speech) nebo „čin“ (act), se zdá být nepochopitelným slovíčkařením, ve skutečnosti jde pro americké feministky o otázku zcela klíčovou. V právním systému USA jsou totiž „slova“ chráněna v prvním dodatku ústavy neotřesitelnou zárukou svobody slova; pornografie jako „čin“ by se posuzovala v jiných ustanoveních (byla by blíže sexuálnímu obtěžování a diskriminaci na základě pohlaví, které ve Spojených státech trestné jsou). Tento aspekt v kontinentálním právním systému chybí.
Každá z kapitol je sama o sobě zajímavým čtením, nelze se však zbavit dojmu, že k sobě jakoby nepatří – není jasná přímá souvislost mezi nimi (zejména souvislost první a druhé s třetí). K tomu přispívá i fakt, že autorka občas i doslovně zopakuje argument, který již zazněl v některé z částí předchozích. Nabízí se otázka, zda kapitoly byly vůbec psány s úmyslem vydání v jedné publikaci. (Kniha vyšla s podporou Grantové agentury ČR, přičemž podmínkou grantu – s názvem Gender, sexualita a performativita v diskursech o pornografii jako sociální reprezentaci sexu – bylo právě vydání monografie; to někdy vede k publikaci nepříliš sourodých textů, které by za normálních okolností, bez grantu, patrně ještě absolvovaly redakční resp. vydavatelské úpravy.)
Tím, co by asi čtenáře po vyčerpávajícím rozboru antipornografických názorů zajímalo nejvíce – tedy praktickými dopady feministických požadavků na běžný život, se autorka zabývá na několika málo stránkách na samém konci knihy. O tuzemské právní úpravě ohledně pornografie se téměř nezmiňuje. Uveďme, že v Evropě je pornografie, resp. její přítomnost ve veřejném prostoru zakázána resp. omezována s ohledem na ochranu morálky, zejména mladistvých. Antipornografické feministky však usilují o změnu pohledu na věc – požadují zákaz porna proto, že je nositelem diskriminace žen. V Česku v současné době pornografie sama o sobě trestná není – k trestnosti je třeba, aby se jednalo o pornografii dětskou (v tom případě je trestné i její držení), nebo musí dílo obsahovat explicitní násilí. Definovat pornografii – což je podmínkou k jejímu případnému zákazu – je pochopitelně obtížné, neboť neexistuje objektivně určitelná hranice mezi uměním a pornem. Během čtení celé knihy vlastní názor autorky spíše nenápadně probleskuje, než že by jej explicitně projevovala. Což je sice z formálního hlediska v pořádku, neboť jde – jak se uvádí v anotaci na zadní straně obálky knihy – o analýzu; je to ale škoda. Zejména proto, že z oněch náznaků lze vytušit, že autorka se s antipornografickými feministkami v nejmenším neztotožňuje, naopak uvádí, že realizace jejich návrhů se (např. v Kanadě) ukázala jako zcela kontraproduktivní. (Autorka je mimochodem známá tím, že na svých přednáškách studentům porno promítá. V rozhovoru pro studentský časopis FSS MU Halas č. 3/2010 uvádí mimo jiné, že „pornografie není jen jedna, existuje celá řada jejích druhů“ a že ji „zajímají pornoherečky, režisérky a pornoproducentky, které dělají jiné než mainstreamové porno“.) V této souvislosti lze litovat, že v této knize dala svému vlastnímu názoru tak málo prostoru.