O svěcení (Pentateuch pro právníky, díl V.) | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

O svěcení (Pentateuch pro právníky, díl V.)

O svěcení  (Pentateuch pro právníky, díl V.)
Nekvašený chléb
• 

JUDr. Karel Čermák je exprezident České advokátní komory a exministr spravedlnosti

Dnešní finanční analytik a Harpagon si jsou v neschopnosti abstraktního myšlení podobni − a mnoho dalších příslušníků naší civilizace je na tom právě tak, píše Karel Čermák.

Už při úvahách nad prvními dvěma přikázáními jsme se pokoušeli dovodit, že za jejich zdánlivě jednoduchým a dobře zapamatovatelným zněním se skrývají závažné abstraktní myšlenky a východiska k řešení těch nejobecnějších otázek existence světa a člověka. Analýzu prvního přikázání jsme nazvali „o víře“ a dospěli jsme v ní až k naléhavému doporučení, proč se přiklonit k „metafyzickému monismu“. Při rozboru druhého přikázání jsme uvažovali „o jménu“, a to se závěrem, že jméno je identifikátorem postavení jsoucna v „nebeské hierarchii“, jak to nazýval Pseudo-Dionysius či v „kosmickém řádu“, jak bychom to možná dnes nazvali my. Hromadné a trvalé odmítnutí konceptu metafyzického monismu, stejně jako vážně míněné nepřípadné přiřazování jmen k bytím svou podstatou odlišným, vede ke ztrátě orientace (k bloudění), přičemž dlouhodobé bloudění rozsáhlých lidských společenství může pochopitelně vést až k civilizačním krizím, ne-li k rozpadu celé civilizační stavby.

Jazyk Desatera

Dekalog je ovšem určen všem minulým, současným i budoucím příslušníkům naší civilizace, a ti jsou si v mnoha ohledech nerovni. Jsou si nerovni i ve schopnosti abstraktně myslet, ať už je to způsobeno geneticky nebo výchovou, a tato nerovnost přechází už tři tisíce let z generace na generaci navzdory všem novým poznatkům o genomu a reformám vzdělávacího procesu, a aniž se mění vzájemný poměr schopných a neschopných, jenž činí podle mne přibližně 1 : 10, a podle pana prezidenta Zemana dokonce 1 : 1000 (horních deset tisíc ke spodním deseti milionům). Dříve investor uchovával svůj kapitál ve zlaťácích v truhlici a porovnával ražbu a otěr zlatých mincí s jejich aktuální kupní silou. Dnes investor tápe v dluhopisech, akciích a derivátech, a to evropských, amerických i asijských. Dříve zkoumal nedobytnost a ohnivzdornost truhly, dnes mu jde o rating bank a jejich odolnost v zátěžových zkouškách. V neschopnosti abstraktně myslet není, jak vidíte, zase až takový rozdíl mezi Harpagonem a finančním analytikem.

Inu, a protože je dekalog určen, a možná převážně, investorům a analytikům, musí být psán jazykem jim srozumitelným, tedy víceméně jednoduchým a konkrétním. „Nepokradeš“ je vzorovým příkladem takového jazyka, a stejně to není nic platné, protože to, co zmizelo, nepokradli Kolibřík s Mazánkem a jejich analytici, ale neviditelná ruka trhu, což je jejich tak řečený bílý kůň, jehož považují za vrchol abstraktního myšlení.

To by všechno bylo ještě celkem fuk, kdyby tato podnikatelská veřejnost po vyslechnutí prvního přikázání nelíčila Boha jako fousatého dědečka, který vykukuje za obláčkem a má trojúhelník rovnostranný na hlavě, a nedovolávala se astronauta Remka, že on dědečka za obláčkem neviděl. A když jim řeknete, že právě tohle, tedy zneužití jména Boha pro fousatého dědečka, zakazuje druhé přikázání, tak jsou v pohodě, prohlásí vás za neznaboha, protože říkáte ježišmarjá, a vystrčí na vás prostředníček, což, jak správně usuzují, pod druhé přikázání nespadá, neboť to spadá pod neschopnost abstraktního myšlení.

Zašli jsme už daleko a mohli bychom zajít ještě dál, třeba až do chrámu, a pozorovat kněze, jak tam místo bohoslužby předsedá shromáždění charismatiků a v rytmu swingu se neobrací s modlitbou chvály a díků k Bohu, nýbrž s prosbou o přízeň se obrací čelem k fanouškům a fanynkám jako dýdžej na diskotéce. Ale autorovy představy o bohoslužbě stejně jako o podnikání beznadějně uvázly v době temna a v lepším případě triumfalismu. Tak mu to promiňte. Už toho nechá.
Třetí přikázání zní „pomni, abys den sváteční světil“. Je to příkaz a počítá se mezi povinnosti člověka k Bohu. Ani se třetím přikázáním to nebude tak úplně jednoduché, jako že máte jít každou neděli na schůzi charismatiků nebo aspoň na Halíka či Czendlika.

Den civilizace

Vznik naší civilizace nebyla nějaká náhoda nebo Mojžíšova improvizace.
V knize Exodus se odchod z Egypta popisuje jako pečlivě připravená akce Mojžíše a Árona spojená s povstáním proti faraonovi. Mojžíšovi se do riskantního podniku moc nechtělo a Jahve ho musel dlouho přesvědčovat a ujišťovat veškerou svou podporou, než ho pohnul k jednání. Jahvova podpora byla masivní, a my, pamětlivi své civilizační zásady metafyzického monismu, snad ani nemáme důvod pochybovat o tom, že bez spolupráce s transcendentní silou Jahvovou se něco tak šíleného, jako byl exodus, ani nedalo uskutečnit.

Již jsem říkal, že Hebrejové byli od vstupu na egyptské území usídleni v zemi Gošen v severovýchodní části nilské delty. Strávili tam tři nebo čtyři staletí. V době nedlouho před exodem tam farao Ramses II. dal vytyčit průmyslově obchodní zónu a developeři začali stavět mohutnou výrobní, obchodní, dopravní, skladovou, administrativní i vládní a mocenskou infrastrukturu. Hebrejové v tom všem hráli důležitou úlohu zdroje kvalifikované a levné pracovní síly. Bylo postaveno celé nové město Ramses jako středisko egyptského zahraničního obchodu. Když tedy Mojžíš začal Hebreje organizovat a právě v těchto místech shromažďovat k odchodu ze země, znamenalo to vážný zásah do hospodářské politiky celého Egypta, zvláště do jeho politiky zaměstnanosti. Jako kdyby se z ničeho nic začala k emigraci chystat celá Mladá Boleslav, Kolín, Nošovice a k tomu ještě Arcelor Mittal a MUS.

Mezitím nastala jarní rovnodennost a blížil se první jarní úplněk Měsíce. Mojžíš, a hlavně Jahve, měli už dost těch tahanic s konzervativním faraonem a s jeho ultraliberálními kmotry a poradci. Bylo rozhodnuto o konečném úderu.

V noci při úplňku měla Egypt, patrně jen severovýchodní, pročesat komanda Jahvových andělů a pobít Egypťanům všechno prvorozené, ať lidi, nebo dobytek. Možná, že to byla i komanda z Áronových milic. Hebrejům bylo doporučeno zabít si k večeři beránka, pomazat jeho krví futra svých dveří, sbalit se na cestu, beránka upéct na ohni, ve spěchu ho na stojáka sníst a s plným žaludkem se vydat na pochod. Komanda nevstoupila do dveří, označených krví beránka. Izraelský národ, shromážděný u města Ramses, se vydává za jarního novoluní na cestu ke své civilizaci a svobodě. Kdoví, kdy se pořádně najedí příště? S sebou mají v baťůžcích jen syrové nekvašené těsto na macesy.

Je to dramatický příběh a připomínáme si jej od té doby každoročně. Jsou to židovské svátky Pesach („přejití“ dveří označených krví beránka) a pozdější křesťanské svátky Pascha (Velikonoce). Bylo to právě o Pesachu, kdy byl Kristus za 1200 let zajat, ukřižován a kdy vstal z mrtvých. Řečtina i latina slovo transformovala do „pascha“. Je to největší svátek naší civilizace. Je dodnes pohyblivý, tedy závislý na pohybu nebeských těles Slunce (rovnodennost) a Měsíce (úplněk). Jaro platí jen pro severní polokouli. Na jižní je to podzim. To nevadí. S jarem to nemá co dělat. Jaro je pouhý folklor.

Pomni, abys Velikonoce jako Den naší civilizace světil! Kraslice barvit a holky šlehat pomlázkou nemusíš.

Další dny sváteční

Nad velkolepým příběhem deseti egyptských ran a nad jejich popisem v knize Exodus nás pochopitelně mohou napadnout i četná aktualizující srovnání. Do očí bijí v souvislosti s přírodními pohromami třeba slova „ … i povolal farao mudrce a čaroděje egyptské ….“, aby jako něco vymysleli, ale „učenci egyptští nesvedli nic“ (viz. např. Ex. 7:11, 22 nebo 8:3, 11). Nechali to raději na politicích a ti Mojžíšovi vždy všechno naslibovali, ale když jim trochu otrnulo, tak to zase odvolali, jak je to ve vyspělých technických civilizacích zvykem už dávno před baronkou Thatcherovou a jejím retardovaným českým žactvem. Lze si představit všechny ty egyptské mudrce, učence a čaroděje z ústavů meteorologických, vodohospodářských, hygienických, zemědělských, energetických, možná i z jaderného výzkumu, ale hlavně z Liberálního institutu a z kateder politologie při nejrůznějších vysokých učeních státních, náboženských i soukromých, že jsou z toho počasí a ze žab ve faraonově posteli úplně perplex, že žádají zvýšit dotace, zrušit Jahveho i Brusel, provést reformu Akademie věd a vůbec reformovat celý Egypt tak, aby všechno, včetně ovádů a kobylek, fungovalo na karty.

Ale zpět ke třetímu přikázání. Z civilizačního hlediska jsme zatím konstatovali, že největším svátkem jsou Velikonoce. Dohodněme se, že tento český název budeme nadále užívat při plném vědomí toho, jak složitý vývoj k vytvoření tohoto slova v našem mladém indoevropském jazyku vedl. Povšimněme si zároveň, jak prastaré civilizační konotace to mladé křesťanské slovo má. A konečně nezapomeňme zase pochválit Mojžíše za trvanlivou sílu jeho abstraktního myšlení. Velikonoce nejsou navázány na žádný kalendář, ani na žádnou teo-rii vysvětlující pohyb nebeských těles. Rovnodennost je jev pozorovatelný čistě empiricky bez ohledu na to, zda se Země otáčí kolem své osy a zároveň kolem Slunce, či zda je umístěna na prkénku, nad nímž tu a tam vykoukne Slunce a Měsíc, a tu a tam se za ním zase schovají. Důležité je zjištění, že Slunce si při tom počíná naprosto pravidelně, a ne pátrání po tom, co Slunce dělá, když je schováno za prkénkem. Stejně empiricky se dají zjistit okamžiky slunovratu, tedy obrat Slunce z horní polohy do dolní a zase zpět. Svátek naší civilizace navázal Mojžíš na rovnodennost (střed mezi dvěma po sobě jdoucími slunovraty) a na tom nebylo a nikdy nebude třeba nic měnit. S okamžikem slavení Velikonoc nepohnul ani Koperník, ani Galilei, geocentrismus ani heliocentrismus a nepohne s ním ani Institut Václava Klause, byť by v něm pracoval třeba i Petr Hájek. S Velikonocemi nepohne ani žádný kalendář, egyptský, babylonský, čínský, juliánský, gregoriánský, ba ani mayský nebo jakobínský. Velikonocům je úplně jedno, připadnou-li na 18. brumaire, 4. prosinec nebo libovolný den v čínském roce čuněte. Zase vidíme, jaký byl Mojžíš pašák. Kéž by nám Den civilizace ještě dlouho vydržel. Až zanikne, bude to i konec naší civilizace.

Mojžíš nebyl jen jedinečný teoretik a veliký stratég. Byl to i každodenní praktik a znalec lidské psychologie. Jeden svátek do roka by bylo málo. Nechat další svátky jen na králích, parlamentech, prezidentech a ředitelích škol se mu nechtělo, protože by ze svátků byl strašný bordel. Však to vidíte u nás.

Sluneční cyklus je (přibližně) 365 dní a každé další dělení, např. na kalendářní měsíce je umělé. Je zde ale ještě Měsíc. Jeho cyklus je přibližně 28 dní. To je beze zbytku dělitelné 2, 4, 7 a 14. Tím dostaneme cykly o čtrnácti, sedmi, čtyřech a dvou dnech. Mojžíš vybral dělení čtyřmi. I máme tu týden ze sedmi dnů, a každý sedmý den je den sváteční, ať už je to šabat, sabat, šábes, sobota nebo v křesťanství pak neděle. Ostatně podle staré židovské tradice (Gen. 2:1-3) i Jahve stvořil svět v šesti cyklech („dnech“), a „sedmý den požehnal a posvětil jej, neboť v něm odpočinul od všeho díla, které stvořil a udělal“. Týden tedy odpovídal i mojžíšskému principu metafyzického monismu.

Týden se sedmým dnem svátečním je produkt naší – a jen naší – civilizace, a i za něj vděčíme Mojžíšovi. Přežil už tři tisíciletí a nikomu se naštěstí ještě nepodařilo jej odstranit, ač tady takové pokusy byly (např. desetidenní zcela umělý cyklus jakobínského kalendáře). Co lze v tomto směru čekat od Klause a od Hájka, nevím, ale třeba třídenní cyklus by byl nádherně antibruselský a Češi by jej nadšeně uvítali.

Všimli jste si krásné české etymologie slova „neděle“? I ten Rusák má „vaskresenje“ („vzkříšení“, tj. Krista). Kdepak my Češi! Na nedělání jsme halt jedničky. A taky na výmluvy a okecávání.

Světit a slavit Z civilizačního hlediska se nám teď dny sváteční rozpadly na dva typy. Jeden typ je výroční, a to jsou Velikonoce, s nimiž nikdo nedokáže pohnout. Druhý typ má týdenní periodicitu a funguje tak, že vždy jeden den ze sedmi, obvykle sobota nebo neděle, je sváteční. S tímto umělým schématem by pohnout šlo, ale jen blázen by se o to pokoušel.

Kalendáře užívané postupně v naší civilizaci byly ovšem zaplněny, a i ten současný gregoriánský je zaplněn, množstvím dalších slavností. Velká část těchto slavností má universální náboženský charakter (Vánoce, Svatodušní svátky, Všech svatých, Památka zeesnulých atp.), jiné se opírají o lokální tradice a výročí (třeba svátek sv. Václava v Čechách), a ještě jiné o nadnárodní aktuální tematizaci, ne-li komerci (např. Den ředkvičky, pokud něco takového existuje). Nechceme těmto slavnostem nikterak ubírat na důležitosti, ani je podceňovat, či dokonce zesměšňovat, ale jejich civilizační význam je mnohdy nepatrný.

Je nutno znovu připomenout, že nad Dekalogem uvažujeme z hlediska civilizačního, a nikoliv z pohledu náboženského. To neznamená, že si hluboce nevážíme dalších náboženských slavnostních dnů židovských i křesťanských v různých denominacích, ale k jejich významu a tradicím lze získat informace u profesionálních teologů, a v případě slavností čistě civilních u historiků nebo sociologů.

Nám poskytnou dost prostoru k dalším úvahám neděle, příp. soboty, a Velikonoce. Jazyk Desatera se snaží o jednoduchost, jak jsme si už řekli, ale není zas až tak jednoduchý, aby nedokázal rozlišit svátek a slavnost a také svěcení a slavení. Třetí přikázání říká, že nemáme zapomínat (pomni!) světit dny sváteční, ale úplně mlčí o slavení dnů slavnostních. Neukládá nám tedy nosit lampionky na výročí VŘSR, ani soudružkám kara-fiáty k MDŽ. Průvod na 1. máje taky není obligatorní, protože to všechno nemá s naší civilizací nic společného a nemůže to nijak ovlivnit náš vztah k ní a k jejím hodnotám.

V životě jednotlivce hrají důležitou úlohu ještě také soukromé slavnosti, k nimž patří narození, sňatek a pohřeb. Můžeme je snad nazvat slavnosti existenciální nebo metacivilizační, a to ve smyslu, že se tak či onak vyskytují snad ve všech civilizacích a nejen v té naší. Slavnost narození bývá v naší civilizaci spojena s přidělením jména (a se zařazením do existující společenské jednotky), sňatek se změnou jména (a s vytvořením nové společenské jednotky) a pohřeb s uchováním jména (a zařazením do transcendentní společenské metajednotky). O jméně jako o jedné z našich základních civilizačních hodnot jsme mluvili v souvislosti s druhým přikázáním. Soukromé slavnosti bývají spojovány s obřadem, jehož význam hluboce tkví v civilizačním náboženství (obřízka, křest, slavnostní slib, odchod jinam). Slavnosti tak vyvolávají hluboké emotivní prožitky, ať už je to radost, štěstí nebo smutek. Svěcení svátku je důstojnost, úcta, pocta. Slavení jsou převážně city.

U nás to ale motáme všechno páté přes deváté a hlavně slavíme! Na promoakcích jsme už prodali 100 000 hrnců! Naší televizi je dvacet let! Naše partaj je osvědčená značka! Církev katolická je nejstarší firma světa! Slavíme! Divím se, že nás nefackuje hanba.

Periodicita jako civilizační hodnota

Snažili jsme se vystihnout, jakou civilizační roli hraje krátkodobá (týdenní) a střednědobá (roční) periodicita v lidské společnosti a jak Mojžíš tuto periodicitu šikovně opřel o empirické pozorování naší malinké části vesmíru a o dělení celým číslem beze zbytku. Dlouhodobou periodicitu (např. mayského kalendáře) považoval naproti tomu za zbytečnou, protože by ji ještě ani dnes nebylo o co kosmického opřít. A k čemu by to taky bylo dobré při průměrné délce lidského života a lidské civilizace?

Na druhou stranu je ovšem třeba důsledně odlišit dny sváteční ode dnů ostatních (všedních), což se zejména týká týdenní periodicity. Přitom měl týden neobvyklé obtíže zejména v období, kdy naše civilizace překonala úzký židovský národní rámec a globalizovala se přijetím křesťanství. Byly to potíže zejména jazykové, protože panující latina týden a názvy dní v týdnu neznala a i církevní latina si dodnes vypomáhá řeckým novotvarem „hebdomas“ (sedmidní) a názvy „feria secunda, tercia“ atd. pro pondělí až pátek. Pomnožné substantivum „sabbata“ (šabat) vnímala latina jako židovský import (asi jako my dnes muslimský „ramadan“), církevní latina pak připustila i singulár „sabbatum“ (sobota) a pro „feria prima“ vytvořila název „dies dominica“ (den Páně) a zkráceně „dominica“ (neděle). Pojmenování „týden“ a dnů v týdnu se vytvořila až po rozpadu latiny na románské jazyky, a ne zcela závisle na tom i v jazycích slovanských a germánských s přijetím křesťanství. Mojžíš nám dal se svým týdnem pořádně zabrat a hlavně našim ubohým dětem, které tyto zbytečné znalosti zdržují od užitečných a zábavných činností na herních konzolích, podobně jako je zdržují Sultán a Tyrl.

Nic naplat, děti se to nakonec všechno naučily, ale ne kvůli civilizaci, nýbrž kvůli univerzalitě té mojžíšovské znalosti. „Ve čtvrtek příští týden“ je téměř globálně použitelné, a my se tomu ani nedivíme, protože si myslíme, že na to přišel Steve Jobs nebo chicagská ekonomická škola a o Mojžíšovi a Desateru jsme v životě neslyšeli.

Ještě důležitější než jakási teritoriální univerzalita pokynu „nezapomínej rozlišovat dny“ je univerzalita personální. Pokyn se vztahuje na každého příslušníka naší civilizace, a nemá ani hypotézu ani sankci, ale pouze dispozici, jak jsme o tom už kdysi mluvili. Při rozlišování dnů jsme se už věnovali rozdílu mezi „světit“ a „slavit“, ale neméně důležitý je rozdíl mezi „světit“, „pracovat“ a „odpočívat“. Můžete si to ve volných chvílích promýšlet. Jisté je, že světit něco prací, povalováním na kanapi nebo pobytem v chrámu spotřeby je civilizačně poněkud zvláštní. Zásadní ovšem je, že rozlišovat dny mají svobodní i otroci, zaměstnavatelé i zaměstnanci, staří, mladí, děti i dospělí, muži i ženy jakékoliv sexuální orientace, ba dokonce i podnikatelé v řetězcích, ve výkupnách kovů, zastavárnách a v herním byznysu. Pravidlo „nezapomínej rozlišovat dny“ lze ještě doplnit pravidlem „nezapomínej rozlišovat činnosti“. Když pracuji, tak pracuji. Když odpočívám či slavím nebo se bavím, tak nepracuji, na rozdíl od té slavné české manažerky, co řídila své impérium z postele, kde se zároveň bavila a odpočívala. Když světím, má být sváteční můj vzhled, pokrm, činnost, ale hlavně myšlení. Sváteční myšlení se obrací do mého vlastního nitra a testuje tam mou konformitu s hodnotami naší civilizace. Tomu je třeba se naučit a každému jinému to také umožnit, tedy k práci ho nenutit (leda výjimečně) a ničím ho také od svátečního myšlení neodvracet.

Plynutí času je v naší civilizaci díky třetímu přikázání pravidelné a předvídatelné a různé lidské aktivity jsou od sebe oddělitelné, na rozdíl od džungle. Ani různé pohromy, ať přírodní, ať společenské, nedokážou spolehlivost tohoto očekávání na delší dobu přerušit. Měl to ten Mojžíš ale promyšlené!

Těšíme se na víkend

No, neříkejte, že ne. Den sváteční ale promarníte, jestli zapomenete, že svoboda není spotřeba a spotřeba že není štěstí. To nás už Mojžíš naučil a každou neděli si to máme opakovat. Vždyť ono i to třetí přikázání je o povinnosti k nám samotným. K lidem. Jahve nás ke své existenci nepotřebuje. Je to naopak. Tak se nezabijte někde na raftu a ať vás nesežere tygr ve svobodné džungli.

Příště začneme čtvrtým přikázáním o povinnostech člověka k bližnímu. Paradoxně možná zjistíme, že to jsou zároveň povinnosti k Bohu.

Autor: JUDr. Karel Čermák je exprezident České advokátní komory a exministr spravedlnosti
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!