Aukce už dávno nejsou uzavřenou událostí jen pro zvané z řad obchodníků a odborníků. Kromě večerních aukcí, které tvoří výjimku, nepotřebujete pozvánku, neplatíte vstupné a nemusíte dodržovat ani žádný dress code. Pojďme se tedy podívat, jak taková aukce s uměním vypadá.
Novodobé fungování aukčních domů, jak jej známe dnes, je záležitostí teprve přelomu 80. a 90. let 20. století, a to v České republice i v zahraničí. Proč je tomu tak u nás, je zřejmé – období komunismu svobodnému trhu s uměním nepřálo, a tak se první české aukční domy a pobočky zahraničních společností zabývající se uměním začaly etablovat na našem trhu až po Sametové revoluci. V zahraničí, kde aukční trh s uměním fungoval nepřetržitě již téměř 200 let, došlo k jiné zásadní změně – aukční domy se otevřely širší veřejnosti. Dříve se totiž aukcí mohli účastnit jen obchodníci a galeristé, kteří tak hráli prostředníka – a umělecké předměty koupené na aukcích pak prodávali dál konečným sběratelům.
Denní versus večerní aukce
Když tedy vynecháme speciální, večerní aukce, držící si punc exkluzivity tím, že jsou pro pozvané významné klienty. Newyorské pobočky Christie’s i Sotheby’s jsou dokonce vybaveny soukromými lóžemi, aby dražitelé nebo navrhovatelé mohli dražbě přihlížet v „utajení“, odděleni od zbytku publika. Někdy však tyto lóže slouží svým návštěvníkům naopak spíše k vystavování, než že by se tam schovávali.
Zcela samostatnou kapitolou jsou také zahraniční dobročinné aukce – servíruje se zde alkohol, mezi hosty potkáte celebrity a licitátor není svázán skoro žádnými pravidly a nemusí dodržovat ani předepsané výšky příhozů. U nás už to není taková show, ale o to větší je to příležitost výhodně vydražit chtěný předmět, protože tyto aukce často probíhají zcela mimo pozornost sběratelů.
Nejčastější jsou tedy denní aukce, které jsou přístupné veřejnosti. Na této úrovni probíhá největší část obchodů. Ceny jsou veřejné, k výsledkům aukce se může dostat každý, na rozdíl od jmen navrhovatelů i dražitelů, ti zůstávají v anonymitě.
Aukční dům a katalog
K nasbíranému materiálu aukční dům k připravované aukci chystá katalog, pro který je třeba dohledat všechny dostupné informace – pokud možno určit autorství, zpracovat provenienci a ve spolupráci se znalci určit autenticitu děl. Katalog s fotografiemi a vyvolávacími cenami, je-li pečlivě zpracován, je pak bohatým zdrojem informací a slouží rovněž jako studijní materiál. V začátcích je třeba si dát pozor na jazyk kunsthistoriků, který se často může zdát zavádějící, a uvědomit si, co znamenají například jednotlivé atribuce (připsáno, škola, okruh, ve stylu…). Za zmínku stojí skutečnost, že ve Spojených státech aukční domy odpovídají za informace uvedené v katalogu jen pět let. V případě, že přijdete na to, že váš Picasso není ve skutečnosti Picasso, později, tedy nemáte šanci se dovolat náhrady škody. Prodávající–navrhovatel.
Prodej prostřednictvím aukce se pro navrhovatele zdá jako nejdemokratičtější cesta, protože s aukčním domem sledují společný cíl – vydražit položku za co nejvyšší cenu, z které pak aukčnímu domu připadne procentuální provize. Třemi hlavními důvody, díky kterým se neustále doplňuje nabídka trhu s uměním, jsou tzv. 3D (debt, death, divorce) – tedy dluh, smrt a rozvod.
Postup je jednoduchý. V případě, že nabízený předmět aukční dům akceptuje, je zařazen do aukce se stanovenou vyvolávací cenou. U nás jsou tzv. předaukční odhady stanovovány jen ojediněle, zatímco v cizině jde naopak o běžnou praxi. Kolegové z branže uvádějí, že před-aukční odhady, které jsou stanovovány v jistém rozmezí, údajně hovoří ve prospěch úspěšnosti aukce a procento nevydražených položek bývá zpravidla nižší. V případě, že se předmět nevydraží, většinou neplatíte žádné poplatky. To je ve srovnání s některými zahraničními aukčními domy velmi velkorysé, neboť tam navrhovatel musí zaplatit pojištění, přepravu, fotografie a tzv. unsold fee (obvykle ve výši 5 %). Je-li prodej úspěšný, navrhovateli se strhává aukční provize, často náklady na uveřejnění fotografie a v některých případech i autorské odměny (droite de suite).
Kupující–dražitel
Dobrá zpráva pro navrhovatele, které by si měl být dražitel dobře vědom, je, že aukční dům zastupuje svého klienta, tedy navrhovatele. Dražitel zůstává obezřetný a musí si vždy položit základní otázky: Je dílo autentické? Je v přijatelném stavu? Platím rozumnou cenu? Je vyřešené vlastnictví? V případě kladných odpovědí nezbývá než podniknout další kroky a doufat v dobrý konec. Poté, co si zájemce předmět osobně prohlédne, je třeba se rozhodnout pro vhodnou strategii. Nespolehlivější, ale rozhodně ne nutná, je přítomnost v sále a dražba osobně v aukci. Velmi běžnou praxí je dražba po telefonu, která se začala používat v 60. letech a v dnešní době je natolik běžnou, že se přes ni zprostředkuje většina obchodů. V posledních letech se k telefonu přidal i internet. Některé aukční domy umožňují on-line přihazování na živých aukcích, a tudíž není sebemenší problém dražit na pražské aukci třeba z Moskvy – je to jen otázka kliknutí myší! Poslední možností je vyplnění tzv. limitního lístku s pevnou částkou, do které je zájemce ochoten dražit, a zaměstnanci aukčního domu to udělají na sále za něj. I při tomto adrenalinovém „sportu“ je třeba mít na paměti, že cena přiklepnutá na sále není konečnou, ale připočítává se k ní procentuální provize (zpravidla vyšší, než je účtována navrhovateli). Na našem území působí téměř dvě desítky českých aukčních domů, a to bereme v potaz jen ty významnější a stálejší. Dále u nás operuje i rakouské Dorotheum a svého zástupce zde má i Sotheby’s. Myslím, že je zřejmé, že se na našem trhu daří nejlépe produkci místní provenience – tedy českému výtvarnému umění, u starožitností a designu je to už rozmanitější. V případě prodeje nějakého významnějšího kusu je vždy dobré zvážit, kde nabídka a následný prodej může vzbudit největší zájem a přinést nejlepší výsledky. Z celosvětového hlediska je například Londýn považován za ideální místo pro prodej starých mistrů, zatímco New York platí za epicentrum obchodů s poválečným a současným umění. Před prodejem na zahraniční půdě je třeba ale zvážit specifika daného státu. V případě prodeje – někde je nelegální obchodovat se slonovinou, jinde s předměty s nacistickou tematikou a podobně. V případě nákupu jde o celní či daňové povinnosti, každopádně v obou je třeba zjistit vývozní či dovozní podmínky.
Jak se připravit na aukci
V průběhu září a října a začátkem listopadu proběhne převážná většina domácích aukcí druhého pololetí. Co by měl dražitel před samotnou aukcí zvážit?
1. Přesvědčte se, kde nakupujete.
2. Prozkoumejte historii daného aukčního domu a jeho výsledky, ať víte, co zhruba čekat.
3. Prostudujte dražební vyhlášku a aukční řád (předejdete tím zbytečným nedorozuměním).
4. Cena – porovnejte cenu žádaného díla nebo jeho ekvivalentu přes aukční databáze (Artplus, Artprice, Artnet atd.).
5. Navštivte předaukční výstavu – můžete si s sebou vzít poradce či restaurátora, často se v rozhovoru s pracovníky aukčního domu o dílu dozvíte mnohem víc.
6. Rozhodněte se, jak budete dražit – osobně, na telefonu, limitem, případně on-line.
7. Počítejte s tím, že přiklepnutá cena na sále není konečná, připočítává se aukční přirážka a někdy i autorská odměna.
8. Dokumentace – řiďte se jednoduchým pravidlem, že čím více dokumentů k dílu máte, tím lépe (doklady o zaplacení, znalecké posudky, dobové fotografie…).
9. Poaukční prodej – nezapomeňte, že zpravidla vše, co zůstane nevydraženo, můžete získat ještě po aukci.
10. Dostůjte svým závazkům – plaťte včas, zmařená aukce není dobrou vizitkou ani startovní pozicí pro další nákupy.
