Od jasmínu k nezávislé justici? | E15.cz

Od jasmínu k nezávislé justici?

Tuniské ženy truchlí za syny a manžely, kteří zemřeli při konfrontacích s minulým režimem...
Tuniské ženy truchlí za syny a manžely, kteří zemřeli při konfrontacích s minulým režimem...
• 

JUDr. Ivana Hrdličková, Ph.D., je soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové a právní expert Rady Evropy

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Před téměř dvěma lety nastartovaly revoluční události v Tunisku takzvané Arabské jaro. O tom, kam se od té doby posunula tuniské právo, píše členka mezinárodního týmu soudců přednášejících v Tunisku otázky lidských práv, soudnictví v demokratické společnosti a nezávislosti justice.

Svržením autoritářských režimů si mnozí slibovali vytvoření demokratické společnosti, dodržování lidských práv, posílení práv žen a v neposlední řadě i fungování nezávislé justice. K myšlence demokratické společnosti se upínala nejen řada obyvatel země, ale i mezinárodní společenství, které zemi po svržení starého režimu nabídlo různorodou pomoc. S odstupem času nelze nezaznamenat určité obavy z toho, jak vývoj v zemi probíhá. Je Tunisko skutečně na cestě k nezávislé justici, která je nezbytným předpokladem pro fungování právního státu?

Tunisko a islám

Tunisko, státním zřízením republika, má v ústavě zakotveno, že státním náboženstvím země je islám. Islámské právo šarí’a však nebylo dle ústavy základem právního řádu země, a i když například v rodinném právu zůstaly určité prvky islámského práva zachovány, jako například v otázce dědického práva, kde se z principů islámského práva stále vychází, tak v řadě ostatních sfér lidského života je Tunisko považováno za pravděpodobně nejsekulárnější zemi, jejímž státním náboženstvím je islám. Zákon o osobním statusu osob, přijatý v roce 1956 a inspirovaný francouzským kodexem, již zaručoval občanům poměrně značné množství práv a věnoval pozornost i postavení žen. Mnohoženství, tolik v islámu diskutovaná otázka, je v Tunisku zákonem zakázáno, právní úprava manželství, a to jeho vzniku i zániku, se řídí civilním kodexem, který přebral pouze některé prvky islámského práva. Nicméně problematika dodržování lidských práv a svobod byla mimo jiné jedním z důvodů, které přiměly obyvatele země k protestům, byť špatná ekonomická situace země, nespokojenost lidí s množstvím korupce, zdražování základních věcí k životu, málo pracovních příležitostí, bylo pro mnohé značně větším hnacím motorem.

Tunisko je zemí se zcela většinovým podílem muslimského obyvatelstva; statistiky, například Pew Research Center, uvádějí počet muslimů v zemi kolem 98 %. Za minulého režimu však o svobodě projevu, svobodě náboženství a dalších základních svobodách bylo obtížné hovořit. Ženy pracující ve státní správě například nemohly nosit šátek na hlavě, i kdyby jej nosit chtěly, u mužů byla upřednostňována hladce oholená tvář před plnovousem.

Pokud se tito občané účastnili revolučních aktivit, tak to v naprosté většině případů nebylo proto, že by chtěli v zemi zavést striktní islámské právo, ale chtěli mít možnost volby, svobodu. Dnes má v Tunisku řada obyvatel, zejména žen, obavu z toho, že omezení některých svobod v praxi minulého režimu se dnes může projevit v tom, že lidé mohou být k některým činnostem nuceni a tím budou jejich práva a svobody též omezeny. V rámci debat o nové ústavě země se po revoluci objevily snahy prosadit do nové ústavy klauzuli o tom, že islámské právo šarí’a by mělo být základem právního řádu země. Proti tomu se však postavila většina obyvatel s obavou, že by to znamenalo znovu omezení jejich práv a svobod, i když jiným způsobem. Po řadě vyjednávání i protestních akcí se zdá, že ani návrh nové ústavy neoznačuje islámské právo šarí’a za základ právního řádu země, což vítá velká většina obyvatel.
Teorie a realita

Postavení žen v islámské společnosti je tématem řady diskusí a nutno zdůraznit, že postavení a práva žen v zemích, jejichž právní řád je na islámském právu více či méně založen, je výrazně odlišný v závislosti na státním a politickém zřízení každé země a na vlivu tradic a kulturních zvyklostí té které země. Právě vliv tradic a kultury země je pro postavení žen nesmírně významným prvkem a ovlivňuje i dnešní postavení žen v islámské společnosti více, než bychom si uměli představit. Tunisko je zemí, kde ženy měly zákony zaručeno relativně dobré postavení, na rozdíl od jiných zemí. Otázka dědického práva je zákonem stvrzenou výjimkou, neboť dědické právo je založeno na principech islámského práva, které ženám bez dalšího nezaručuje rovnost podílů, naopak je znevýhodňuje oproti mužským dědicům. A i když právní úprava zániku manželství a výchovy a výživy dětí po rozvodu umožňuje přiznat ženám rovné právo s muži, často tomu tak v praxi stále není.

Vliv tradic a kulturních zvyklostí je však patrný i v Tunisku, a tak v řadě případů sice ženy mají zákonem zaručena práva, ale v praxi je pro ně velmi obtížné je realizovat, právě pro svázanost společnosti kulturními a tradičními zvyklostmi. Panují zde značné rozdíly mezi severem země a pobřežní částí, které právě díky blízkosti Evropy a ovlivněnosti turistickým ruchem jsou částmi země, které přece jen více inklinují k evropskému způsobu života, na rozdíl od jihu země, kde tradice a kulturní zvyklosti mají stále obrovský význam, a to ve všech ohledech lidského života, lidé zde více inklinují k zachování rodiny, rozvod manželství je pro ně často neakceptovatelný, rodina drží pospolu, současně však zde stále existují rodinami předem domluvená manželství, dětské sňatky a podobně. Tuniské ženy jsou většinou velmi aktivní, chtějí se více účastnit veřejného života a mají zájem vybojovat pro sebe i další generace žen více práv a také tak činí. Není tak bez zajímavosti, že například v justici je v Tunisku z celkového počtu soudců asi 40 procent žen.

Justice

Právní řád Tuniska je založen na tradici civilního práva. Šarí’a soudy byly v Tunisku zrušeny v roce 1956 a rokem 1967 se datuje dokončení reformy právního řádu, která znamenala harmonizaci s řadou mezinárodních předpisů, mimo jiné i zakotvení nadřazenosti mezinárodních smluv, k nimž země přistoupila, nad národním právním řádem a mimo jiné také byla zřízena Nejvyšší rada soudnictví (Euromed Justice Project 1996, Council Of Europe).

Soustava soudů v Tunisku je čtyřstupňová a skládá se z: okresních soudů, soudů prvního stupně, odvolacích soudů a kasačního soudu. Okresní soudy jsou soudy nejnižšího stupně, v civilním řízení řeší spory, kde je maximální hranice souzené věci ohraničena částkou 7000 tuniských dinárů (asi 90  000 Kč) a v trestním řízení maximální horní sazbou možného trestu odnětí svobody jednoho roku nebo peněžitého trestu 1000 tuniských dinárů. Soudy první instance slouží jako odvolací soudy pro okresní soudy a dále v první instanci řeší spory, které nepřísluší do pravomoci okresních soudů, existují specializované soudy jako soudy obchodní, pro řešení otázek personálního statusu osob, kriminality mládeže a soudy opatrovnické. Odvolací soudy řeší odvolání proti rozhodnutím soudů první instance. Soustavu soudů završuje kasační soud.

V Tunisku působí také speciální soudy, a to pozemkový soud a tři vojenské soudy, spadající pod ministerstvo obrany. Nejvyšší rada soudnictví sestává z 19 členů, z nichž 13 je součástí výkonné moci, přestože i ústava minulého režimu deklarovala nezávislost justice.

V Tunisku neexistuje zákon, který by upravoval postavení soudců, jejich práva a povinnosti, tedy například způsob výběru soudců, možnost jejich odvolání, kárného provinění a podobně. Po tzv. jasmínové revoluci bylo v Tunisku odvoláno 80 a posléze dalších 70 soudců, je však obtížné říci, zda byli odvoláni pouze a všichni ti, kteří byli považováni za brzdu nezávislé justice pro výrazné sepětí s minulým režimem, korupcí, neboť ostatní soudci volají po zprůhlednění procesu odvolávání soudců pro obavu z možné politizace. Hovořit o nezávislé justici za minulého režimu bylo možné teoreticky, nicméně v praxi byl velký vliv moci výkonné na fungování justici i řada politických tlaků na rozhodování soudů. Soudci byli považování de facto za součást výkonné moci a nezávislost justice byla ve většině případů deklarována zejména formálně. Důvěra veřejnosti v justici je v Tunisku stále ještě velmi nízká, lidé často nevěří v nezávislost a nestrannost justice, obávají se korupce a možného ovlivňování soudních procesů.

Závěr podle Exupéryho

Je zřejmé, že čas ukáže, jakým směrem se Tunisko bude vyvíjet, výsledek příštích voleb ovlivní rozvoj země a stejně tak justice. Je však zřejmé, že nezávislá, fungující a efektivní justice je hodnotou, bez které nemůže fungovat žádný právní stát a nemůže se rozvíjet tolik potřebná ekonomika. Uvědomuje si to beze zbytku mezinárodní společenství, které Tunisku nabízí pomoc, ale uvědomuje si to i Tunisko, které pomoc přijímá. Entuziasmus a zapálení, s jakým se tuniští soudci vzdělávají v oblasti lidských práv, fungování justice v demokratické společnosti, nezávislosti a nestrannosti justice, jsou slibným výhledem do budoucna, i když cesta k opravdu nezávislé, fungující a efektivní justici v zemi je ještě velmi dlouhá. Nicméně i ta cesta je cenná, a tak lze uzavřít citací Exupéryho Citadely: „Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli.“

Autor: JUDr. Ivana Hrdličková, Ph.D., je soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové a právní expert Rady Evropy

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah