Celuloidový stesk volá po době, kdy k fungování v hudebním byznysu stačilo spočítat rozdíl mezi investicí do nahrávky a propagace kapely a tržbou za tisíce či miliony prodaných vinylových desek. A kdy kocovina byla běžnou součástí dopolední porady v zahulených kancelářích reklamních agentur či hudebních labelů a kdy i firemní právníci mohli nosit růžové zvonáče a korálky kolem krku.
Během let 2007–2015 si získal kultovní status seriál Mad Men (Šílenci z Manhattanu), jehož sledování je bezmála povinností pro každého, kdo chce být součástí reklamní branže. Dráždivá možnost zobrazit všechny tehdejší machistické, sexistické a šovinistické standardy s dostatečně sarkastickým odstupem a zároveň je tak trochu nenápadně nostalgicky oslavit je patrně jednou z kouzelných ingrediencí úspěchu „Mad Menů“. Divák se často pohybuje na vzrušující hraně mezi okouzlením a odporem. A s potěšením se k balancování na této diskutabilní hraně vrací, protože je to jako droga.
Podobně „našlápnuto“ má v současné době seriál Vinyl, nový počin televize HBO, za kterým stojí rocker a producent Mick Jagger a legendární filmař Martin Scorsese. Už dvouhodinový pilotní díl přinesl tak koncentrovanou dávku nezdravého životního stylu, politicky nekorektního cynického vtipkování a „scorseseovsky“ explicitně zobrazeného násilí, že by z toho leckterému biohipsterovi zešedivěl plnovous.
Doba, kdy byl marketingový manažer hudebního vydavatelství především distributorem úplatků pro majitele rádií a asistentka šéfa doplňovala kromě kávovaru i firemní šuplík s drogami, dnes může vypadat jako zábavné sci-fi. Připusťme ale, že právě takovému Jaggerovi ještě stále slouží paměť. Kromě dobré zábavy a poučeného exkurzu do minulosti tak počiny typu Mad Men či Vinylu skrytě kladou i docela závažné otázky. Žijeme v lepších časech? Udělalo z nás respektování stále většího počtu nepsaných či naopak výrazně psaných pravidel slušnější, tolerantnější a galantnější kolegy, partnery, nadřízené či podřízené? Jsme zdravější a šťastnější? Nebo nás likviduje frustrace z nutnosti stále intenzivněji popírat své přirozené sklony?
Zobrazovaná realita „šedesátek“ a „sedmdesátek“ v Mad Men a Vinylu často vypadá jako holé šílenství. Proč se pak často vracíme do naší komfortní a pravidly vypolstrované reality tak nějak rozpačitě a neochotně?
Už samotný název Vinyl to dilema symbolizuje poměrně přesně. Na pohled tvrdý, oslnivě lesklý, s ostrým okrajem. Ale zároveň křehký, pomíjivý a při necitlivém zacházení snadno zničitelný. S nepřekonatelným zvukem, který však po čase zanikne v šumu a praskání.
Richard Guryča je novinář a fotograf. Píše o životním stylu, bydlení, kultuře a komunikaci. Pracoval mimo jiné v deníku Dnes, v České televizi či v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí. Se Strategií spolupracuje od roku 2014.
| Chcete něco dodat? Souhlasíte, nebo jste proti? Reagujte prostřednictvím facebookových komentářů, které můžete psát přímo zde pod článkem. |
|---|
