Kdo se o nás postará v důchodu? Polovina Čechů stále spoléhá hlavně na rodinu a stát
Většina Čechů si přeje strávit stáří doma, obklopena svými blízkými. Jenže když se jedná o dlouhodobou péči, přichází realita: chybí pečovatelé, kapacity v domovech i finance. A podle nového výzkumu neziskové organizace Mila a NN Životní pojišťovny se na období nesoběstačnosti finančně připravuje jen polovina Čechů. Zbytek spoléhá na rodinu či stát – často bez jasné představy, jak péče o seniory v praxi funguje.
Zhruba 52 procent respondentů by chtělo v případě potřeby zůstat v domácí péči, jen 18 procent by dalo přednost instituci. Přesto 53 procent lidí spoléhá na to, že náklady na péči pokryje stát. Jen třetina počítá s tím, že se o sebe postará z vlastních prostředků.
„Finanční příprava na stáří je stále spíš výjimkou než pravidlem. Přitom zajistit péči ze svého, nebo jen s pomocí blízkých, je velmi náročné,“ říká Petr Němeček, ředitel externí distribuce NN Životní pojišťovny.
Dnešní třicátníci mají podle demografů padesátiprocentní šanci, že se dožijí 95 let. Počet lidí starších 75 let se do roku 2050 zdvojnásobí a třetina z nich bude potřebovat dlouhodobou péči. Už teď je ale systém přetížený a část odpovědnosti se přesouvá zpět na rodiny.
Péče jako rodinná záležitost (a zátěž)
Podle výzkumu je ochotno pečovat o své blízké 93 procent lidí v produktivním věku. V praxi to však nese značnou zátěž. Až 61 procent pečujících uvedlo, že se péče negativně promítla do jejich života i do partnerských vztahů.
„Postarat se o blízké je pro mnoho lidí samozřejmost. Ale přináší to často zhoršení duševního i fyzického zdraví,“ ukazují data. Čtvrtina pečujících přiznává psychické vyčerpání, pětina má finanční problémy a sedmina už nemá čas na nic jiného než na péči.
Zda lidé volí domácí nebo institucionální péči, často souvisí s kvalitou vztahů v rodině. „Kontinuální péče o vztahy je naprosto klíčová,“ připomněla Simona Bagarová, zakladatelka neziskové organizace Mila, která se dlouhodobě snaží zvyšovat prestiž profesionálních pečovatelů. Podle ní jsou právě kvalitní vztahy v rodině tím, co rozhoduje, zda se lidé dokážou postarat o své blízké doma. „Tam, kde vztahy nefungují, převažuje preference domovů pro seniory,“ dodala.
Vedle financí a vztahů hraje klíčovou roli i informovanost. „Důležitá je osvěta, aby lidé věděli, co čekat a co mohou požadovat od státu,“ uvedla Soňa Kodetová, manželka zesnulého herce Jiřího Kodeta, která se starala o manžela až do jeho smrti. Podle ní tehdy nejvíce chyběly ucelené informace na jednom místě. Zároveň apelovala na to, že je nutné pečovat celý život především také sám o sebe.
Mladí myslí na budoucnost víc než kdy dříve
NN Životní pojišťovna v posledních letech zaznamenala rostoucí zájem o pojištění dlouhodobé péče, které se stalo daňově zvýhodněným produktem. „V roce 2024 si ho sjednalo pětkrát více lidí než v roce 2023. A překvapivě často jde o mladé, více než čtvrtina klientů nemá při sjednání ani 30 let,“ uvádí Němeček.
Pojišťovna zároveň upozorňuje, že finanční zabezpečení ve stáří už není jen otázkou klasického penzijního spoření. Ke konci prvního pololetí letošního roku mělo penzijní fondy téměř 4 000 000 lidí, životní pojištění 4,7 milionu.
„Zájem o pojištění pro případ dlouhodobé péče ukazuje, že se začínáme dívat na stáří realističtěji – nejen jako na otázku zdraví, ale i důstojnosti a soběstačnosti,“ doplňuje Němeček.
Stárnutí jako společenská výzva
Zatímco demografická křivka míří neúprosně vzhůru, český systém dlouhodobé péče se proměňuje jen pomalu. Nedostatek pracovníků i zařízení znamená, že břemeno péče zůstává na rodinách – především na ženách středního věku, které tuto roli často zastávají mezi prací a vlastními dětmi.
„Naděje dožití ve zdraví se dá zvýšit nejen působením na fyzické zdraví, ale i náladou ve společnosti – tím, jak se cítíme bezpečně a jaká je mezi námi důvěra,“ vysvětluje Lucie Vidovićová, socioložka a viceprezidentka komise pro výzkum stárnutí v Mezinárodní sociologické asociaci ISA. Dodává, že primární prevence a péče už o malé děti je základem pro kvalitní stáří budoucích generací.
Problém nesoběstačnosti není jen individuální, ale i společenský. Kromě finanční rezervy a pojistné ochrany je třeba hledat i nové formy komunitní podpory a dostupnější sociální služby. „Mezi tím, co si přejeme, a tím, co skutečně zažijeme, bývá velký rozdíl,“ shrnuje Němeček. A právě tento rozdíl bude muset česká společnost v příštích desetiletích překlenout – jinak zůstane otázka, kdo se o nás postará, otevřená i nadále.
