Proč se kreativní nápady tak často zneužívají? Důvod je zjevný: nápad, myšlenka či koncept samy o sobě nejsou autorskými díly a autorský zákon je nechrání. Autorský zákon je nechrání z prostého důvodu: námětů je na světě velmi omezené množství, a je proto nutné, abychom mohli stejné nápady stále znovu a znovu nově zpracovávat. Kdyby zákon chránil pouhé náměty, nemohl by nikdo ještě 70 let po Shakespearovi napsat příběh nešťastné lásky. Je jasné, že agentury ztrácející nápady v tendrech jsou oběťmi tohoto principu, ale jinak jde o princip správný.
Utajený nápad
Přijít za právníkem po prohraném tendru s tím, že zadavatel nakonec realizuje vaše nápady s jinou agenturou, je docela marné a žádný paragraf v tu chvíli již mnoho nepomůže.
Lze se ale vůbec nějak právními prostředky bránit tomu, aby se prezentace odevzdaná klientovi stala okamžitě studnicí levných nápadů pro naši konkurenci, když o autorské právo se opřít nelze? Ano, lze, byť s obtížemi. Ochranu námětu je možno právně konstruovat na bázi obchodního tajemství, které je klientům stejně zpravidla bližší a pochopitelnější než například instituty práva autorského. Aby se konkrétní prezentace takovým předmětem obchodního tajemství stala, je ovšem třeba, aby účastník projevil svou vůli její obsah tajit.
Podívejte se na Alzáka výše. Nepřijde vám podoba s modrým klučinou z Mironetu záhadně blízká?
Požadavku zákona na projev „vůle k utajení“ by asi vyhovělo upozornění na prvé straně předávané prezentace, jež by mohlo znít například takto: „Tento prezentační materiál ve svém celku i každá jeho část samostatně, stejně jako myšlenky, nápady, ideje, koncepty či jiné skutečnosti v něm obsažené tvoří ve smyslu § 504 občanského zákoníku předmět obchodního tajemství reklamní agentury XY, která předložením této prezentace vyslovuje souhlas výhradně a pouze k prohlídce materiálu a jeho internímu hodnocení vyhlašovatelem soutěže. XY si zejména vyhrazuje, že toto obchodní tajemství nesmí být žádným způsobem zpřístupněno třetím stranám.“
Právní postavení agentury, která se domnívá, že její prezentace byla vykradena, je s takovým varováním řádově lepší než bez něj. Nejtěžší úkol ovšem i tak zůstává: dokázat, že jde o krádež, ačkoli protistrana tvrdí, že si „právě jasně vzpomíná, jak je to tenkrát zrovna také napadlo“.
Filip Winter, advokát se specializací na marketingovou komunikaci
