Potřebují česká média drahý Londýn?

Práce zahraničních zpravodajů se dnes omezuje na nejpřitažlivější témata, jako jsou třeba prezidentské volby v USA.

Práce zahraničních zpravodajů se dnes omezuje na nejpřitažlivější témata, jako jsou třeba prezidentské volby v USA. Zdroj: Repro Strategie

Zahraničním zpravodajům se říkalo princové novinářské profese. Jenomže svět se s nástupem nových technologií zmenšil a mediální magnáti už za žurnalistickou šlechtu nechtějí platit.

Zahraniční zpravodajové narážejí do ekonomických stropů, jejich vzlet ale brzdí i nálada ve společnosti. Zájem o zahraniční zpravodajství neustále klesá, a pokud nedojde k nějaké náhlé katastrofě, zahraničněpolitická témata se odsouvají na druhou kolej. Ještě v roce 1998 napsal týdeník The Economist, že „nedostatek zpráv ze zahraničí je měřítkem světového míru. Dnešní svět je relativně klidné místo“. Ten dnešní už ale ne. Vždyť který politik nehovoří o globální válce s terorem? Pro zahraniční dopisovatele to ale jistotu neznamená.

„Opouštění zahraniční agendy je typickým projevem bulvárnosti. Je to princip starání se výhradně o vlastní dvorek a uzavírání se. Má to dalekosáhlé důsledky týkající se neznalosti mezinárodního vývoje a kontextu, nepochopení řady zahraničněpolitických problémů. Ty se pak dostanou do médií až v momentě vyhraněné krize či katastrofy, kdy je většinová populace překvapena a náchylná ke snadné manipulovatelnosti,“ řekl Strategii Tomáš Trampota z Fakulty sociálních věd UK. Podle něj je přitom v dnešním globálně propojeném světě zahraniční agenda médií ještě důležitější než před dvaceti lety a nelze spoléhat na to, že si aktivní zájemci vyhledají patřičné informace na internetu.

Olympiáda a šlus

Na nezbytnosti postu zahraničního zpravodaje se shodují všechna tři média veřejné služby v Česku, která už z podstaty zákona o sobě samých mají za úkol zřizovat síť vlastních zpravodajů. Přestože připouštějí, že náklady na jednu pobočku dosahují milionových částek ročně, snižovat jejich počet letos neplánují.

Nejrozsáhlejší sítí zahraničních zpravodajů disponuje Český rozhlas. Podle jeho mluvčího Jiřího Hošny jich má celkem deset, a to ve Francii, Velké Británii, Německu, Belgii, USA, Polsku, Slovenské republice, Rusku, na Blízkém východě a v Jižní Americe.

Bez internetu se dělaly noviny jinak, jak ukazuje klubko konkurenčních novinářů v mediálním kupé vlaku T. G. MasarykaBez internetu se dělaly noviny jinak, jak ukazuje klubko konkurenčních novinářů v mediálním kupé vlaku T. G. Masaryka | Repro StrategieBez internetu se dělaly noviny jinak, jak ukazuje klubko konkurenčních novinářů v mediálním kupé vlaku T. G. Masaryka.

„Na podzim přijalo vedení Českého rozhlasu koncepci sítě zahraničních zpravodajů na léta 2016 až 2020. Počítá se v ní se zřízením druhého postu v Bruselu od roku 2017, s uzavřením postu v Rio de Janeiru na konci roku 2016 (po olympiádě a paralympiádě) a se zřízením nového postu tzv. létajícího zpravodaje. Další změny se samozřejmě mohou odvinout od toho, jak dopadne probíhající volba generálního ředitele ČRo,“ prozradil Hošna Strategii.

Pokud jde o náklady, mezi jednotlivými zeměmi jsou samozřejmě rozdíly. Orientačně se pohybují v řádu jednotek milionů korun na jeden post. „Nejdražší je post v Londýně,“ dodal Hošna.

Český rozhlas je však nadále přesvědčen o tom, že zahraniční posty mají smysl. Běžné agenturní zprávy jsou sice redaktoři schopni zpracovat i v pražském newsroomu, zahraniční zpravodajové jsou ale podle mluvčího rozhlasu přidanou hodnotou. „Mění se postupně to, na co u zpravodajů klademe důraz. Chceme od nich zařazování informací do kontextu, vysvětlování pozadí, původní zprávy, včetně těch, které souvisejí s Českem, a původní reportáže. To, že zpravodaj v daném místě žije, je obrovské plus. A internet ani satelitní televize to nenahradí,“ vysvětlil.

Překládat nestačí

Poměrně obsáhlé zahraniční zpravodajství se tradičně pojí s Českou televizí. Na 35 procent vysílání jejího zpravodajského kanálu ČT24 loni tvořilo právě zpravodajství o dění v zahraničí. Zahraniční zpravodajové natáčeli celkem v 47 zemích a třeba jen v souvislosti s ukrajinskou krizí strávili celkem 200 dnů na reportážních cestách.

ČT disponuje devíti zahraničními zpravodajskými posty – v Bruselu, Berlíně, Bratislavě, Varšavě, Paříži, Tel Avivu, Moskvě, Pekingu a Washingtonu. Zpravodaj má obvykle na starost více zemí, například bratislavský post zajišťuje i zpravodajství z Maďarska, Rakouska a částečně i Balkánu; pařížský zpravodaj pokrývá i Španělsko a částečně Itálii, tým z Tel Avivu má na starost země Blízkého východu.

„Omezování počtu zpravodajských postů se v žádném případě letos nechystá. Rozšiřování zahraniční sítě bychom si samozřejmě představit dovedli, ale její současný rozsah a rozložení odpovídá finančním možnostem ČT a je přinejmenším srovnatelné s počtem zahraničních zpravodajů u evropských veřejnoprávních televizí obdobné velikosti,“ řekl Strategii Michal Kubal, vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství ČT.

Michal Kubal patřil k jedněm z nejviditelnějších zahraničních zpravodajů České televize.Michal Kubal patřil k jedněm z nejviditelnějších zahraničních zpravodajů České televize. | Repro Strategie Michal Kubal patřil k jedněm z nejviditelnějších zahraničních zpravodajů České televize.

Události posledních let, od arabského jara po události na Ukrajině, v Řecku, kolem uprchlické krize i na Blízkém východě, podle Kubala ukazují, jak důležité je dění v zahraničí pro život tuzemských obyvatel. Ačkoli je původní zahraniční zpravodajství jednou z nejnákladnějších složek rozpočtu televize, je její povinností informovat o událostech, které mají na dění v Česku zásadní vliv.

„Původní pohled zkušených reportérů nenahradí žádné překládané agenturní zprávy. Je úkolem ČT poskytovat takovéto zpravodajství, poskytovat divákům potřebný rozhled, o to víc, že většina ostatních médií v ČR na podobnou roli rezignovala,“ doplnil Kubal s tím, že nové technologie a internet naopak práci zpravodajů zefektivňují a přispívají k její větší aktuálnosti, hospodárnosti i efektivitě.

Proti stereotypům

„Myslím, že zahraniční zpravodajové médií veřejné služby pracují relativně dobře. Nemůžeme ovšem odhlédnout od ekonomických podmínek, ve kterých pracují a které jsou nesrovnatelné s podmínkami médií veřejné služby západní a severní Evropy,“ zhodnotil práci zahraničních zpravodajů Tomáš Trampota, který na pražské žurnalistice nějaké ty budoucí „zahraničáře“ vyučuje.

ČTK: vydělat si musíme sami
Trojice stálých zahraničních zpravodajů spadá pod hlavičku České tiskové kanceláře. Své příspěvky posílají pravidelně z Bruselu, Berlína a Bratislavy. Je nutno předeslat, že ČTK se od ostatních dvou médií zřízených zákonem zásadně liší způsobem financování. Od roku 1997 nepobírá žádné veřejné prostředky a funguje jako běžná obchodní firma. Na zpravodajství i zpravodaje si tedy musí sama vydělat.
„Náklady se liší nejen podle místa, ale i vývoje a roku. Standardně počítáme, že zahraniční pobočka ČTK stojí mezi třemi a pěti miliony korun ročně,“ sdělil Strategii mluvčí agentury Jan Weisser. Zavírání či otevření nového postu v tomto roce ČTK nepřipravuje.

Podle něj nejde ani tak o práci redaktorů, ale o práci editorů a šéfredaktorů. „Obecně postrádám širší diverzitu témat a pokrývaných oblastí. Často se argumentuje tím, že řada oblastí diváky, posluchače a čtenáře nezajímá. To je argumentace zjednodušená, média veřejné služby by měla být edukativnější, intenzivnějším rozhledem v zahraniční agendě by měla více nabourávat stereotypy, které v naší veřejnosti kolují čím dál intenzivněji,“ vysvětlil Trampota.

Velkou mezeru vidí například v nedostatečném pokrytí dynamické jihovýchodní Asie či Jižní Ameriky. „Brazílie se letos samozřejmě dostane do hledáčku díky sportu, média veřejné služby by ale měla o této dynamické oblasti informovat stabilněji,“ uzavřel.

Repro Strategie (Martin Pinkas)

Kdo si dnes vzpomene na to, že tak velké osobnosti světových dějin, jako byli Winston Churchill, Ernest Hemingway či George Orwell, pracovali také jako zahraniční zpravodajové?

To ale bylo ještě v dobách, kdy byl post zahraničního korespondenta snem a metou snad každého mladého novináře. Časy se mění. Na těžké dveře pražské fakulty žurnalistiky v posledních letech ťukají ti, kteří sní o kariéře „sporťáka“ či módní blogerky. Jenže až půjdeme pěkně oblečeni na fotbalový zápas, nesmí nás překvapit, že za humny je drak.

Jak šel čas
Často uváděným prvním zahraničním zpravodajem v dnešním slova smyslu byl redaktor britského listu The Times, který v 50. letech 19. století informoval ostrovní publikum o průběhu Krymské války. Bohatnoucí list tehdy usoudil, že je dobré mít vlastní informace o průběhu konfliktu a že budou pro čtenáře zajímavé. Nemýlil se a válečné zpravodajství se stalo jednou z mytických oblastí novinařiny, kde se rodili novinářští hrdinové jako Peter Arnett ze CNN a mnozí další.
Vůbec prvním českým zahraničním zpravodajem se může pochlubit Česká tisková kancelář. Její první zahraniční pobočka vznikla ve Vídni 6. listopadu 1918, tedy jen osm dní po vzniku republiky i agentury samotné. Redaktory pobočky, která působila v rámci velvyslanectví ČSR, byli tehdejší vídeňští zpravodajové českých listů. Pobočku měla ČTK od roku 1919 kromě Vídně i v Paříži a Washingtonu. Systematické budování zahraniční agenturní sítě (Bělehrad, Londýn, Curych, Řím) začalo v roce 1921. Jedním ze zpravodajů ČTK byl i prezidentem republiky nedávno vyznamenaný bývalý římský zpravodaj Karel Weirich, který za války zachraňoval československé Židy.
V Českém rozhlase se stali průkopníky František Gel, mimořádný zpravodaj na norimberském procesu s nacistickými zločinci, a Václav Linhart, který dokonce zpravodajsky pokrýval zasedání Spojených národů v Londýně a mírovou konferenci v Paříži. Od roku 1947 působila vlastní síť zahraničních zpravodajů Československého rozhlasu v Londýně (Václav Linhart), Varšavě (Karel Hrabal) a Bělehradě (Miroslav Čapek), dopisovatel byl v Moskvě, stálí spolupracovníci působili v Berlíně, Paříži a Vídni. V roce 1948 přibyli zpravodajové v tehdejším západním Německu (Vladimír Veselý) a USA (Miloš Midloch). Po únoru 1948 předal rozhlas torzo zpravodajské sítě České tiskové kanceláři.
Československá televize zřídila první zahraniční post v roce 1968 v Moskvě. Následovala Budapešť (1971) a v roce 1972 postupně Bonn a Berlín.